Tara Hylandová: Dcery Štěstěny

William toho začínal mít dost. Vzhledem ke špatným výsledkům mu lékař doporučil zůstat doma další tři měsíce, jako by ty první tři nebyly dost strašné. „Máte velice stre­sující zaměstnání,“ zdůraznil, „opravdu považuji za ne­moudré, abyste se vracel už teď do prostředí, které na vás vyvíjí obrovský tlak.“ William by se na jeho rady klidně vy­kašlal a vrátil se do práce, ale Isabelle ho žádala, aby po­slechl. „Prosím, dělej, co říká,“ žadonila. „Nepřežila bych, kdyby se ti něco stalo.“

Manželka měla obvykle sklony k dramatickým proje­vům, ale tentokrát se to obešlo bez slz. Její prostá procítě­ná prosba ho přiměla poslechnout.

„Dobře,“ souhlasil ztěžka. „Zůstanu do konce roku do­ma. Ale potom se vracím bez ohledu na to, co kdo řekne.“

Isabellu to sice uspokojilo, ale jak dny a týdny míjely, William si uvědomoval, že je stále podrážděnější, utrhoval se na lékaře, sestřičky, na personál v domě, na manželku – dokonce i na své dcery, když si našly čas a zavolaly mu ne­bo ho navštívily. Práce představovala tak obrovskou část jeho života, že nevěděl, jak vyplnit čas, když nemohl do kanceláře. Vůbec si neuvědomoval, že je to vlastně středobod jeho života, že je on sám tolik propojený s tím, co dě­lá. Navíc ho trápilo i zjištění, že čím déle je doma, tím víc se obává návratu do práce.

To odpoledne v nemocnici Piersovi úplně změnilo život. Williamův výsměch, který zazněl v jeho hovoru s Hughem, představoval zlomový bod. Jako by Piers poprvé uvi­děl svého staršího bratra v jasném světle. Dotklo se ho, že ho William nepřizval k rozhovoru s Caitlin, to ale považo­val za pouhé přehlédnutí. Potom se ovšem dozvěděl, jak pohrdlivě a neuctivě o něm William hovoří. Piers si začal uvědomovat, jak bláhově se celá léta choval. Byl Williamovi zcela oddaný – pracoval pod jeho vedením, potřeby staršího bratra vždycky upřednostňoval. Jenomže ten nic z toho nedokázal ocenit. Williamovi na něm nezáleží. Bylo to přesně tak, jak říkala matka – William ho prostě jen sná­ší. V tu chvíli si Piers přál, aby ji ten večer poslechl. Kdyby to udělal a nehádal se s ní… No, mohla být stále ještě na­živu.

Bylo to pro něho prohlédnutí. Celou tu dobu dával to, co se jí stalo, sám sobě za vinu, ale vlastně na tom měl vel­ký podíl i William.

Když tehdy večer odešel z nemocnice, cestou domů za­volal do klubu NW8 a nechal si poslat do svého domu v Richmondu dívku. Očekával, že se v její společnosti uklidní a uvolní, ale ať se snažila, jak chtěla, výsledek se stále nedostavoval. Čím déle se o to pokoušela, tím víc v něm narůstalo podráždění a frustrace.

„Možná by bylo lepší toho pro dnešek nechat,“ proho­dila a snažila se potlačit zívnutí. „Nejspíš z toho nic ne­bude.“

Právě to zívnutí a kradmý pohled na hodinky ho rozčí­lily. Vždyť za tohle všechno platí, tak by se k němu mohla chovat alespoň uctivě. Bez rozmyslu mu vyletěla ruka a tvrdě ji udeřil do tváře.

„Co to sakra je?“ vykřikla a svírala si tvář.

„Omlouvám se,“ vyhrkl Piers vyděšený a zaskočený tím, co udělal. „Nechtěl jsem –“

Dívka ale dál neposlouchala. „Úchyle,“ štěkla po něm, posbírala si oblečení a spěchala pryč.

Pierse nepřekvapilo, když mu z klubu NW8 zavolali. Neznámý hlas požadoval pro dívku dvacetitisícové od­stupné a informoval ho, že jeho členství je okamžitě zru­šeno. Piers se sice omlouval a sliboval, že už se to nikdy nestane, ale hlasu na druhé straně to bylo úplně jedno.

