Přinášíme vám ukázku z knihy Konec Bedny a jiné příběhy,
kterou vydalo nakladatelství Grada.

Konec Bedny

Jakmile náš matematikář vytáhl paty ze třídy a nastala velká přestávka, vyhrnuli jsme se ven jako divoká voda z protržené přehrady. Rychle jsem shrábnul matematické pomůcky z lavice a nacpal je do tašky. Každé minutky je škoda. Ještě jsem z taháku popsaného vzorečky udělal papírovou kouli a mrsknul ji po Kroutilové, která dobrovolně, jako vždycky, utírala tabuli.
U dveří už stál spolužák Bedna. Přivítal mě mrknutím oka, jenom drobným záchvěvem víček, jaké šlechtí opravdové muže, nenápadným kývnutím mi ukázal doleva, což znamená, že se všichni čtyři sejdeme u záchodu na levém konci chodby. Musíme totiž místa svých pravidelných schůzek měnit jako ponožky, protože nás zpravidla bystře sleduje paní učitelka Křesadlová. Zvláště když má službu na chodbě, téměř z nás nespustí oči, a místo aby se spravedlivě věnovala všem žákům a žákyním od páté až do deváté třídy, chodívá za námi jako stopař Děrsu Uzala a jako liška kolem kurníku s kuřaty brousí všude tam, kde se zastavíme na kus chlapské řeči.
Je pravda, že tím trpíme nejen my čtyři, co spolu kamarádíme, ale koneckonců i celý školní kolektiv, který v takových chvílích paní učitelka ponechává bez odborného dozoru a – jak se říká – napospas sobě samému.
Trousili jsme se jeden po druhém k záchodům a vmáčkli jsme se do výklenku za minimax a za nástěnky výtvarného kroužku, kde na nás není tolik vidět.
„Tak co máte?“ zamrkal Bedna, který přišel poslední a bedlivě se přitom rozhlížel kolem dokola. „Co je novýho u vás v maštali?“ řekl nosovým hlasem a založil si ruce přes sebe a rozkročil se jako zápasník, takže i cizinci by bylo jasné, proč našemu veliteli říkáme Bedna, i když ty důvody jsou v podstatě tři, a právě jenom ten první je viditelný: veliká, rozložitá postava. Druhý důvod k té přezdívce spočívá v tom, že mu to velmi dobře myslí, zvláště v oblasti školních i mimoškolních legrácek je naprostá jednička, a koneckonců mu tak říkáme i proto, že se jmenuje Bednařík. A to je ten třetí důvod.
„Dnes ráno jsem si málem zlomil obě nohy,“ řekl hrdě Honza Žaloudek, který, jak vidno, žádnou přezdívku nepotřebuje. „Včera jsem ztratil klíče od našeho bytu, ale protože ten den taky prohrála Sparta, myslel jsem, že by táta dvě tragický události najednou ne unesl, a takticky jsem se nepřiznal. Jenže naši ráno odešli a zamkli mě, takže jsem musel skočit z okna.“
„No nazdar,“ hvízdl jsem uznale, „ještě že bydlíte v prvním patře. Já bych si to mohl dovolit leda s padákem.“
„No jo, ty bydlíš ve dvanáctým, viď,“ kývl Meruňka řečený Kompot a příšerně se zachechtal, až se po nás začaly děti na chodbě ohlížet. Představil si totiž, jak bych vypadal po dopadu bez padáku.
Kompot pak vybalil z kapesníku poklad, který objevil u své hluché tety Kláry na půdě. Byly to karty, obyčejných dvaatřicet loupežníků, jak říká můj venkovský děda, když se ho babička vyptává, kdo s ním byl včera v hospodě. Jenže ty karty byly obyčejné jenom zezadu, tam, co je ten stejný, zeleně pruhovaný vzorek, a zpředu měly obrázky, jaké jsme jakživi neviděli. Místo obvyklých svršků, spodků a králů, místo těch pánů s mečem, kuší a žezlem, tam byli nějací veselí chlapíci v montérkách a s různými nástroji v ruce. Pracovali na těch kartách jako o závod a po straně byly nápisy znějící trochu tajemně: murár, debnár, horár… A Kompot rozhrnul karty a vytáhl další tři, kde stálo: mäsiar, rušnovodič, traktorista…
