Knihu Vražda bez soucitu od autorky Catherine Shepherdové
vydalo nakladatelství Cosmopolis.

Do ústavu to neměla z bytu daleko. Poněkud ponuře působil fakt, že hned za pracovištěm se nacházel hřbitov. Julia zaparkovala a prošla jedním z vedlejších vchodů, který vedl přímo k pitevním sálům a její kanceláři. Odložila si věci a zapnula počítač. Zatímco čekala, až naběhne a ona se bude moct podívat na e-maily, všimla si světelného odlesku. Se svraštělým čelem vyšla na chodbu a mléčným sklem v horní části dveří viděla, že se v jedné z piteven svítí. V duchu zaváhala, jestli sama nezapomněla zhasnout, avšak okamžitě tu myšlenku zavrhla. I kdyby se jí to stalo, ostraha by se o to později postarala. Uslyšela nějaký zvuk a podivila se. Kdo byl kromě ní tak časně v ústavu? Přistoupila ke dveřím a energicky je otevřela.
To, co spatřila, jí vyrazilo dech.
Její asistent Emanuel stál v hlubokém předklonu nad obětí znásilnění, která měla vlastně ležet v chladicím boxu. Pitva už skončila, i když zpráva ještě nebyla hotová. Julii se nedostávalo slov pro intimní gesto, jímž se Emanuel dotýkal dívčiných vlasů. Když spatřil Julii, polekaně sebou škubl.
„Panebože, Julie. Co tu děláš tak brzy ráno?“
„Na to bych se tě mohla zeptat i já,“ odpověděla a šokovaně vstoupila do místnosti s nezaměnitelným pachem formaldehydu a dezinfekce.
„Dokončil jsem zprávu o Luise Schenkové. Laboratorní výsledky jsou už tady a jejich závěry jsem zapracoval. Vlastně bude stačit, když to ještě jednou projdeš.“ Emanuel pustil mrtvou ženu. Neměl rukavice. Na prstech mu ulpěla pěna. Julia ucítila květinovou vůni šamponu. Pozorně se zahleděla na asistenta, jemuž rudě žhnuly tváře. Co to tady proboha dělá? Odkdy soudní lékaři myjí mrtvým vlasy šamponem? Proč uvádí oběť znásilnění jmenovitě a co pro všechno na světě dělá uprostřed noci v ústavu? Emanuel sklopil pohled.
„Ta věc mi nedopřála klidu. Byla ještě tak mladá a chtěl jsem, aby policie obdržela zprávu co možná nejrychleji. Bohužel pachatelova DNA není zaznamenaná v žádné databázi.“ Emanuel poslední větu skoro zašeptal zastřeným hlasem.
Julia byla sice vyvedená z míry, ale mozek jí fungoval bezvadně. Nekrofilie nepřicházela v úvahu, o tom ani v nejmenším nepochybovala. Lidé s takovými sklony se kochají pohledem na mrtvá těla, což Emanuel podle všeho nedělal. Během okamžiku si dala dohromady jedna a jedna. Asistenta se to určitě nějak týkalo osobně. Jeho zvláštní počínání nepřipouštělo jiný závěr.
„Ty jsi znal oběť?“ zeptala se a ukázala na šampon na jeho rukách.
Emanuel se na Julii zaraženě podíval a mechanicky přikývl.

**********

Florian Kessler hleděl na nehybné tělo policistky, které bylo nacpané do úložného prostoru jejího vlastního malého vozu. Ještě před několika dny se s ní setkal v jednom bufetu, kde se to v poledne policisty jen hemžilo. Blíže ji neznal, ale už jenom z faktu, že to byla kolegyně, ho zamrazilo. Ať už byl schopen zabít policistku kdokoli, musel být chladnokrevný a vypočítavý, nebo neznal profesi své oběti. Podle Florianova odhadu se jednalo o pachatele, který přesně věděl, co dělá. Kim Wiesingerová nebyla prostě jenom zavražděná. Někdo ji brutálně umlčel. Zalepil jí ústa páskou na balíky. Měla vytřeštěné oči. Florian se k ní sklonil a upřeně se zahleděl na její zorničky, jako by dokázal vynést na světlo poslední obraz, který se na sítnici Kim vypálil. Šedomodré oči však byly prázdné. Jiskra života v nich navždy pohasla. Na rukou měla spáleniny, které nepochybně pocházely od cigaret. Několik nehtů chybělo. Při pohledu na jejich zakrvácená lůžka sebou Florian škubl. Vrah svou oběť mučil. Florian se pokusil vcítit do mladé ženy. Co viděla nebo věděla? Proč musela zemřít? Zamyšleně si prohlížel její oblečení. Tmavé džíny, tmavý rolák a pevné boty na dlouhou chůzi. Když se s ní setkal v bufetu, vypadala úplně jinak. Byla oblečená mnohem ženštěji. Jako kriminalistka nenosila uniformu, nýbrž civilní oblečení.
Florian zavřel oči a přivolal si v duchu obraz ještě živé Kim Wiesingerové. Vypadala atraktivně, měla na sobě bavlněné šaty, legíny a kozačky, k tomu náramek a nápadný řetízek. Florian otevřel oči. Ten šperk teď neměla. Vypadala jako někdo, kdo chtěl zůstat neviditelný. Možná dokonce jako někdo na lovu. Přimhouřil oči. Krátké blond vlasy byly rozcuchané. Na lebce zela krvavá rána. Všiml si několika jemných linií vytvářejících vzorek na hřbetu ruky. Okamžitě ho napadlo, že pocházejí od rukavic. To, co měla Kim Wiesingerová na sobě, mu neodbytně připomínalo zloděje. Chyběla jen maska na obličeji.

