Knihu Malé sladké lži od autorky Caz Frearové
vydalo nakladatelství Cosmopolis.

1998

Byl 31. květen 1998 a my jsme se už týden bezcílně poflakovali po Mulderrinu. Bylo mi osm, měla jsem nadváhu, hřívu mastných kudrnatých vlasů a pusu plnou rozviklaných zubů. A jsem si téměř jistá, že jsem na sobě měla své tričko s Pokémony. Doma v Londýně se moji kamarádi chystali po prázdninách zpátky do školy, ale táta nám právě mezi sousty, kdy ukusoval toast, oznámil, že máme „zvláštní dispensi“ zůstat u babičky ještě jeden týden. Načež si s mojí starší sestrou Jacqui vítězoslavně plácli dlaněmi a od maminky si vysloužil plácnutí po tváři.
Ve snaze rozptýlit napětí, kterému jsem nerozuměla, jsem zvedla hlavu od taštiček se sladkou polevou. „Mami, co znamená dispense?“
Máma si vykasala rukávy jako nějaký vazoun, který se chystá začít hospodskou rvačku. „Podívej se do slovníku, holčičko. Najdeš to někde u slov ‚blamáž‘ a ‚dehonestovat‘.“
Jacqui se přes stůl natáhla pro jogurt a rozcuchané blonďaté vlasy jí zakryly sebejistý úsměšek. „Znamená to, že táta ve škole řekl, ať se jdou vycpat.“
Máma si pohledem změřila tátu, jako kdyby byl kus zkaženého masa.
Tátu, ne Jacqui.
A pak byla všechno tátova chyba. Jacquiina nevymáchaná pusa. Noelovy známky. Moje nadváha. Dokonce i dobré věci, jako například dárky, které se objevovaly u našich postelí, nebo nová hi-fi souprava – podle táty opravdu špičková –, znehodnotily známky mámina nesouhlasu. I tuhle návštěvu u babičky, první dovolenou po třech letech. „Tomu říkáš dovolená?“ zeptala se tenkrát, když jsme čekali ve frontě na loď v Holyheadu. „Bude to jen uklízení a vaření v jiném domě. V domě, kde není sušička nebo slušný vysavač.“
Jako bystrý malý politik, kterým jsem se naučila být, jsem zvážila odehrávající se scénu, nacpala jsem si krabičku s taštičkami za gumu v pase u legín a vypařila se. Dobře jsem si uvědomovala, že je jen otázkou času, kdy se zájem přesune na mě samotnou a z pasivního pozorovatele se stanu sedícím terčem. Když se máma takhle chovala, člověk vždycky musel našlapovat opatrně.
Další věci, které si pamatuju.
Toho dne jsem obědvala biskupský chlebíček. Čtyři tlusté krajíce velkoryse namazané opravdovým máslem. Babička se ráda dívala, když lidi jedli. A neustále si stěžovala, že jediný člověk, který jí kdy zavolá domů, je ta vychrtlá ženská ze sociálního odboru, kterou aby člověk celý den nutil, aby snědla aspoň jednu sušenku. „Ta není jako ty,“ řekla a nadšeně mi přisunula talíř sendvičů se šunkou, které byste nedali ani zápasníkovi. „A teď tě neodfoukne ani uragán, moje milá Catrino.“
Později, protože jsem se chovala slušně při mši (a neřekla jsem mámě o tom, že jsme se na zpáteční cestě zastavili u telefonní budky), mi dal táta dvě libry, abych si v obchodě Riley’s koupila nějaké nálepky a sladkosti.
Ten samý den také ze skupiny Spice Girls odešla Geri.
Protože všichni, které jsem milovala, lidi i domácí mazlíčci, byli stále naživu a na svém místě, Geriin odchod byl v mém krátkém osmiletém životě první ztrátou, kterou jsem zažila. Prvním bodnutím zrady. S tou novinkou přišla Jacqui – prý skvělý tah pro holku z Anglie, když chce uspět v cizině. Pořád ji vidím, jak ke mně spěchá přes Duffyho pozemek. Ten skandál jí vyrazil dech, takže úplně zapomněla na image ledové královny, kterou si přisvojila od té doby, kdy se na začátku týdne setkala s Maryanne Doyleovou.
„Chápeš to? Ta mrcha! Tlustej zrzavej Jidáš! Prej přátelství, co nikdy neskončí! Jsi v pohodě, prcku?“
Zabořila jsem jí obličej do podpaží a naříkala veškerou silou a vytrvalostí dítěte trpícího kolikou.
„Můžeš zavolat na linku pomoci,“ řekla Jacqui a objala mě tak, jak dokážou jen starší sestry, přičemž mě přidusila v oblaku vůně z mentolových cigaret a parfému CK One. „Jestli budeš chtít, pak s tebou dojdu k telefonní budce. Nebo… mám takovej dojem, že jsem viděla tu holku… Maryanne, a ta má mobil. Možná by nám ho půjčila, kdybychom jí něco daly. Máš ještě ty dvě libry?“
Neměla jsem ani ty dvě libry, ani žádné samolepky nebo sladkosti, za které jsem je mohla utratit. Peníze jsem měla v ruce jen chvíli, než mi je vyrval Noel, můj starší bratr a monumentální kretén. Varoval mě, že se nedožiju devátých narozenin, jestli mě napadne ho prásknout. I když jsem si byla poměrně jistá, že by mi nijak neublížil – na to měl z táty moc velký strach –, samotná hrozba Noelovy přítomnosti s jeho červeným nosem, věčným popotahováním a ulámanými špinavými nehty stačily k tomu, abych mlčela. Po pravdě řečeno, většinou jsem si přála, aby byl mrtvý.
