Knihu Někdo to s holkama umí od autora Jiřího Traxlera vydalo nakladatelství Cosmopolis.

Sbohem, dieto!

Dieta je moderní vymoženost. Dříve nebyly diety, jenom mory a hladomory. A náboženskou obdobou diety býval půst.
S tou dívkou jsem se seznámil za docela obvyklých okolnos­tí: seděli jsme celá parta za barákem a kecali jsme, blbli nebo mlčeli. Pobýval jsem tu jen o prázdninách nebo o svátcích, a složení party se vždycky trochu změnilo. Ta nová holka nebyla ničím odlišná od ostatních, a už vůbec ne tlustá. Každou chvíli se zvedla a někam odešla. Když už to bylo asi popáté, naklonil jsem se k té, která seděla vedle ní:
„Kam pořád chodí?“
„Hubne.“
„Aha. To chodí běhat kolem domu?“
„Ale ne. Vzala si projímadlo.“
„To jako nějaký kapky?“
„Jo, dvacet kapek.“
„Ježíšmarjá, a jak často to bere?“
„Vždycky když se nažere.“
Chvíli jsem o tom přemýšlel. Mezitím se ta zmíněná vrátila, a protože to byl vděčný námět ke konverzaci a postupnému sblížení, zeptal jsem se už přímo jí:
„Proč se takhle mučíš?“
„Protože mě to baví,“ odvětila.
„Znám lepší zábavy.“
„Já taky,“ řekla, „třeba dát si buřta, ale co mám dělat? Jak by k tomu přišel Vašek?“
„Jakej Vašek a k čemu?“
„S Vaškem chodím a on nesnáší tlustý buchty.“
Tedy je zadaná. Ale tak to nemusí zůstat navždy.
„Ty nejsi tlustá,“ namítl jsem proto, „jsi přece… jsi akorát.“
„Čili jsem. Jsem hnusně tlustá, u nás jsou všichni tlustý. Ma­minka je tlustá, babička je tlustá a prababička byla taky tlus­tá. A tatínek je tlustej, ta štětka odvedle, co mu nadbíhá, je taky tlustá a…“
„Počkej,“ povídám, „a co ten tvůj Vašek?“
„Ten je taky tlustej,“ odpověděla, „a právě proto tlustý lidi nesnáší. A já mám sklon k tloustnutí, a když se nebudu držet a ztloustnu, tak se mu nebudu líbit a on se na mě vykašle, jako se vykašlal už na jednu holku, která byla taky tlustá.“
Mlčky jsem pokýval hlavou, protože k tak vyčerpávajícímu vysvětlení už jsem neměl co dodat.
Tak jsme se tedy poznali a občas jsme se potkávali. Byla vždyc­ky zamračená a v očích mívala takový podivný smutek. Jen málokdo věděl, že je to hlad.
„Ahoj, jak se máš? Už jsem tě neviděl… Co je novýho?“
„Ále, držím dietu.“
„Zase kapky?“
„Ale kdepak, ty byly k ničemu. Projímadla jsou na hovno.“
S tím nešlo než souhlasit.
„Tahle dieta je skvělá,“ vysvětlovala, „a hlavně toho můžeš sníst, kolik chceš.“
„To si pak nacpeš do pusy zase nějaký svinstvo?“
„Ne, prst. Chceš to vidět?“
„Radši ne,“ a poodstoupil jsem.
Časem ovšem přece jen dospěla k tomu, že bez občasného pozření pokrmu a jeho strávení to nepůjde. A jednoho dne vítězoslavně zvolala:
„Držím senzační dietu!“
„Co blázníš, vždyť už jsi jako kostra.“
„Jó, ale vod mamuta.“
„Nesmysl, jsi jako lunt, mohla by ses svlíkat za bičem!“
„Já a svlíkat? Leda kdyby vyhlásili Miss Špekbuřt! A ještě bych tam musela mít tlačenku. Ale tohle je skvělá dieta,“ vy­světlovala, „bodová.“
„Co to znamená?“ otázal jsem se s předstíraným zájmem. Její odhodlání přizpůsobit se Vaškovu vkusu je zřejmě trvalé.
„Každý jídlo má nějaký body. A za den smíš sníst jenom ur­čitej počet bodů.“
„Takže ty teď jíš body?“
„Jasně,“ a vytáhla z kapsy seznam. „Když si dáš třeba guláš, tak už ten den můžeš sníst jen chleba s marmeládou. Když si dáš cucavej bonbón, máš nárok jenom na pět deka šunky. Hele, po půlce jitrnice už si dáš jen jogurt nebo šumák a k párku s křenem deci vína. Taky můžeš syrový játra a hrušku nebo tvaroh s chřestem a tři kafe.“