„Co je to traktorista, to bych věděl, ale rušnovodič?“ zabručel Žaloudek. A tím za nás za všechny přiznal, že o významu těch ostatních slov má jenom hodně mlhavou představu.
Napjatě jsme čekali, co řekne Bedna.
Otočil se na Meruňku a zkoumavě se zeptal: „Co je to vlastně za karty? Zkoušel jsi to vypátrat?“
Kompot rozhodil nešťastně ruce: „Ptal jsem se tety, ale je hluchá jako naše bytové družstvo, když tam voláme, aby nám vyměnili kuchyňskou linku. No fakt, kluci, strčil jsem jí ty karty před oči, ale odbyla mě, že na hraní nemá čas.“
Bedna vzal karty, promíchal je a znovu rozložil na okenní parapet. „Hmm,“ řekl, když si bedlivě prohlédl celý vějíř, „ty karty jsou na houby. S těma by mě nebavilo hrát ani voko bere,“ zašklebil se, „protože na nich nikdo nepozná, co je svršek a co spodek.“
Koukl se po nás a my jsme souhlasně přikývli. Nevím, čím to je, ale my všichni, co spolu kamarádíme, většinou Bednovy názory schvalujeme a přeme se jen o ty svoje vlastní. Možná je to taky tím, že Bedna je říká vždycky nejvíc nahlas.
Když jsme se dost nasmáli směšným obrázkům z karet, byla řada na mně. Mlčky jsem vytáhl z kapsy načtyřikrát složený papírek s oxeroxovaným textem: Milý kamaráde, sdělujeme Ti, že jsi v soutěži naší zoo obsadil jedno z předních míst a při sobotním setkání v rámci Dne zvířat si budeš moci vybrat některou z cen, mezi nimiž jsou i živá zvířata…
„Dobrý,“ pochválil mě Bedna. „Dneska seš jednička, Čermáku.“
„A ta sobota, pánové,“ řekl jsem důrazně a ukázal na papírek, „ta připadá právě na tuhle sobotu!“
„Vyber si určitě slona,“ vyhrkl Žaloudek a chytil se jednou rukou za nos a tu druhou prostrčil vzniklým otvorem, jako že má chobot.
„Nebo krokodýla,“ přidal se Kompot a zacvakal dlaněmi o sebe, jako že se otevírá krokodýlí tlama.
„Ba ne,“ vrtěl hlavou Bedna, „nejlepší by byla krajta tygrovaná. Tu bys mohl propašovat do školy a vypustit ji třeba při kreslení!“ A my jsme se chlapsky rozesmáli, protože jsme si hned vybavili úděs naší učitelky Hovorkové, která se bála každého pavouka i každé větší mouchy a po spatření živé krajty tygrované by jistojistě překonala světový rekord ve vylézání na skříň nebo na lustr.
Zatímco jsme se bavili, popocházel kolem dveří na záchod malý blonďatý kluk, nejspíš tak z páté třídy. V ruce měl svačinu, chleba jako letiště, chleba větší, než byl on sám. Nejdřív rychle kousal a polykal, a přitom si pořád měřil, jak mu chleba se salámem ubývá, ale pak přestal, začal pokukovat po dveřích na WC, svačinu si schoval do ubrousku a snažil se ji strčit pod svetr. Jenomže svetr měl široký a chleba mu dvakrát za sebou vypadl na zem. Ještě že si ho předtím zabalil.
Bedna ho chvíli pozoroval a pak směrem k nám zasykl: „Teď něco uvidíte, pánové.“ Přistoupil ke klukovi a řekl velice kamarádsky, ale přesto velitelsky: „Ukaž, já ti to podržím, než se vrátíš!“
Užasli jsme. Mrňous něco zašpital, ale potom váhavě vložil svůj obrovitý chleba Bednovi do natažené dlaně. „A nemusíš spěchat,“ volal za ním Bedna a dělal za jeho zády opičí obličeje.
