Ukázka z knihy Vyschly nám slzy – Řečtí uprchlíci v Československu

PozvánkaVyschly nam slzynejnaweb
Na přelomu 40. a 50. let minulého století přišlo z Řecka do Československa přibližně dvanáct tisíc běženců stižených občanskou válkou. Mysleli si tehdy, že se jedná pouze o přechodný pobyt. Přečtěte si ukázku z knihy jejich osudů…

 

1. Všichni do války! Vše pro vítězství!

Občanská válka a počátky řecké emigrace

Kateřina Králová, Konstantinos Tsivos

Koncem srpna 1949 se na horském masivu Grammos u řecko-albánských hranic odehrálo poslední dějství řecké občanské války, která donedávna představovala jeden z nejvážnějších ozbrojených střetů v dějinách poválečné Evropy. Hned po jejím konci v neprospěch levice se v zemích tehdejšího východního bloku ocitlo téměř sto tisíc příslušníků tzv. Demokratické armády Řecka a jejich příbuzných. V Československu se jich na podzim 1949 usadilo přes dvanáct tisíc. Co do národnosti, šlo především o Řeky a Slavomakedonce, ale také o jednotlivce Arvanitů, Arumunů či Turků.1 Uprchlíci z doby občanské války se stali základem nové etnické menšiny, která v České republice během následujících více než 60 let zakořenila a k níž se dnes hlásí přes dva a půl tisíce osob.
Občanská válka let 1946 až 1949 byla pro Řecko snad nejkrvavějším a nejtragičtějším ze všech předešlých konfliktů 20. století. Počet mrtvých se téměř vyrovnal počtu obětí, které padly za druhé světové války, ať už byly zabity v ozbrojených bojích, ve vězení nebo v rámci odvetných akcí okupantů na civilním obyvatelstvu.2 Z politického hlediska byl řecký konflikt typickým příkladem extrémní polarizace společnosti, navíc jednoznačně poznamenaný počínající studenou válkou.
To jasně dokládá i vlna řecké emigrace do zemí východního bloku, která by se za jiných geopolitických podmínek mohla jen stěží uskutečnit.3 Řecká společnost se s touto částí historie dosud zcela nevyrovnala. Konfl ikt ji hluboce rozdělil a nenávratně poznamenal. Téměř každá řecká rodina má svůj příběh z této války. Alespoň některé z nich přibližuje padesát svědectví, která jsou prezentována v následujících kapitolách.
Následky občanské války zmítaly Řeckem až do osmdesátých let. Tehdy bylo toto téma v důsledku politických změn částečně odtabuizováno i ve veřejném diskurzu. Jeho výklad však vzbuzoval po celé období studené války a často také dnes emoce jak mezi řeckými laiky, tak mezi historiky levicového i pravicového zaměření.5 K jistému historickému konsenzu se do roku 1989 podařilo dospět snad pouze odborníkům publikujícím na Západě, kteří se s tématem nemuseli bát otevřeně pracovat. Právě oni otevřeli dnešním historikům a dalším badatelům v Řecku i v zahraničí cestu k dalšímu zkoumání tohoto tématu. Nový podnět ke komplexnějšímu studiu řecké občanské války a řecké emigrace dalo zpřístupnění archivů bývalých komunistických zemí odborné veřejnosti, ale také využití nových výzkumných metod jako například tzv. oral history. Jedním z takových příspěvků má být i kniha, kterou právě držíte v rukou.
Historické pozadí

