České pondělky: Jak si vypěstovat na anglické zahrádce českého trpaslíka

Jak_si_vypestovat_trpaslika
Česká autorka Hana Parkánová-Whitton našla před několika lety svůj nový domov na anglickém venkově. O jejích prvních krůčcích a sžívání se s tamním prostředím vypráví druhé vydání zábavného vyprávění.

Pro čtenáře se stejným kulturním zázemím bude nesporně zajímavé a překvapující, když se dočte o všech typických anglických tradicích a zvyklostech, které autorku navzdory její jazykové vybavenosti a zkušenostem zaskočily či šokovaly…

 

Knihu Jak si vypěstovat na anglické zahrádce českého trpaslíka
vydává nakladatelství Mladá fronta

 

BÍLÉ ÚTESY DOVERSKÉ

Silnice se před námi odvíjela jako nekonečná šedivá stuha.
Vezli jsme se v Paulově červeném citroenu, poví dali si a mlsali všelijaké lahůdky, které jsem připravila na cestu.
Než jsme se nadáli, vystřídala měkkou češtinu, která se linula z autorádia, němčina. Cesta přes Německo probíhala hladce do okamžiku, kdy se přihnala jakási příšerná směs předjarní bouře a vánice. Museli jsme výrazně zpomalit a opatrně jsme se pak prodírali závějemi, které se před námi vmžiku začaly na vozovce tvořit. Zapadané příkopy kolem silnice lemovaly doslova desítky uvízlých mercedesů a BMW, jejichž řidiči se rozhodli počasí ignorovat.
Úplně vyčerpaní jsme se doslimáčili na belgické hranice. Do půlnoci mnoho nechybělo. V motorestu jsme si dali vydatnou, i když lehkou večeři a poseděli u šálků silné kávy. Začala jsem mít o Paula velký strach. Cesta byla opravdu dlouhá a náročná, i bez té sněhové vánice. Dříve jsem si to nedovedla představit. Musel být už příšerně unavený.
„Nechceš tady někde raději přenocovat?“ zeptala jsem se starostlivě.

„Ne! Chci, abychom už byli doma!“ usmál se na mne a sevřel mi prsty ve svých. „Neboj! Takovéhle vzdálenosti jsem zvyklý zdolávat pravidelně!“ Mé obavy mu zjevně neunikly. I já jsem už toužila být doma, tedy v Janetině zahradním domku, který se mi měl stát provizorním domovem před svatbou. S Janet jsem se znala z mnoha setkání na veletrzích, v nakladatelstvích a překladatelských konferencí.
V na kladatelské sféře působila celý život. Občas jsem u ní bydlela, když mne práce zavedla do Anglie a já se pak chtěla ještě nějaký ten den zdržet. A pokud zase Janet zavítala do Prahy, pak byla mým milým hostem. Intenzivně jsme si e-mailovaly, a pokud jsem řešila nějaký překladatelský oříšek, Janet mi vždycky přispěchala na pomoc.
Když jsem o ní ale chtěla Paulovi něco bližšího povědět, tak jsem si vlastně uvědomila, že ji téměř neznám. Janet mi v praxi předvedla ukázku typické anglické zdrženlivé odtažitosti – byly jsme sice kamarádky, ale její soukromí bylo jen její. Věděla jsem pouze to, že o oba rodiče přišla při nějaké tragické nehodě a že má bratra, který žije ve Skotsku. Janet po rodičích zdědila obrovský georgiánský dům na předměstí Oxfordu. Obklopovala ho velikánská za hrada s prostorným zahradním domkem, který si Janet nechala předělat na pracovnu. Většinou ho však pronajímala potřebným duším, přes léto studentům, jindy kolegům, kteří do Oxfordu zavítali.
V tom nádherném georgiánském domě však bydlela sama, i když se jednou letmo zmínila, že kdysi byla vdaná. Její dospělé děti žily v cizině a navštěvovaly ji zřídkakdy, stejně jako její starší bratr, i když je všechny pojilo hezké a pevné pouto.

