Je dopoledne. Město San Francisco je ze tří stran obklopeno vodou. Díky teplotnímu rozdílu studeného Tichého oceánu a kalifornské pevniny se nad městem často tvoří hustá mlha. John s Richardem sedí v McCormick & Kuleto’s Seefood & Steaks Restaurantu, ve čtvrti, které se říká Fisherman’s Wharf, což znamená něco jako rybářské molo. Z velkých prosklených oken pozorují přímo Sanfranciský záliv a občas, když se mlha odlepí od moře, zahlédnou strohý a drsný ostrov Alcatraz, legendární vězení, ze kterého údajně nebylo úniku.
„New York je pro mě místem, kde čas běží mnohem rychleji než kdekoli jinde na světě, kde na obyčejném nápadu dotaženém k dokonalosti můžete zbohatnout, užívat si vše, co člověk až dosud vymyslel nebo vymyslí, stát se slavným za jedinou noc, vzápětí lehce zchudnout a upadnout v zapomnění, abyste se za pár let opět vyhoupl na výsluní. New York svým tempem přitahuje jako mladá krásná nezadaná žena, která si užívá života a nehledí na ostatní.“ John se odmlčí a s potěšením sleduje číšníka, jak na stůl pokládá talíře se speciálně upravenými krevetami, čerstvým ovocem a zeleninou.
„Do San Franciska jste mě vzal kvůli odlišnému stylu života nebo kvůli výborným krevetám nebo…“ Richard se zarazí. John nikdy nic nedá zadarmo a přímočaře, vždy má něco za lubem, sem mě určitě nezavedl kvůli dobré kuchyni. Pár sekund přemýšlí, a když se na chvíli zvedne mlha, uvidí přesně, co potřeboval.
„Alcatraz?“ Pohlédne na Johna, jehož obličej málokdy odhalí pocity. Tentokrát ho však prozradí překvapené oči. Trefil správně!
„Zatraceně, příště musím věci lépe skrývat. Staré Frisco je opravdu odlišné od New Yorku, nádherná příroda, stálé počasí, které se skoro nemění. Most Golden Gate je v mlze snad ještě krásnější než Brooklynský. Ale ten hlavní důvod jste uhodl. Alcatraz je považován za ‚malé‘ peklo na zemi. Z pevnosti se stala věznice už začátkem dvacátého století, ale dokonalou z ní udělal teprve pan James Aloysius Johnston ve třicátých letech, kdy zde byla uvězněna ‚smetánka‘ těch největších gangsterů a lotrů. Johnston nastavil ve věznici tvrdé podmínky. Budíček, práce, snídaně, mytí, večerka, všechno den co den stejné. Každé porušení se tvrdě trestalo. Vyhlášené cele se říkalo ‚orientální‘ – temná, uzavřená, bez toalety, jen díra v podlaze. Vězni byli do chladné cely umístěni bez šatů na dva až tři dny. Nejhorším trestem však byla tzv. ‚politika ticha‘, několik vězňů z ní údajně zešílelo.“
„Politika ticha? Jako že nesměl mluvit?“ přeruší Richard Johna otázkou.
„Nejen potrestaný, ale ani nikdo v jeho okolí. Je to těžká zkouška, málokdo ji dokáže zvládnout. Mnoho vězňů, jak říká legenda, přežilo jenom díky ošetřovatelce, která jednou za týden vězně navštívila a prohlédla.“
„Copak ona směla hovořit?“
„V žádném případě! Chodila vždy v doprovodu dozorců. Jenže někteří vězni říkají, že s nimi rozmlouvala, utěšovala je a předávala jim informace.“
„Telepatie?“ hádá Richard.
„V extrémních podmínkách se stává leccos,“ utrousí John vyhýbavě a Richardovi je jasné, že odpověď zná, ale zřejmě si ji schovává pro vhodnější okamžik.