Řecká občanská válka ofi ciálně skončila v srpnu 1949 defi nitivní porážkou partyzánů. Konflikt měl kořeny již ve druhé světové válce. V říjnu 1940, po Mussoliniho útoku na Řecko, se Řekové ještě byli s to účinně bránit. Řecká suverenita však vzala za své po invazi nacistů v dubnu 1941. Řecko bylo následně rozděleno do tří okupačních zón mezi Itálii, Německo a Bulharsko. Po rozpuštění řecké armády se stal jediným efektivním nástrojem boje proti okupantům paramilitární odboj.
V září 1941 se sdružením předválečných politických uskupení levého středu a Komunistické strany Řecka (Kommounistiko kommatis Ellados, KKE) zformovala levicově zaměřená Národně osvobozenecká fronta (Ethniko apeleftherotiko metopo, EAM). Ta se během nacistické okupace stala hlavní silou levicového a liberálního odporu proti nacistům. KKE se v rámci EAM brzy etablovala jako nejvýznamnější politická síla. Předseda KKE, Nikos Zachariadis, byl sice již od doby Metaxasovy diktatury ve vězení a na počátku okupace byl nacisty internován v koncentračním táboře Dachau, přesto ale zůstal až do poloviny 50. let nezpochybnitelným ideologickým vůdcem řeckého komunistického hnutí.10 V únoru 1942 byla ustavena také ozbrojená složka EAM, Řecká lidová osvobozenecká armáda (Ellinikos laikos apeleutherotikos stratos, ELAS).
Od podzimu 1941 vznikala i další odbojová uskupení pravicovějšího zaměření, z nichž nutno zmínit zejména Národní republikánskou řeckou ligu (Ethnikos dimokratikos ellinikos syndesmos, EDES). Teritoriálně však EDES působila omezeně, zvláště v severozápadním Řecku. Právě EDES, založená stejně jako EAM v září 1941, se stala nejen druhou nejdůležitější partyzánskou skupinou, ale také hlavním protivníkem EAM/ ELAS v nadcházejícím tzv. prvním kole řecké občanské války.
Tak bývá nazýváno období během okupace, kdy proti sobě stanula levicová a pravicová hnutí národního odboje.
Zpočátku spolu ještě byly obě organizace schopny alespoň do jisté míry spolupracovat. Zorganizovaly dokonce několik úspěšných diverzních akcí, z nichž nejvýznamnější bylo zničení železničního mostu přes řeku Gorgopotamos koncem listopadu 1942. Po kapitulaci Itálie na podzim 1943 ovšem dosavadní spory přerostly v ozbrojenou konfrontaci. Velitel složek EDES, Napoleon Zervas, prohlásil EAM/ELAS, které nejen on vnímal jako komunistickou hrozbu, za úhlavního nepřítele Řecka a pro jeho potlačení se neváhal spojit ani s nacistickými okupanty.
První kolo občanské války skončilo de facto odchodem wehrmachtu na podzim 1944. Nedlouho poté, v prosinci 1944, ale propuklo druhé kolo – tzv. Dekemvriana, tedy prosincové události. Navrátivší se řecká exilová vláda si totiž ani přes podporu Velké Británie nedokázala ve své zemi zjednat pořádek, a ta tak neodvratně spěla k politické krizi. Zkušený liberální politik Georgios Papandreou byl alespoň zpočátku politickým zástupcem akceptovatelným i pro levicové partyzánské hnutí. Avšak poté, co Papandreou 2. prosince 1944 nařídil demobilizaci partyzánských skupin, došlo k vystoupení členů EAM z dosavadní vládní koalice. Po masové protestní demonstraci, která byla v předvečer generální stávky, vyhlášené na 4. prosince 1944, brutálně potlačena zásahem pořádkových sil, se boje přenesly z horských oblastí Řecka do Athén. Proti sobě již ovšem nestály jednotlivé odbojové skupiny, ale komunistická guerilla a pravidelná royalistická armáda. Cílem útoků ELAS byla kromě řeckých promonarchistických vojenských, policejních i paramilitárních jednotek také britská armáda, která zaštiťovala legitimní athénskou vládu.
Situace se dočasně uklidnila teprve po 12. únoru 1945, kdy bylo ve Varkize podepsáno příměří mezi britským velením a EAM/ELAS. Prakticky až do Varkizy držela EAM pevně ve svých rukou většinu pevninského Řecka. Komunistickým zástupcům bylo v dohodě z Varkizy slíbeno, že dojde k uspořádání referenda o budoucí formě státního zřízení, svobodným volbám, amnestii politických vězňů a ke spravedlivému potrestání kolaborantů. Za takových okolností byla ELAS ochotna složit zbraně, vydat zadržovaná rukojmí a rozpustit své paramilitární oddíly.
O údělu Řecka bylo nicméně rozhodnuto již dříve – prostřednictvím tajné dohody mezi Londýnem a Moskvou. Britské obavy ze sílícího sovětského vlivu vyústily v říjnu 1944 v separátní moskevské setkání Churchilla se Stalinem, během nějž bylo dohodnuto rozdělení jihovýchodní Evropy tak, že Velká Británie získá výměnou za rezignaci na Rumunsko a Bulharsko většinovou převahu v Řecku. Zatímco athénská vláda podporovaná Londýnem byla za použití zastrašování a protikomunistické propagandy, ale i vzhledem k těžkému materiálnímu strádání civilního obyvatelstva stále úspěšnější, partyzáni naopak kvůli omezené podpoře Jugoslávie a Albánie nemohli athénskému režimu konkurovat ani množstvím, ani kvalitou zbraní a vojenského materiálu.

