Proč ji miluji (a trochu nenávidím)

poust
„Co na ní vidíš? Vždyť není ničím zajímavá. Proč se k ní pořád vracíš? Je přeci prázdná. Nemá duši. Je tak… unylá,“ slýchávám často od známých. Tak pro ty, které ještě neopanovala: mýlíte se. Tedy krom toho slova „unylá“. Ale to jen proto, že „unylá“ neznamená ve skutečnosti „nudná“. Správný význam je „tklivá, nyvá“. A to ona je.

Když jsem poprvé vešel do pouště, nevěděl jsem o ní vůbec nic. Tedy vyjma z okolí sesbíraných strachů o škorpionech, jedovatých hadech a krvelačných Maurech. Poušť pro mě bylo jen zbytečné, nehostinné, neuchopitelné prázdno, které musí člověk přetrpět, aby se dostal tam, kam potřebuje. Prostopášný, pln života, divokosti, barev, neměl jsem potuchy o tom, že krása může být úplně prostinká, že nejněžnějším tónem, který se může rozeznít uvnitř, je pouštní ticho… To všechno jsem měl teprve před sebou.
Bylo to z jara roku 2004. Před očima se mi kýčovitě vykreslilo dunové pole marockého Erg Chebbi, já otevřel dveře Land Roveru a udělal první krok do písečného přesypu. Připadal jsem si trochu jako Neil Armstrong. Jenže tentokrát to byl velký krok jen pro mě. Ten otisk boty za pár hodin jistojistě zmizel, ale já ho mám v sobě zkamenělý.
Tu ke mně poušť poprvé promluvila: „Uvidíš všechno, co si dokážeš představit.“ Když mi dala chvíli čas, abych to zpracoval, dodala: „A uvidíš také to, co si vůbec představit nedokážeš.“ Znovu mě nechala nadechnout a pak jako by říkala: „Nespěchej, nechoď přímo, jdi řádek po řádku, jako v knize. Čti mne pomalu.“ Pohrdavě jsem se zasmál. Co mi kdo bude našeptávat, kudy jít; není přece proč nejít rovně.
A tak jsem vyrazil. Přišla bolest z úderů, které rozdává hamada – poušť z kamení a štěrku. Přišla řezavá bolest, slunce vystřelovalo žhavé struny, ukrutná žízeň, třeštění hlavy; jindy skleníkové dusno vířené větrem, zem vytrhávaná písečnou bouří do nebe, písek vrzající v zubech, prach štípající v očích, v kapesníku krev, rozbolavělé dávivé noci a mrazivá rána… Přišel čas krutých soubojů s neprostupnými dunami, zahrabávání a vyhrabávání uvíznutého vozu, otravné výměny o kameny píchnutých či proražených pneumatik.
Začal jsem v ní sice číst, ale trvalo to dlouho, než jsem pochopil první slova. Než jsem sundal těžké vojenské kanady, přezul se do papučí a začal opatrně našlapovat. To se pak poušť proměnila ze strohé příručky pro přežití v něžnou sbírku veršů.
Začal jsem ji vidět jinak: Byla to velbloudí karavana na hraně duny v zapadajícím slunci marockého Erg Chigaga. Snivé jezero Ubari uprostřed dun v Libyi. Byl to pohled na oblohu na prahu Sahary v Tunisku ve chvíli, kdy večer slunce jakoby vůbec nezhaslo, jen najednou svítilo do tmy přes obrovský cedník. Bylo to noční zjevení obrysů syrské Palmýry, nebo až krvavě červená poušť Wadi Rum v Jordánsku. Taky poušť jako rozkvetlá louka na marocko-alžírské hranici. Byla to i svěžest pramene v místě křtu Ježíše Krista, či odevzdanost pouště uprostřed afghánského Kandaháru. Anebo zase zpátky v Maroku a pohled na datlové háje v údolí řeky Draa, na divokou jízdu po solném jezeře Iriki, …
To vše jsem mohl vidět v tom obrovském krasohledu už od začátku, kdybych v něm uměl číst. Tenkrát jsem se ale podíval do dálky a spatřil jen, jak se fata morgána na obzoru zatetelila radostí. Jak mě dostala. Poušť mě obklopila a „uštknula“.
Od té chvíle se do ní pořád vracím. V pustině je totiž obrovský prostor pro hledání sama sebe. Poušť snese všechno. Vejdou se tam všechny sny i běsy. Můžete si to s nimi v klidu vyříkat nebo i hystericky vykřičet. Setřást to ze sebe a nechat to tam. Kameny rozdrolit na písek. Ztratit. Najít se.
A vyjít ven.

poust2


Pavel Šuba

subaNovinář a stone balancer. Narodil se v Olomouci, působil téměř dvě dekády na komerčních stanicích jako televizní reportér, nyní zakotvil v Českém rozhlasu jako editor na stanici Radiožurnál. Žije v Kladně. Je autorem netradičního cestopisu Uštknuti Saharou – knihy o hledání malého prince v poušti i v sobě. Informace o jeho knize najdete na stránkách http://ustknutisaharou.cz nebo na Facebooku @ustknutisaharou.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeUštknutí Saharou

Šuba, Pavel

Arcaro, 2017

Proč ji miluji (a trochu nenávidím) - DISKUZE

Počet reakcí: 1
  1. Blanka Řezáčová napsal:

    Při čtení těchto krásných řædek jakoby se zastavil čas a já se ocitla v žáru slunce na poušti. Doufám, že autor vydá další krásnou knihu.

Napsat komentář