Kniha vzpomínek

Sedím v kuchyni a zapisuju si vzpomínky, když vtom mi Esther přináší pohádkovou knížku a chce, abych jí četla. Tuhle knížku jsme spolu přečetly už aspoň tisíckrát a právě teď se soustředím na psaní. Hrot pera poslušně sleduje moje myšlenky – přinejmenším si to myslím. Věřím tomu. Napadají mě slova a pero se pohybuje a vytváří na stránce obrazce a kudrlinky, které mi jsou povědomé. Představa, že dohromady dávají smysl, je uklidňující. Caitlin jede navštívit svého otce – nepochybně má mezi obočím tu drobnou vrásku, která jí tam naskočí vždycky při jízdě po dálnici – a já se snažím nemyslet na to, jak s mým malým, subtilním autíčkem barvy srdce kličkuje mezi obřími náklaďáky. Estheřina knížka je plná kreslených obrázků zvířat – velký králík a malý králík. Možná jsou to zajíci, nejsem si jistá. Ale na tom nesejde. Nevadí mi, že je od sebe nerozeznám, hlavně že si pamatuju, jak se oběma těm zvířatům s dlouhýma ušima říká, to považuju za malé vítězství. Ovšem pak se taky najdou slova, která už nedokážu rozšifrovat.
Rozšifrovat. Moc hezké slovo. Slovo rozšifrovat, které je tak dlouhé a komplikované, mi v hlavě zůstalo, ale tahle dětská knížka s velkými, jednoduchými znaky vytištěnými pod obrázkem zajíce či králíka by stejně tak mohla být napsaná v řečtině.
Vím, že jsou tam slova, a vím, k čemu slouží. A přestože jsem tuhle knížku Esther četla už tisíckrát, ne-li víckrát, nemůžu si vzpomenout, co se odehrává mezi velkým králíkem (možná zajícem) a malým králíkem (možná zajícem). Propadám panice, děsím se, že teď nastane chvíle, kdy mě Esther odhalí – kdy se na mě začne dívat jinak, odtáhne se a rozšíří řady těch, kteří se mnou už radši žádný hovor nezapřádají.
„No tak, mami,“ pobízí mě Esther a netrpělivě poskakuje.
„Udělej ty hlasy jako vždycky. Ten úplně vysokej a ten hlubokej, vzpomínáš?“ Tón jejího hlasu přechází z vysokého do hlubokého; ví přesně, jak by to mělo znít. Dívám se na obrázek velkého králíka a malého zajíce a vymýšlím si příběh o kouzelném králíčkovi, který proměnil svého kamaráda v zakrslíka a potom… potom ho prakem vystřelil na oblohu. Esther se směje, ale spokojená není; trochu se zlobí.
„To není ta pohádka, mami,“ kárá mě. „Přečti mi tu opravdovou, s těma hlasama jako vždycky! Mám ráda, když je všechno jako vždycky, mami.“
Její poslední slova mě zdrtí: Esther si nadevšechno přeje, aby se nic neměnilo. Jediná Esther žila až dosud v domnění, že je všechno jako dřív, že jsem stejná, jako jsem byla vždycky, ale teď si začíná všímat, že to tak není. Už před ní neobstojím.
„A co kdybys mi to přečetla ty?“ navrhnu jí, ačkoli jsou jí teprve tři a půl a číst až na pár písmen ještě neumí. V tomhle si můžeme podat ruku.
„No jasně,“ zahlásí Esther sebejistě. „Máme tady velkýho a malýho králíka… mámu a dítě… a to dítě chce nový lego, co se jmenuje Pán času, takže když maminka králičice řekne: ,Mám tě moc ráda, ty můj malej králíčku‘, dítě králíček se zeptá: ,Můžu dostat lego Pán času, prosím, jak je tam ta loď Tardis…“
Brebentí dál, očividně šťastná, že může příběh proměnit ve svůj nákupní seznam, a já si pokládám bradu na vršek její hlavy a přemýšlím o věcech, které spolu už brzy nebudeme moci dělat a které už s ní nikdy nezažiju.
Doprovodím Esther do školy v její první školní den? Zřejmě ne. A pokud ano, možná si ji spletu s Caitlin a budu se divit, proč má plavé vlasy, když měla tmavé. Neuvidím ji hrát v jejím prvním školním představení, ani spolu nepůjdeme nakupovat, až se začne zajímat víc o oblečení než o hračky. Neřeknu jí svůj názor na to, jak se obléká a jaký má účes. Nebudu u toho, až bude skládat závěrečné zkoušky a až pak třeba půjde na vysokou; neuvidím ji ve studentské čepici a taláru. Nedozvím se, jestli se stala stíhacím pilotem nebo ninjou nebo Pánem času, což je její zatím poslední ambice. Nechce být jeho společnicí – chce být přímo tím Doktorem. O tohle všechno přijdu.
Životy ostatních se budou odvíjet za mými zády a já se o nich nic nedozvím – tedy za předpokladu, že můj mozek nezapomene upozorňovat plíce, že mají dýchat, protože jinak už budu mrtvá. Možná bych tomu dala přednost, protože jestli existuje nebe a duchové, mohla bych na ni dohlížet, na ně na všechny. Mohla bych se stát jejich strážným andělem, jenže to bývají morousové, co zkazí každou zábavu.
A stejně – v Boha nevěřím, takže bych zřejmě neprošla ani prvním kolem výběrového řízení, i když jsem přesvědčená, že při pohovoru bych ho umluvila.
„A co takhle rovné příležitosti, Bože?“ zeptala bych se ho. Přestaň myslet. Zastav ten šílený kolotoč myšlenek a poslouchej: poslouchej Esther, která ti právě říká, že chce závodní dráhu pro autíčka Hot Wheels, a soustřeď se jen na to, abys byla se svojí dcerou, vdechovala jemnou vůni jejích vlasů, vnímala její uvolněné tělo, které držíš na klíně.
Buď tady a teď.

Knihu vzpomínek od Rowen Colemanové vydalo nakladatelství Domino.
Až do 4. června 2015 můžete tento román vyhrát v naší soutěži.

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout pouze takové knihy, které stojí za to číst. Už sedmnáct let vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku. Román Kniha vzpomínek vychází v edici Inteligentní romány pro inteligentní ženy.

Související knihy

Coleman, Rowan

Domino, 2015