V dané situaci athénská vláda porušila sliby z Varkizy.
Mimo jiné zapojila do vlastních ozbrojených složek bývalé řecké kolaboranty. To vyvolalo další vlnu levicového odporu a v zemi tak brzy zavládla anarchie a teror. Koncem roku 1945 dosáhl počet vězněných stoupenců levice téměř 50 tisíc osob, s dalšími asi 80 tisíci bylo vedeno vyšetřování.18 30. března 1946, v předvečer prvních parlamentních voleb od roku 1936, přepadli partyzáni policejní stanici v Litochoru na úpatí Olympu, přičemž bylo zabito osm příslušníků bezpečnosti. Levicová uskupení, především KKE pod vedením prosovětského Nikose Zachariadise, který se v květnu 1945 vrátil z Dachau do Řecka, se následující den rozhodla bojkotovat parlamentní volby. Litochorský masakr se stal nejen záminkou k rozpoutání třetího kola občanské války, ale i symbolem komunistického teroru, který byl často využíván propagandisticky.


Obr. 1: První návštěva Nikose Zachariadise v redakci Svobodného Řecka
(Eleftheri Ellada) po jeho návratu z Dachau (Athény, květen 1945).
Digitální sbírky a archivy ASKI – Avgi 1940–1949 / Sdružení fotoreportérů.