Jakmile kluk zmizel za dveřmi s panáčkem, Bedna bleskurychle rozlomil chleba na dvě půlky a pak ještě každou půlku na další dvě a podělil nás všechny těmi kousky, z nichž čouhala kolečka uherského salámu. Žaloudek je vždycky hladový a Kompot odjakživa miluje uherský salám, ale já jsem se zdráhal, nechtěl jsem jíst chleba nějakého kluka z páté třídy, a tak jsem se zašklebil a nahlas jsem řekl: „Dík, ale já nemám hlad. No vážně.“
Jenomže Bedna se po mně koukl jako hlídač Národní galerie, kterého jsem se jednou z čistě technického zájmu zeptal, kde mají to poplašné zařízení, a velmi jasně řekl: „Vezmi si a sněz to!“ Popošel blíž ke mně a propaloval mě očima jako školní inspektor, který čeká, jaké i napíšu ve slově symbióza, a tak jsem si nacpal ten lup do pusy celý najednou a žvýkal jsem ho ze všech sil, jako indiánské ženy žvýkají kůži bizonů, aby změkla.
Sotva jsme se takticky rozprchli do kolektivu školáků korzujících po chodbě, ze dveří ne vyšel, ale přímo vyletěl ten malý blonďák, jehož chleba se salámem Bedna tak proradně zpronevěřil. Jako by ten kluk tušil něco hrozného, vykulenýma očima se rozhlédl a zoufale vykřikl: „Oni mě snědlííí…! Oni mě snědlííí…,“ a když o něco tišeji říkal: „svačinůůů,“ brečel už jako želva, takže mu vůbec nebylo rozumět.
V naší polovině chodby se rázem zastavil život. Všichni se otáčeli po hlase.
Bedna se zašklebil a přitočil se ke mně. „Bacha, pádí sem Ohnivá lejdy,“ houkl varovně, čímž chtěl naznačit, že se k nám blíží paní učitelka Křesadlová, a rychle se zahloubal do nástěnky dívčího klubu Labutě, kde bylo názorně ukázáno, jak si dívky na schůzkách ušily klubové sukně.
Zahnul jsem prudce do třídy, abych se dostal do bezpečí, ale ještě jsem stačil zaznamenat, jak se učitelka rozhlédla a s jistotou uhodila na Bednaříka, který se s udiveným obličejem bránil slovy: „Ale já jsem ho opravdu nesnědl, paní učitelko…“
„Byl to on! Byl…,“ vykřikl ovšem páťák a ukázal prstem na našeho spolužáka, na našeho vůdce, který s kamennou tváří statečně lhal, což mi tři ostatní ni-kdy tak dokonale nedokážeme. „Je to on, jemu jsem dal podržet svou svačinu,“ pištěl klučina a rozběhl se a malou pěstičkou udeřil Bednu do břicha.
„Ha,“ zaradovala se Ohnivá lejdy, „pokud si, Bednaříku, dobře vzpomínám, tak to není poprvé, co jsi někomu něco snědl, že?“
„Já? Já že bych jedl cizí svačiny?“ tvářil se překvapeně Bedna. Zahrál uraženého, ale potajmu ukázal malému blonďákovi sevřenou pěst. „Já prosím zásadně vůbec nesvačím, protože nikdy nemám hlad,“ tvrdil docela vážně a bokem naznačoval klukovi, jak mu namlátí, když něco prozradí. Jak mu zakroutí krkem, když jenom cekne…
„Mám ti nechat vypumpovat žaludek?“ hrozila učitelka.
„Prosím, to raději ne,“ přešel do zkroušeného tónu Bedna. „K snídani jsem měl topinky s česnekem a rybu.“

———————————————

Prolistujte si celou ukázku.

Knihy s logem GRADA vycházejí v České republice již od roku 1991. Nakladatelství Grada si za dobu své existence vybudovalo pozici největšího tuzemského nakladatelství odborné literatury co do objemu tržeb, počtu vydávaných nových titulů i šíří oborů své působnosti a to jak v České tak i ve Slovenské republice.

Související knihy

Falteisek, Lubor

Grada, 2015