Rozhodne se tedy nenaléhat a vrátí se k původnímu tématu. „Pan Johnston měl zvláštní charakter, když si liboval v takových ‚detailech‘. Nemohl bych být dozorcem ani ředitelem věznice. Chybí mi k tomu potřebně ‚nadání‘.“
„Dříve bych byl stejného názoru, ale dnes to vidím jinak. Mr. Johnston měl mezi vězni překvapivě dobrou pověst. Na rozdíl od ostatních věznic zde museli i dozorci dodržovat pravidla, žádná šikana, svévolné ponižování. Fyzické tresty byly zakázané. Vymýtil zlovůli, pro kterou ‚zamindrákovaní‘ jednotlivci vyhledávají pozice umožňující beztrestně mučit a bít bezbranné. Usiloval, aby se vězni mohli rozvíjet a napravovat. Však se této věznici říkalo ‚polepšovna‘. Zlepšil podmínky a čistotu, rozdělil delikventy podle závažnosti trestu a umožnil rozdílná privilegia podle zařazení. Dosáhl pozoruhodných výsledků ve snížení kriminality, recidivy a útěků z vězení. Svým založením byl vlastně idealista a humanista,
který věřil v nápravu.“
„Děláte si legraci?“ Richard znejistí, přemýšlí, zda to, co slyšel, má brát vážně, nebo je to obvyklá Johnova nadsázka.
„Myslím to vážně. Právě dodržování pravidel a vymýcení zlovůle mě inspirovaly nejvíc a pomohly zachránit firmu,“ odmlčí se a zcela jiným tónem dodá:
„I když mě to nakonec stálo pozici.“
„Konečně jste prozradil něco ze své kariéry. Informace pouštíte po kapkách a vychutnáváte si moji rostoucí zvědavost. Odkud znáte Suzanne? Jak dlouho máte droida? Proč právě Denisovi jste pomáhal a jak to, že tak vynikající produkt není na trhu?“
John omluvně zvedne obě ruce s roztaženými dlaněmi na znamení, že se vzdává. „O vlastních hloupostech a chybách se člověku těžko hovoří. A že jich bylo! Vzdávám se. Můj zásadní posun v názorech začal neobvyklým snem.“
„Ocitl jsem se za dubovým stolem mezi rytíři. Soudili mě. Slova se ujímá nejstarší rytíř. ‚Špatným jsi naslouchal, králi. Nás jsi zapudil a hlavními rádci byli správce pokladny a výběrčí daní. Nedbal jsi našich rad a varování, že nepřítel je nablízku. A když přišli nepřátelé? Odevzdal jsi zemi bez boje a opustil ji jako zbabělý správce, a ne král!‘
‚Zachránil jsem lid! Povraždili by mnoho nevinných! Byli silnější než my.‘
‚Zbavil jsi lid důstojnosti a bezpečí. Dnes nepřátelé pustoší naši zem. Měl ses postavit do čela, vyhodit rádcovské zmije, povolat nás a bojovat.‘
‚Je pozdě!‘
‚Není! Můžeš si vybrat. Buď zemřeš mým mečem, nebo se postavíš do čela a povedeš nás. Osvobodíme zemi a ty získáš právo opět vládnout nebo zahynout statečnou smrtí krále.‘ “
Richard si škodolibě rýpne: „Svědomí?“
John přejde sarkastickou poznámku bez komentáře. „Nejprve jsem snu nepřikládal význam. Jenže ON se pravidelně vracel. Firma, kterou jsem v tu dobu řídil, na tom nebyla dobře kvůli mému slabému vedení, kompromisům, přehlížení. Formálně měla jasnou strategii i cíle, ale ve skutečnosti si každý viceprezident dělal, co chtěl. Nebyl to tým, ale skupina, která ztratila poslání a smysl své práce.“
Sklesle mávne rukou a pohlédne směrem k Alcatrazu. „Zbabělost a nerozhodnost mi nedovolila udělat zásadní personální výměny.“
„Co se stalo?“ Richard pocítí nepatrné zklamání. Člověk, který jednou selže, tak to udělá znovu a znovu. Nebo se může postavit sám sobě? John je pro něj osobností, vzorem, a najednou taková zrada.