Vlna násilí a neúčast KKE ve volbách přispěly spolu s naprostou devastací země k vítězství royalistů. Konzervativní strany získaly celé dvě třetiny mandátů. V referendu o státním zřízení, které se konalo v podmínkách rostoucího teroru a rozsáhlé kampaně proti domácímu, jugoslávskému i sovětskému komunistickému nebezpečí, se 1. září 1946 vyslovilo 68 % voličů pro zachování monarchie a umožnilo návrat Jiřího II. na řecký trůn. Drtivé vítězství monarchistů v referendu napovídalo, že je návrat krále podporován nejen royalisty, ale i částí republikánů obávajících se nastolení komunistického režimu.
Levicoví ozbrojenci se začali po volbách na základě instrukcí vedení KKE přemisťovat do hor, aby zde znovu zakládali partyzánské jednotky a operovali proti monarchistickému režimu. V říjnu 1946 bylo ze zbylých bojovníků ELAS a nových rekrutů vytvořeno paramilitární uskupení Demokratické vojsko Řecka (Dimokratikos stratos tis Ellados, DSE).
To se ilegálně vyzbrojilo ze skladů řecké armády a do konce roku 1947 znovu ovládlo asi polovinu řeckého území. V roce 1947 komunisté zformovali Prozatímní demokratickou vládu (Prosorini dimokratiki kyvernisi, PDK), označovanou rovněž jako „horská vláda“, která fungovala v severním Řecku pod vedením generála Markose Vafi adise. Právě ona posléze rozhodla o vyslání několika tisíc dětí z oblastí, které držela pod kontrolou, do lidově demokratických zemí.
Vývoj řecké občanské války i neschopnost Velké Británie zvládnout situaci přiměly Spojené státy k tomu, aby se v konfliktu angažovaly. 12. března 1947 byla vyhlášena Trumanova doktrína, americká zahraničněpolitická koncepce „zadržování komunismu“, která byla v praxi poprvé aplikována právě v Řecku. Athénská vláda za podpory USA umocnila vojenskou ofenzivu královského vojska proti DSE. V politické rovině pak obnovila zákaz činnosti KKE a vyhlásila stanné právo.
Partyzáni byli pomalu vytlačováni do severních horských oblastí při hranicích s Jugoslávií a s Albánií. Po roztržce mezi Titem a Stalinem navíc Bělehrad značně omezil svou pomoc řeckým komunistům a v létě 1949 dokonce uzavřel jugoslávské hranice, čímž odřízl DSE od potřebných zásob a znemožnil jí využívat jugoslávského území jako týlové základny. Boje mezi komunistickou guerillou a řeckou královskou armádou v horách pokračovaly až do přelomu srpna a září 1949, kdy byla DSE definitivně poražena.

Následky občanské války byly tristní. Za oběť jí padlo více než 150 tisíc osob, desetitisíce byly zraněny, několik tisíc komunistů bylo popraveno a další desetitisíce deportovány do vězeňských komplexů na řeckých ostrovech, které bývají pro svůj charakter nazývány exilem či vyhnanstvím. Kolem 700 tisíc Řeků před boji uprchlo ze svých domovů. Většina z nich se uchýlila do řeckých aglomerací a především do Athén. Na sto tisíc řeckých občanů opustilo zemi v rámci nucené evakuace organizované KKE nebo, a to častěji, ze strachu, že budou vládou podezíráni či perzekvováni kvůli skutečným či údajným sympatiím s komunisty.24 Přestože druhá světová válka v Řecku skončila v podstatě půl roku před podepsáním německé kapitulace, řečtí obyvatelé záhy stanuli v bojích proti sobě navzájem a míru se nedočkali dalších pět let.

Knihu Vyschly nám slzy… Řečtí uprchlíci v Československu vydalo nakladatelství Dokořán – více o knize se dočtete zde

Doporučení:

Související knihy

zobrazit info o knizeVyschly nám slzy...
Řečtí uprchlíci v Československu

Králová, Kateřina - Tsivos, Konstantinos a kol.

Dokořán, 2012

Ukázka z knihy Vyschly nám slzy – Řečtí uprchlíci v Československu - DISKUZE

Počet reakcí: 2
  1. Michalis Archontidis napsal:

    Můj otec se zúčastnil posledních bojů v občanské válce v Řecku a odcházel až koncem října 1949.Není tey pravdou, že občanská válka skončila již v rpnu 1949. Kryl ústup jednotek do Jugoslávie. Velel tzv. praporu smrti. Bojoval jak proti Italům, tak němcům a nakonec v občanské válce. Říkal mi synku největší svinstvo je občanská válka. Mluvil tvrdě ale upřímně.Dokonce když jsem po dlouhých letech mluvil z pamětníky, říkali že když šli v řijnu nebo začátkem listopadu do lesů Olympu, kde operoval můj táta, tak našli ještě teplá ohniště. Což mluví za sebe.

  2. Michalis Archontidis napsal:

    jsem jeden z potomků a vlastně první generace Řeků narozena od emigrujících Řeků do východního bloku narozena zde v ČR(tehdy ČSR)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>