Byla to nepříjemná událost, ale poučila ho, že je důle­žité zachovat klid a za všech okolností se ovládat. Zahnal nápad Williamovi jeho chování vyčíst, rozhodl se, že exis­tují rafinovanější cesty, jak se pomstít. Dál za ním chodil denně do nemocnice, choval se jako oddaný bratr; prostě hrál roli, na jakou byl celá ta léta zvyklý. Ve firmě sdělil členům vedení, že si lékaři myslí, že bude nejlepší Williama neunavovat žádnými zprávami o práci. Zatím by ho neměli ani navštěvovat.

Jak dny míjely, William se divil, že za ním nikdo nepři­chází. „Kde je Hugh?“ vyptával se naštvaně koncem dru­hého týdne. „Myslel jsem, že ze všech těch mizerů se ale­spoň on ukáže.“

Piers předstíral rozpaky. „Za pár dnů se tu určitě všichni zastaví.“ Jeho hlas ale nezněl nijak přesvědčivě.

William na něj upřel pronikavý pohled a s falešným od­hodláním oznámil: „No, až se vrátím, budou mít štěstí, jestli je všechny nevyhodím.“

Piers spoléhal na to, že William nikomu nezavolá a ne­bude se vyptávat, kde jsou. V tom měl pravdu. Jeho bratr byl příliš hrdý, aby se návštěv dožadoval. Navíc se po in­farktu cítil zranitelný a přišel o velkou míru sebejistoty.

Jak týdny míjely, William se přesunul do Aldringhamu. Nejdřív za ním Elizabeth a Caitlin pravidelně jezdily, ale protože měly obě čím dál méně času, jejich návštěvy řídly a William se postupně ocital v izolaci. Pravidelně se vídal vlastně jen s Piersem. Postupně se začal spoléhat na bratrovy informace o chodu firmy. A Piers měl dobře promyš­lené, co mu říct, aby ho znervóznil.

„Nemusíš mít naprosto o nic strach, starý brachu. Eli­zabeth teď převzala kontrolu nad vším.“

William se zarazil. „Vážně?“

„Odvádí skvělou práci, všichni to říkají. V mnoha ohle­dech mi připomíná matku.“

Piers sledoval, jak William bledne.

„Všem ale samozřejmě chybíš,“ dodal rychle. Příliš rych­le, než aby tomu William uvěřil. Brzy potom odjel a Williama zanechal jeho pochmurným myšlenkám.

Když přijel další víkend na návštěvu, Williama ze všeho nejvíc zajímalo, do čeho přesně se Elizabeth pustila.

„No, o nic moc nejde,“ prohodil Piers záměrně lehkým tónem. „Vlastně bych ti ani neměl nic říkat.“

„No, ale něco jsi už řekl. A teď chci vědět, co se děje!“

Tentokrát Piers předstíral ohleduplnost. „Nic, čím by ses měl znepokojovat, když jsi stále ještě v rekonvalescenci.“

„Piersi,“ promluvil William rozhodně a výhružně. „Okamžitě mi to řekni.“

Piers vrhl rychlý, starostlivý pohled ke dveřím, jako by se obával, jestli každou chvíli nevejde Isabelle. „No, po­kud na tom trváš,“ začal neochotně. „Myslím, že nejzávaž­nějším krokem je zrušení řady Melville Essentials.“

William zatnul ruce v pěst. „Melville Essentials?“ vypra­vil ze sebe. „A představenstvo s tím souhlasilo?“

„Ano, bylo to jednohlasné rozhodnutí,“ pokračoval Piers. Když si všiml bratrova výrazu, zarazil se. „Ach bo­že.“ Zatvářil se utrápeně. „Věděl jsem, že nemám nic říkat. Teď jsem tě rozčílil.“

William rychle zavrtěl hlavou. „Ne, ne,“ odsekl. „Ne­jsem rozčílený. Jen… zaskočený.“ Naprázdno polkl. „A teď pokračuj. Vysvětli mi přesně, co se tam děje.“

A právě to Piers dělal celou následující hodinu.

Všechno měl pečlivě naplánované. Pokud se ho někdo ve firmě zeptal, jestli může Williama navštívit, odpovídal stále stejně.

„Možná za pár týdnů,“ vysvětloval posmutněle. „Pořád je velice zesláblý.“

Každý v takové chvíli souhlasně přikývl a všem se vlast­ně ulevilo, že nemusí jezdit až do Aldringhamu. Potom ob­vykle Pierse požádali, aby Williama pozdravoval. Ten to rád vyřídil, protože tím bratrovi vždycky připomněl, že za ním nikdo nejezdí.

Knihu Dcery Štěstěny vydalo nakladatelství Ikar.

Související knihy

Hylandová, Tara

Ikar, 2012