„Sen ve mně probudil odhodlání a ‚chlapskou‘ vůli po vítězství. Vrátil mi mladistvou nerozvážnost, touhu porvat se znovu o mé ‚zaprášené‘ ideály, získat zpět vlastní důstojnost, přivedl mě na myšlenku zkusit něco podobného s mými lidmi.
„První dějství se odehrálo jako setkání rytířů u dubového stolu. Je večer. Obsluha zámecké restaurace připravuje v bývalé konírně večeři pro dvanáct osob.
‚Hele? Co to bude za kovboje,‘ ptá se otrávený číšník šéfky.
‚Nestarej se! Chtějí kulatý dubový stůl a jehně na roštu. Objednali si staré mosazné nádobí. Žádné ubrousky, sklo nebo příbory. Jíst budou asi rukama.‘
‚Si nevědí, co vymyslet! Proč je musím obsluhovat já, do hajzlu?‘
‚Ten John Rock, co je šéf, chtěl někoho náramně zkušeného, drsného, co ho hned něco nerozhodí. Hele, hlavně, když zaplatí. A tihle jsou bohatí! Svoje kecy si nech na jindy. Splň všechno, o co tě požádají, a ničemu se nediv. Jasné?‘
‚No jo,‘ zavrčí číšník ledabyle, ale pochvala ho potěšila. Tvrdej, jo, to von je.
Postupně přicházejí hosté, všichni oblečení jako rytíři. Nakonec jich je okolo stolu dvanáct. Ujímám se slova: ‚Prosím, povstaňte!‘ Čekám, než se všichni zvednou od stolu, a pokračuji. ‚Asi vám připadá divné, že jsem vás pozval k dubovému stolu a poprosil obléct rytířský plášť. Naše úspěšná a hrdá firma je hluboko ve ztrátě. Lidé jsou demotivovaní a mají strach. Vybral jsem vás jako rytíře, kteří chtějí zvítězit, věří v obrat a jsou ochotni položit své životy.‘ Odmlčím se a pozoruji rozpaky, překvapení i pobavení manažerů. Všichni čekají, co bude následovat.
Nadechnu se.
‚Pouze ti, co mi opravdu věří a nejednají na vlastní pěst, mohou uchopit pohár a sednout si zpátky ke stolu.‘ Tři berou mosazné poháry a usedají. Další se přidávají. Tři číše však stále zůstávají na podnose.
‚To bude vopruz,‘ pomyslí si číšník a strčí tác pod nos posledním třem, aby ho nemusel dál držet.
‚Co mi to vnucujete! Sám se umím rozhodnout!‘ utrhne se na něj jeden z nich.
Nakonec s odporem berou poháry a usedají za stůl.
‚Tajtrlíci! Navonění, vypatlaní, tváří se, jako by sežrali šalamounovo hovno!‘ pomyslí si nerudný číšník a odhodí vztekle tác v kuchyni.
Pokračuji: ‚U stolu mohou zůstat pouze ti, co zruší svoje nohsledy, prokážou, že umí řídit lidi napřímo, postaví se do čela změn a potáhnou za jeden provaz.‘ Dva rytíři skoro naráz vstanou. Když vidí, že ostatní zůstávají sedět, znejistí. Jeden komentuje své počínání. ‚Proč o tom rozhoduješ od stolu? Pojďme se poradit, diskutovat a společně hledat řešení.‘
‚Sráči, bojí se o koryta,‘ pomyslí si číšník a neomaleně pokládá na stůl talíře plné kusů masa a kostí.
‚Vždy jsme to tak dělali. Moudrý, ale neúčinný návrh. Naše diskuse nevedly k výsledkům. Je na vás, zda přijmete mé rozhodnutí.‘ Oba rytíři přes zřetelný výraz nesouhlasu usedají zpět ke stolu. S potěšením pozoruji ‚nasraného‘ číšníka.