Janet byla žena neurčitého věku, řekla bych tak kolem padesátky, ale díky své štíhlé postavě, krátkým vlasům, a hlavně nevyčerpatelné zásobě neutuchající energie působila úžasně mladistvým dojmem. Když jsem se jí zeptala, zda bych se u ní mohla ubytovata ze zahradního domku řídit přípravné akce před svatbou, bez řečí přikývla. Řekla mi, ať si Paul vyzvedne klíče od domku, až pro mne pojede, a nastěhovat že se můžu, jak mi to bude vyhovovat.

Z vyhřátého motorestu se nám do nepohody venku dvakrát nechtělo, ale nemohli jsme ztrácet čas. Zvedli jsme se od stolku a zamířili k plně naloženému citroenu.
Belgií jsme projeli po dálnici, která vedla příjemným, byť jednotvárným zeleným tunelem stromů, který teď v noci vytvářel oproti obloze hrozivou černou kulisu, a ve chvíli jsme byli ve Francii.
Únava na nás na oba dolehla plnou silou. Museli jsme být na cestě dobrých šestnáct hodin. Nedokázala jsem to spočítat, vše mi splývalo v omamující mlze, která byla předzvěstí spánku. Ten jsem si však nemohla dovolit. Připadalo mi to nefér vůči Paulovi, který bez reptání řídil dál.
Vlny únavy jsou skutečně zajímavý jev – před Calais do nás totiž vjel opět život a zcela nepochopitelně nás zaplavil nový příliv energie. Chytili jsme druhý dech.
Paul před vjezdem na ferry bodře zažertoval plynulou francouzštinou s francouzskými celníky a vysvětlil jim, kam že se to ženeme s tou kupou svršků a českého nábytku, který se nám podařilo rozšroubovat a nakonec i vervat do auta. Paulův Citroen Picasso byl na převážení těžkých břemen ideální a oba nás pokaždé zaskočilo, kolik se nám toho do něj podařilo vměstnat, i když na stěhování kusů nábytku zrovna vhodný nebyl.
Sotva Francouzi zaslechli zmínku o svatbě a zahlédli mou bílou svatební róbu přitisknutou na zadní okénko, hned se trošku galantně, trošku lascivně rozesmáli a byli samé olala a odmávli nás na loď.

Ferry bylo obrovské. Na tak velkém přívozu jsem se dosud neplavila, i když jsem jich už pár zažila. Připomínalo velikánský plavící se dům, nebo spíš několik domů, a spolykalo nepřeberný počet kamionů i osobních aut. Museli jsme si dobře zapamatovat číslo i barvu paluby, kde jsme citroen zaparkovali.
A pak jsme se po strmém, úzkém, krkolomném schodišťátku jali šplhat vzhůru. Prošli jsme kolem lákavých restaurací a obchodů, které však byly vzhledem k pozdní noční hodině zavřené, a pak se po širším schodišti vydali na hlavní palubu. Byly čtyři hodiny únorového rána, a po východu slunce tedy ještě ani památky. Zdánlivě nedozírná rozloha paluby byla osvětlená. Kdesi v černočerné hloubi pod námi šumělo moře.
Francouzský břeh zdobil náhrdelník světel, která se ve větru plavně pohupovala. Vpředu vyznačovaly dvě červeně zářící bóje cestu z přístavu. Po proslulých bílých útesech doverských nebylo pochopitelně dosud ani památky. Nad námi se klenula nekonečná temná obloha, posetá bli kajícími hvězdami. Občas se z ní sneslo zalkání racka, které připomínalo dětský pláč.
A potom se loď pod námi celá rozechvěla, jako by se změnila v nezkrocené zvíře. Jako by ožila. Vyplouvali jsme z přístavu. Paul mě pevně objal kolem ramen.
„Neboj se, my to spolu dokážeme!“ zašeptal.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeJak si vypěstovat na anglické zahrádce českého trpaslíka

Parkánová-Whitton, Hana

Mladá fronta, 2013

České pondělky: Jak si vypěstovat na anglické zahrádce českého trpaslíka - DISKUZE

Počet reakcí: 1
  1. Alena Badinová ABA napsal:

    Četla jsem její Anglickou babičku a byla super ;)Příjemné a pohodové čtení…

Napsat komentář