**********

Herbert Hoffmann opakovaně mačkal tlačítko. Zatraceně. Ten krám vypověděl službu. Nepomyslel na vysokou vzdušnou vlhkost, která vzniká v koupelně. Dobře, na tom nebylo nic divného. Člověk má sklon nahlížet na věci převážně z vlastní perspektivy. V jeho koupelně nikdy tak vlhko nebylo. Je přece muž – a muži potřebují na osprchování něco mezi dvěma a pěti minutami. Zasténal a znovu se pokusil vydolovat z kamery obraz. Monitor zůstal černý. Nebylo na něm vidět ani proužek nebo nějaké jiné známky života. Proč ji k čertu nikdy nenapadne otevřít okno? A proč jí sprcha trvá nejméně dvacet minut? Nervózně zafuněl a vztekle odhodil dálkové ovládání kamery na ušpiněnou pohovku.
Zpočátku neznalo jeho nadšení hranic. Zažíval netušená vyvrcholení, dokonce i ve svém věku. Bylo to neuvěřitelné. Cítil se jako mladý bůh, ačkoli mu brzy bude šedesát. Stačilo pouhé pomyšlení na kameru a pocítil takový příval vzrušení, až se nemohl ubránit pocitu, že má v kalhotách ocel. Poté ale začala mít kamera problémy se vzdušnou vlhkostí. Zpočátku se jen několikrát kousla. Byl tak fixovaný na svou novou hračku, že mu to nijak zvlášť nevadilo. I s přerušováním nabízely záběry naživo tisíckrát víc zábavy než nějaké podřadné porno. Avšak už několik dnů technika v jednom kuse vypovídala službu. Teď už někdy potřeboval i pár hodin, než přístroj znovu zprovoznil. Před třemi dny to už trvalo tak dlouho, že jeho nově nabytá mužnost vzala opět za své. Když obraz konečně naskočil, už dávno se sprchováním skončila. Civěla na něj holá vykachlíkovaná stěna a pak už nefungovalo vůbec nic. Rázem se přestal cítit jako mladý bůh a vrátil se k pocitům devětapadesátiletého, mírně otylého muže, jehož žena před lety práskla do bot, takže od té doby trpěl výrazným nedostatkem náklonnosti. Hledání náhrady ho jednou přivedlo k internetu a po několika nevydařených setkáních se dostal na pornografické stránky. Tam si alespoň přišel na své. Všechno ostatní pro něho bylo prostě příliš namáhavé. Před několika týdny narazil na jedno webové fórum na téma špionážní technologie a okamžitě si pořídil kameru.
Včera byl celý den na cestách. Nejdřív zašel za svými dospělými dětmi a potom objevil obchod, kde mohli prověřit jeho technickou výbavu. Nejdřív vycházel z toho, že není v pořádku dálkový ovladač. Odborník ale nakonec dospěl k závěru, že Herbertova kamera se nehodí pro prostory s vysokou vzdušnou vlhkostí.
Přesto si na dnešní ráno znovu nastavil budík. Podle své sousedky si klidně mohl řídit hodiny. Každé ráno v půl sedmé vstoupilo její božské tělo pod sprchu. Krátce po šesté už nedokázal myslet na nic jiného než na ni. S potěšením zjistil, že technika zase funguje – na tmavém monitoru viděl alespoň pár světlých pruhů. To nebylo nic neobvyklého, protože v tuto denní dobu byla ještě tma. Vykládal si to jako příznivé znamení. Jakmile se v koupelně rozsvítí, naskočí obraz i jemu.
Pak ale ta zatracená kamera deset minut před představením zhasla. K čertu. Jak si teď má něco užít?