Lépe nemohli vybrat! O chvíli později předkládám další požadavky.
‚Společné večeře se účastní jenom ti, co podepíší snížení platu o padesát procent, vzdají se všech benefi tů a ročních honorářů až do doby, než bude firma opět v zisku. Budeme jezdit obyčejnými auty, sestěhujeme se do polovičních prostor. Kromě společné kanceláře budeme mít i společnou asistentku – tak se rychleji a lépe domluvíme. Zde jsou nové smlouvy.‘
‚Už té hry mám dost! To v žádném případě! Já nebudu platit za chyby jiných!
Svoji práci dělám poctivě a chci za ni zaplatit!‘ Vysoký muž vztekle vstane a strhne ze sebe rytířský plášť.
‚Johne, to opravdu nejde! Máme smlouvy. Tímhle se vzdáváme i odstupného.
Musíme se chránit.‘ Druhý muž vstane, svlékne plášť a pomalu ho odloží na židli.
‚Jsme námezdní síla. My si strhneme platy a akcionáři si vyplatí provize? Nepodepíšu!‘ Třetí muž vstane a sundá plášť.
‚A do prdele! Že by si dali přes držku? Na to jsou moc opatrní,‘ brumlá si škodolibě číšník.
Potí se mi ruce, snažím se udržet nervy na uzdě. Musím to vydržet! Tak rád bych jim připomněl, co všechno mohli udělat a neudělali, co svojí leností a neochotou způsobili, co energie mě stály nekonečné a plané žvásty. Jako by celá berlínská zeď spadla. Tolik jsem je ochraňoval, omlouval. Vidím je obnažené a ubohé, jak bojují s posledními záchvěvy sebeúcty.
U stolu zůstali sedět tři ‚rytíři‘. Muž, který vstal první, se opět ujímá slova. ‚Je nás většina, co odmítá tvůj návrh. Opravdu je hloupost snížit si platy. Nikomu to nepomůže. V pondělí je porada, vše znovu v klidu probereme, určitě najdeme kompromis.‘
Přesně to jsem čekal – obstrukce, zpochybnění a nakonec hození do ‚autu‘.
Cloumá mnou vztek. Ne, musím zůstat klidný.
‚Očekával jsem vaši reakci, připravoval se, přemýšlel, odhadoval, kteří z vás na to nepřistoupí, a zdá se, že správně.‘ Otevírám tašku a vytahuji dokument.
‚Zde je podepsaná organizační změna. V ní zůstávají pouze čtyři posty – nás, co sedíme u stolu. Ostatní pozice se ruší. Od pondělí vám běží výpovědní lhůta.‘
‚Hajzle! Ještě se uvidí! Všechno jsi měl předem připravené!‘ nejagresivnější muž ztratí poslední zbytky sebeovládání. Vezme plášť a mrští jím o stůl. Do vzduchu vyletí pohár a talíř s masem. Číšník sebere maso, položí ho na talíř a jako by se nic nestalo, vrátí talíř na stůl.
‚To nemyslíte vážně!‘ rozčílí se druhý muž, který si také sundal plášť.
Číšník vyloudí pokřivený úsměv a procedí: ‚Přřřejete si ho opláchnout?‘
‚Nebudeme plýtvat, ani tady, ani jinde. Dal jsem vám na výběr. Mohli jste přistoupit na snížení platů, začít se chovat podle našich možností. Pak bych zachoval pozice.‘
‚Johne, proč jsi nám o nich neřekl na začátku? To úplně mění situaci, já bych se rozhodoval jinak,‘ snaží se další muž vrátit o krok zpět.
‚Jenom byste volili menší zlo. Já teď potřebuji rozhodné rytíře, ochotné riskovat vlastní »kůži«, a to prokázali jenom tři z vás. Ti si pozice zaslouží.‘
‚Není všem dnům konec,‘ řekne nejvyšší z nich.
