Jmenuji se CV 190

1051598_terezin
Zajímá vás, jak se žilo v Terezíně? Nástin tamějšího života poskytuje deník vězenkyně Dagmar Hilarové. V Terezíně byla od března 1943 do května 1945.

Kniha Nemám žádné jméno vypovídá příběh Dagmar Hilarové, spisovatelky a básnířky vězněné v Terezíně. Vyprávění je prokládáno jejími vlastními básněmi. Už samotný příběh vzniku knihy je poutavý.

Po návratu z Terezína se o deníky Dagmar Hilarové začala zajímat nizozemská spisovatelka Miep Diekmanová a chtěla je vydat. Dagmar se s ní domluvila na vydání knihy, podepsala smlouvu, které moc nerozuměla, a tím se z ní stala spoluautorka. Problém nastal při překladu knihy z nizozemštiny do němčiny, v německém překladu je uvedena pouze jedna autorka – Miep Diekmanová, která tvrdí, že se rozhodně nejedná o překlad deníku Hilarové, čerpala prý pouze z útržkovitých vzpomínek a básní od paní Dagmar. Této teorii odporuje spousta faktů. Například to, že paní Hilarová měla doma svůj deník, který byl, podle překladatelů, skoro stejný jako text Diekmanové. Nebo i to, že Diekmanová tak detailně popsala Jiřího Pavla (bratra Oty Pavla) a jeho zážitky z Terezína, a to přesto, že se s ním nikdy nesetkala. Konkrétně Jiří Pavel se k problematice autorství této knihy vyjádřil takto:

O knize, resp. deníku, který psala v Terezíně Dagmar H., jsem věděl, a když byl dokončen, tak jsem se s ním po návratu z koncentračních táborů seznámil. Stejně se s ním seznámil i můj bratr Ota, který zemřel v roce 1973 a paní Dagmar doporučil, aby knihu-deník u nás vydala.
… Protože jsem jednou z hlavních postav této knížky a byl jsem osudově spjat s pravou autorkou této knížky, cítím povinnost a nutnost vypovídat třeba i před oprávněným soudem o pravém autorství. … (str. 95)

Paní Hilarová zemřela 1. července 1996. Jejím posledním přáním bylo, aby byl její deník vydán v České republice. Toto přání jí plní její syn Evžen Hilar. Kniha je vydána v březnu roku 2012 nakladatelstvím Fragment a její autorkou je jen jediná žena – Dagmar Hilarová.

Začátkem března 1943 dostala Dagmar povolání do transportu do Terezína. Odjížděla sama, nikoho jiného z její rodiny nepovolali. V táboře žila v dívčím dětském domově L 410, kde si brzy našla kamarádky – Hanku, Ilonu, Lianu, Lilku a později Holanďanku Uli, které jí tento jinak otřesný pobyt zpříjemňovaly.

První týdny věnovala hledání svých příbuzných. A byla úspěšná. Jednoho dne našla sestřenky Jarču a Věrku, tetu Máří i strýčka Emana. Zjistila, kde bydlí, opatřila si povolení a přistěhovala se k nim na ubikaci. Čím dál víc se jí stýskalo po domově, ale jako útěcha jí sloužilo to, že kolem sebe měla rodinu. Měla se o koho opřít.

V březnu 1944 se seznámila s mladým mužem. Byl to Jiří Pavel. Začali se stýkat a stal se z nich pár. Tou dobou se měla Dagmar v rámci možností dobře. Pak ale přišla velká rána. V září 1944 přišlo její rodině povolání do transportu, odjet měli všichni kromě ní. Od této chvíle se všechno hroutilo. V listopadu odešel i Jiří. Dagmar krátce nato onemocněla encefalitidou a až do března 1945 ležela ve Vrchlabské nemocnici.

Encefalitidu přežila. Virus tyfu, který zachvátil celý Terezín, se jí vyhnul. V květnu 1945 se Dagmar vrací domů. Její matka i otec žijí.

Tato tenká kniha je plná emocí. Na někoho to může působit tak, že si pobyt v Terezíně autorka užívala, že to tam vlastně nebylo tak hrozné. Ale tak tomu není. Ona samozřejmě popisuje nelidské zacházení, zubožená těla, otřesné podmínky v domech, ve kterých bychom nenechali žít ani zvířata, ale pro mě je podstata této knihy někde jinde. Já ji chápu jako příběh ženy, která si váží toho, že žije.

Na vážnost probíraného tématu upozorňuje černobílý přebal s ostnatým drátem a velkou Davidovou hvězdou. Kniha má necelých sto stran a čte se jedním dechem. Až ji budete číst, vezměte si k ruce kapesníky, je totiž velice pravděpodobné, že budete dojati.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeNemám žádné jméno

Hilarová, Dagmar

Fragment, 2012

Jmenuji se CV 190 - DISKUZE

Počet reakcí: 1

Napsat komentář