**********

U dveří Hoffmannova bytu už čekal Martin Saathoff. Julia ho pozdravila krátkým pokývnutím hlavy. Technici ze zajištění stop právě taky dorazili. Byla hluboká noc. Přes značný počet policistů panovalo nezvyklé ticho. Nikdo nepronesl ani slovo. Julia si natáhla na boty plastové návleky a pokrčila nos. V Hoffmannově bytě to pořád zapáchalo tak, jak si to pamatovala. Ignorovala lehkou nevolnost, protože věděla, že pach co nevidět zesílí. I když venkovní teplota už citelně poklesla, nemohla podstatně zabránit tvorbě mrtvolného zápachu. Pokojová teplota stačila na to, aby přispěla k bouřlivému množení bakterií a hnilobnému rozkladu.
Herbert Hoffmann ležel na zádech. Vyhaslé oči upřeně civěly na strop. Ústa měl široce otevřená v jakémsi groteskním výkřiku. Hlava a hrudník byly nepoškozené, byl to docela snesitelný pohled. Avšak čím níže putoval Juliin pohled po těle, tím to bylo horší. Hoffmann měl kalhoty i trenýrky stažené ke kolenům. Mezi nohama mu zela rána. Všude byla krev. Nebožtíkovy pohlavní orgány očividně chyběly.
„Uřízli mu penis,“ vyhrkl stísněně Florian.
Julia přikývla. „Nejen penis, ale i šourek.“ Obešla postel a prohledala její bezprostřední okolí. „Oddělené části těla nikde nevidím.“
„Uf! Snad mi nechcete namluvit, že si vrah odnesl pohlavní orgány jako trofej,“ zamumlal Saathoff, jehož barva obličeje připomínala čerstvě nabílenou stěnu.
„To se nedá vyloučit,“ odvětila Julia a prohlížela si Hoffmannovo břicho. Košile, kterou měl na sobě, byla rozepnutá. Hoffmannova střeva se už výrazně nadýmala. Jako na potvrzení se v mrtvém těle ozvalo kručení. Saathoff se zoufalým výrazem o krok ustoupil.
„Zatraceně! Tuhle část své práce fakt nesnáším,“ vyhrkl a vyšel z pokoje. „Porozhlédnu se v dalších místnostech.“
„Nejsou tamhle nějaké indicie?“ zeptal se Florian, kterému zvuky mrtvého těla očividně nevadily, a ukázal prstem na místo nad pupkem.
Julia se pozorně zahleděla na zakrvácenou kůži, která byla zčásti pečlivě otřená. „Mohli bychom to zkusit s luminolem a ultrafialovým zářením,“ navrhla.
Florian přivedl Annu Schubertovou ze zajištění stop. Hubená žena s tmavými vlasy a obličejem protkaným hlubokými vráskami ozářila krev na břiše Herberta Hoffmanna.
„Něco takového jsem ještě nikdy neviděla,“ přiznala chraptivým hlasem. Anně Schubertové bylo přes šedesát. Byla na ní vidět mnohaletá zkušenost vedoucí technického oddělení. Klidnou rukou pohybovala lampou nad břichem mrtvého.
„Nikdy…“ Zarazila se a vrátila se na samotný počátek. Julia a Florian upřeně hleděli na krvavé šmouhy.
„Stojí tam nikdo,“ konstatovala Julia s přimhouřenýma očima.
Lampa se pohybovala dál a zastavila se nad malým písmenem n.
„To znamená nedotkne,“ zjistil Florian.
Anna Schubertová pokračovala a rozluštila ještě další písmena.
„Julie se nikdo nedotkne,“ shrnula nakonec. „Co to má znamenat?“ Vyšpulila dolní ret a zamyšleně se obrátila k Julii. Hrobové ticho, které se rázem v místnosti rozhostilo, bylo dostatečnou odpovědí.

——————–

Podívejte si na další ukázku z knihy.

——————–

O autorce

Catherine Shepherdová se narodila v roce 1972. Po maturitě začala studovat ekonomii a poté několik let pracovala pro velkou německou banku. Vlastní texty začala psát už na základní škole a později se k této své vášni vrátila. První detektivku vydala v dubnu 2012, brzy následovaly další kriminální romány a všechny se umístily na nejvyšších pozicích žebříčků Amazonu. V listopadu 2015 začala publikovat sérii s hlavní postavou berlínské vyšetřovatelky Laury Kernové a o rok později vydala knihu Vražda na blatech (Mooresschwärze), úvodní svazek série kriminálních příběhů s patoložkou Julií Schwarzovou. Patří k nejprodávanějším německým autorkám thrillerů a kriminálních románů. Má na kontě přes dva miliony prodaných knih.

Zdroj informací: nakladatelství Cosmopolis

Nakladatelství Cosmopolis vzniklo na jaře roku 2015 a je součástí zavedeného nakladatelského domu Grada. Logo značky v sobě zahrnuje hned několik významů: hřbety stojících knih, živoucí město a rytmus. Přináší tak svým čtenářům knihy z celého světa, zahraniční i českou beletrii všech žánrů, a současně drží prst na tepu doby. Pestrou skladbu žánrů (od detektivek a thrillerů přes humor až po čtení pro ženy) ilustruje také motto redakce: knihy všech barev.

Související knihy

Shepherdová, Catherine

Cosmopolis, 2021