Zaznělo ještě pár urážek, hrozeb, proseb, třikrát jsem musel opakovat: ‚Prosím, opusťte místnost.‘ Nevěřili, že to myslím vážně, čekali ústupky, kompromisy, konec hry a legraci.
Obsluhující číšník však moji práci dokonal: ‚Račte prominout, pánové, vy, co odcházíte, přejete si svoje porce zabalit?‘
Jeden z manažerů se na něj podíval a povýšeně prohlásil: ‚Žrát rukama ze země a s bláznem nemusím, doma mám lepší.‘
‚Samozřejmě, pane,‘ zakrákoral číšník a pomyslel si něco jako: ‚Hovno víš o žrádle a hladu.‘ Stoupl si ke dveřím, každému se osobně poklonil a řekl: ‚Bylo nám ctí,‘ a potichu dodával, ‚že sráči jako vy už jdou domů.‘ “
„Jak jste věděl, že ti správní zůstanou sedět?“
„Intuice. Prostě to cítíte ‚v kostech‘. V krizi potřebujete lidi se srdcem, ne s ‚kalkulem‘.“
„Jakou roli tam hrál komický číšník? Moc se mi líbil.“ Richard si ho znovu představí a rozesměje se.
„Potřeboval jsem nezvyklé prostředí, vypjatou atmosféru, něco, co je vyvede z jejich pohodlné ulity. V takových chvílích lidé reagují spontánně, tak jak cítí, a to se podařilo.“ John se podívá na hodiny. „Je dvanáct hodin, čas vyrazit na Alcatraz.“
Oba vstanou a vydají se k nedalekému přístavu. John jako by se vrátil o několik let zpátky. Zdá se, že vášně ještě nevychladly. Z ničeho nic si vybaví Namibii, smrtelný tanec šakalů, kteří doslova roztrhali unavenou lvici. Ano, smečka je silnější než král, ale pouze, když drží pohromadě. A já si své šakaly podal jednotlivě…
Jenže jsem si zapomněl krýt záda shora.
Potlačí vzpomínky a přidá do kroku.
„S lidmi je asi těžké pracovat. Existuje nějaká dobrá kniha, která by mě naučila základní pravidla?“
„Nejlepší je Starý zákon,“ odpoví bez přemýšlení John.
„Co ten s tím má společného?“
„Mojžíš byl vynikající vůdce, vědomý si svého poslání, schopný přesvědčit svůj národ opustit Egypt. Víte, proč s nimi putoval čtyřicet let po poušti?“
„Nemohl najít svoji zemi?“
„Potřeboval změnit myšlení otroků, vychovat z Izraelitů samostatné myslící jedince, záměrně říkám ‚jedince‘, teprve z nich vzniká sebevědomý národ. Mojžíš neznal kompromisy, tvrdě trestal ty, co přestali věřit, nastavil zákony a teprve, když si byl jistý, přivedl lid až k Jordánu a předal vůdcovství Jozuovi.“
„Takhle jsem se na to nikdy nedíval: Mojžíš jako manažer,“ přemýšlí nahlas Richard.
„Manažer je spíše správce, který organizuje, kontroluje, vylepšuje, udržuje.
Podle moderní terminologie byl Mojžíš spíše vizionářem a projektovým manažerem. Nevím, kdo ho učil, ale ctil zákony, které musí každá firma respektovat, chce-li být dlouhodobě úspěšná. Cokoli živého – a firma je živá – nepřetržitě prochází čtyřmi stadii:
1. Zrození. Z fantazie, z představ vznikne idea. Osobnost jí vdechne poslání, smysl, dá duši a přesvědčí pár lidí. Firma nevznikne, když jí chybí Mojžíšova silná osobnost, která věří v úspěch.
2. Ukotvení hodnot. Společnost se prokouše dětstvím a pubertou, rychle roste a dříve nebo později potřebuje zacílit, nastavit pravidla. Je to nejkritičtější období, vyžaduje trpělivost, firma strádá, prochází krizemi, lidé ztrácejí víru.