Udělalo se mi poněkud nevolno, ale nevšimla si toho.
„Nejvíc se mi na tý dietě líbí,“ pokračovala zaníceně, „jak je roz­manitá. Můžeš jíst prakticky všechno, ale ve správnejch dáv­kách a kombinacích. Třeba rajčata, kefír a tabulku čokolády…“
„Blé,“ pronesl jsem.
„Jen se neošklíbej,“ napomenula mě, „člověk si nemá jídlo ošklivit, jinak ztloustne a dostane žloutenku.“
„A což,“ optal jsem se v žertu, „což kdybych si dal špek a grog?“
Pohlédla do seznamu a vážně prohlásila: „Tak pak nesmíš jíst čtyři neděle. Ale jinak to účinkuje výborně, už jsem shodila tři kila.“
„A co jsi měla dneska?“
„Dneska?“ protáhla, „rejžovou polívku a kyselou rybu.“ A od­cházela, v očích stále ten podivný výraz nevýslovného smutku.
Jindy jsem ji potkal a hned mě udivilo, jak je smrtelně bledá. „Poslyš,“ povídám, „nejsi nemocná? Není ti něco?“
„Co by mi bylo?“ odsekla, „držím novou dietu. Žeru zelí.“
A rozplakala se.
Příště byla kupodivu veselá. „Holka, holka, nejsi opilá?“ ze­ptal jsem se pátravě, jelikož vratkým krokem obcházela ko­lem samoobsluhy.
Zasmála se. „Jenom trošku. Ne že bych byla ňáká spiťarka, ale držím fantastickou dietu. Zatím vůbec nejlepší. Piju vinný střiky. Každej den litr bílýho vína a litr vody. A nic víc.“ Ces­tou urazila ještě pět střiků, tři lidi a dvakrát omdlela hlady.
Byla v té době opravdu štíhlá. Způsobila to dieta kliniky Mayo, takzvaná vajíčková nebo velikonoční, dále dieta kalorická (to prý je bomba!), ovocná, dokonce šlehačková a další diety.
„Copak se hladovej člověk může nacpat šlehačkou?“ namítl jsem. „Šlehačková může bejt leda bitva…“
„No právě, vo hajzl.“
„Nech už toho,“ říkával jsem jí, „vykašli se už na ty diety, vždyť jsi celá průsvitná. Ty už nejsi člověk, ale chodící rentgen.“
„Rentgen? To je ten mizera, co objevil ty pamlsky? O tom mi ani nemluv! A vůbec,“ dodala, „neutahuj si z obézních. Jsou to nemocní lidé a nikdo se jim nemá co posmívat. Třeba budeš jednou taky tlustej. Já budu hubnout pořád. Mě to totiž baví.“
Neviděli jsme se dobré dva roky. Jednou jsem zahlédl na ulici pěkně zaoblenou dívku — vlastně nešlo ji nezahlédnout — a zálibně jsem se po ní otočil, protože plnoštíhlé dívky se mi líbí. Vtom jsem ji s úžasem poznal. Ve šťastné, růžolící tváři zářily dvě spokojené oči. Dali jsme se do řeči. „Jak vidím,“ osmělil jsem se posléze, „s Vaškem jste se rozešli…“ A byl jsem nadmíru spokojen, neboť se ve mně ozval někdejší zájem a na­padlo mě, že nyní bych mohl mít šanci.
„Nerozešli,“ odpověděla.
„Nerozešli?“ podivil jsem se. „V tom případě mi vysvětli, proč už nedržíš dietu. To on Vašek změnil názor?“
„To ne,“ odpověděla, „ale už je to jedno. My jsme se vzali.“

Nakladatelství Cosmopolis vzniklo na jaře roku 2015 a je součástí zavedeného nakladatelského domu Grada. Logo značky v sobě zahrnuje hned několik významů: hřbety stojících knih, živoucí město a rytmus. Přináší tak svým čtenářům knihy z celého světa, zahraniční i českou beletrii všech žánrů, a současně drží prst na tepu doby. Pestrou skladbu žánrů (od detektivek a thrillerů přes humor až po čtení pro ženy) ilustruje také motto redakce: knihy všech barev.

Související knihy

Traxler, Jiří

Cosmopolis, 2015