Takže ten den, kdy mamka plácla tátu, z Geri se stala zrádkyně a Noel mi ukradl úplatek za mlčení, tedy 31. května 1998, pro mě opravdu nebyl nijak skvělý. Vlastně jak jsem si zapsala do svého deníku, byl to „ten nejhorší den v historii celého světa“. Dokonce ještě horší než tehdy, když jsem se pozvracela na eskalátorech v obchodním centru Brent Cross a Noel všem řekl, že mám AIDS.
Byl to tak příšerný den, že jsem si ani nevšimla, že se Maryanne ztratila.
Maryanne byla Jacquina kamarádka, nebo to aspoň Jacqui tvrdila. Nikdy jsem je neviděla vyměnit si nic jiného než divně vypadající jointy a urážlivé komentáře. Kdybych to měla shrnout, Maryanne se k Jacqui, která byla ve svých čtrnácti letech o tři roky mladší a která ještě ani nenosila opravdovou podprsenku, chovala přezíravě.
Slovo „přezíravě“ jsem si našla ve slovníku, když jednou večer Jacqui naštvaně přidusala k babičce a stěžovala si, že si Maryanne a její kámošky vyrazily s nějakými „idioty“, což pro ni znamenalo, že musela jít za tmy sama domů.
„Říkám ti, že ta Doyleovic holka se k citům ostatních staví přezíravě,“ řekla máma a míchala v hrnci horké mléko na babiččino kakao vylepšené brandy. „Její máma byla úplně stejná. I když Bůh mi odpusť, protože o mrtvých bych měla mluvit jen dobře.“
Já osobně jsem se k Maryanne přezíravě určitě nechovala. Od okamžiku, kdy jsem na ní poprvé spočinula pohledem, jsem zarputile pronásledovala to zářivé stvoření v šatech jako pro panenku a s náušnicemi, které připomínaly roztočený ohňostroj. Bez hlesu jsem stopovala Maryanne a její suitu, s úctou a bolestným ostychem, abych mohla udělat doslova a do písmene to, co mě udělat nechají. Ne že by mi někdy něco dovolily. Ve skutečnosti se moji existenci rozhodla uznat jen jednou, a to na farmářském trhu, který se konal každý pátek na náměstí.
Bylo to dva dny před jejím zmizením.
„Hej, líbí se mi tvoje víla Zvonilka,“ řekla a dotkla se malého růžového přívěsku, který mi visel na krku – dárek ke svatému přijímání od vzdálené tety, která Ježíše moc nemusela. „Kde jsi k ní přišla? Je skvělá! Podívej, jak by se mi bezvadně hodila k piercingu, co mám v pupíku!“
Povytáhla si top a skupinka opilých kluků, kteří hltali hranolky z kornoutů, hlasitě požadovala, aby ukázala víc než jen ozdobu v pupíku. Maryanne to ale nijak nenaštvalo. Bleskově roztáhla dva prsty do V a pak se ke mně znovu otočila.
Maryanne nedostatkem obdivovatelů netrpěla. Měla lékořicově černé kudrnaté vlasy a růžové našpulené rty a většina kluků se vedle ní změnila v typické postavičky z animovaných seriálů – vytřeštěné oči, pára valící se z uší, bušící rudá srdce v hubených adolescentních hrudnících.
A vlastně to nebyli jen kluci.
Byli to i muži.
Manželé.
Tátové.
Tenkrát o prázdninách táta lhal. Jednalo se o velkou a hnusnou lež. Ten druh, o kterém dospělí vždycky tvrdí, že byste nikdy neměli říkat.
Ten druh lži, který vás bude vždycky pronásledovat.
Jen jediná osoba věděla, že se jedná o lež, ale osmileté děti se nepočítají, nemám pravdu? Osmileté děti jsou příliš zaneprázdněné svými samolepkami, sladkostmi, Pokémony a skupinou Spice Girls, než aby vůbec měly sebemenší ponětí, co se opravdu děje.
Táta o těch prázdninách udělal hodně chyb, ale jeho největší chybou bylo, že předpokládal, že být osmiletý se rovná být hloupý.
Protože já vím, že o Maryanne Doyleové lhal.
Vím to s větší jistotou než to, jak se jmenuju.

——————–

Prolistujte si další ukázku.

——————–

O autorce

Caz Frearová vyrostla v Coventry a během dospívání snila o tom, že se přestěhuje do Londýna a napíše knihu. První sen si splnila rychle, na druhý ovšem došlo, až když se vrátila zpět do svého rodného města. Vystudovala historii a politické vědy, což se jí velmi hodilo, když pracovala jako číšnice, prodavačka, maloobchodní prodejkyně a posledních dvanáct let také jako headhunter. Alespoň mohla brousit svůj ostrovtip. Když se netrápí nad dialogy nebo vymýšlením nečekaných zvratů, fandí Arsenalu nebo ji najdete v hospodě, jak vede zasvěcené hovory o tématech, o nichž nic neví.

Zdroj informací: nakladatelství Cosmopolis

Nakladatelský dům Grada, největší vydavatel odborné literatury, rozšířil v roce 2015 své portfolio o značku Cosmopolis. Tato značka vám přináší kvalitní světovou a českou beletrii. Nabízí všem čtenářům ty nejlepší knihy z celého světa, strhující příběhy, napínavá dramata, ale i romantiku a zábavu.

Související knihy

Frearová, Caz

Cosmopolis, 2019