Osobnost musí vytrvat, nedopustit změnu směru. Mojžíš přináší desatero a vyžaduje víru. Mnoho těch, kteří byli na začátku, nevydrží a odchází.
3. Vytvoření řádu. Firma zesílila, je stabilní, bohatá, sebevědomá. Poslání osobnosti končí – nastupuje správce, který vylepšuje, zpřesňuje, zkvalitňuje, a vše funguje do okamžiku, kdy byrokracie, struktura, korupce, osobní zájmy začínají jít proti původnímu poslání fi rmy. Mojžíš nikdy nevstoupil do země zaslíbené, usazení Izraelitů předal ‚správci‘. Vizionář nikdy nebude dobrým správcem.
4. Zánik. Jakmile řád, lidé, vedení jdou proti hodnotám, firma, stát nebo společenství se zhroutí do sebe, zaniká, v lepším případě změní své poslání a vše začíná znovu.“
„Vaši manažeři šli proti poslání?“
„Zpočátku se chovali neutrálně, ale postupně opustili hodnoty, ztratili víru a prosazovali své osobní zájmy. Firma jim byla ‚ukradená‘, žádné peníze ani hrozby by je nedokázaly vrátit zpátky do ‚hry‘. V takovém případě musí být propuštěni, neboť ohrožují samotnou podstatu fi rmy.“ John se zašklebí jako vždy, když na sebe musí říct něco negativního. „Byl jsem zkrátka příliš tolerantní.
V zásadních hodnotách a věcech nesmíte být nikdy ‚měkkej‘. A to já pochopil příliš pozdě.“
„Má smysl číst knihy o úspěchu, penězích, vedení? Když si tím člověk neprojde, tak mu spíše zamotají hlavu.“
„Ne, Richarde, mnohé z nich jsou užitečné, nabízejí ověřené metodiky a chování. Bez pochopení ‚Mojžíšových‘ základních kamenů jsou však skoro bezcenné, dokonce kontraproduktivní.“
„Nerozumím.“
„Tak začněte více přemýšlet a méně se ptát! Nechci vám dát na všechno odpovědi, které budou z mojí hlavy. Zbavte se už konečně své ‚mentální‘ lenosti a netvařte se uraženě,“ řekne John, když zahlédne Richardův naštvaný výraz.
„Jste dost chytrý na to, abyste si na věci vytvořil vlastní názor.“
Richard chvíli „rozdýchává“ kritiku a zaútočí.
„Dovolte, Mistře, poslední otázku,“ procedí, „Hebrejci putovali čtyřicet let – stejně dlouho jako trvala diktatura. Zdá se, že komunisté četli Starý zákon lépe než kdokoli jiný. Zbavili nás sebevědomí i samostatnosti. Jak dlouho nám bude trvat, než se staneme opět slušnými a samostatnými jedinci?“
„Až se objeví nová osobnost, pak nejméně čtyřicet let. Do té doby to bude nemastná neslaná selanka, plná přežraných a hladových prasat, podle toho, která z nich jsou právě u koryta,“ zabručí John, v očích se mu zalesknou jiskřičky a nepatrně se pousměje. „Tedy jestli se z vás náhodou do té doby nestane osobnost.
Pak byste se toho mohl ujmout vy sám.“

Ukázka je z knihy Dokonalý život, kterou vydalo nakladatelství Grada.

O autorovi:

Pavel Vosoba je poradcem a spolumajitelem poradenské společnosti M.C.TRITON, s.r.o. V posledních letech se věnuje obchodu a rozvoji zákaznického přístupu u společností poskytujících služby.

Knihy s logem Grada vycházejí v České republice již od roku 1991. Nabízí naučné a odborné knihy ze všech odvětví – právo, stavebnictví, ekonomie, psychologie, finančnictví, marketing…

Zdroj informací a fotografie: www.grada.cz

Související knihy

Vosoba, Pavel

Grada, 2014