Peklo nemusí mít podobu plamenů, rohů a síry. Někdy páchne alkoholem, starými knihami, mokrým dřevem, krví a lidskou slabostí. A někdy není třeba do něj spadnout. Stačí jen přijmout zakázku, vejít do špatných dveří nebo uvěřit, že se člověk může vrátit, ať už šel kamkoli.

Výraz sekta si nejspíš většina z nás spojuje s něčím nekalým, často tajným, obvykle závadným. Nestane-li se člověk přímo obětí takového společenství, pak může být určitě zajímavé sledovat, na jakých základech ta či ona skupina svou filozofii staví. A že z ní někdy může jít obyčejnému člověku hlava kolem.

Kdo z nás někdy nezatoužil stát se alespoň na chvilku neohroženým hrdinou, který vládne mečem stejně jako silou pěsti? Jehož tělo vyvolává v přátelích obdiv a závist, zatímco v nepřátelích oprávněný strach a respekt. Co se spolu na jednoho takového podívat?

Když se o někom řekne, že je posedlý ďáblem, zpravidla se jen pousmějeme, případně chápavě pokývneme hlavou. Pokud se to navíc týká dítěte, dnešní svět má tendenci hledat chyby hlavně ve společnosti. Ale co když tam venku opravdu řádí krvežízniví démoni?

Horor představuje směr, jenž v literatuře slaví dlouhodobě slušné úspěchy. Většinou si jej spojujeme se slavnými jmény jako Edgar Alan Poe nebo Stephen King, ale i jiní autoři dokážou u čtenářů vyvolat stejně mrazivé reakce. A to ani nemusí jít o dlouhé texty.

Rčení udělat kozla zahradníkem naznačuje poměrně nešťastnou volbu. Na druhou stranu pověřit bývalého zabijáka vyšetřováním a honbou za sériovým vrahem se může ukázat jako rozumné využití zabijákových zkušeností a dovedností.

Zatímco domácí rybáři nejčastěji vyrážejí se svými skládacími stoličkami k líně tekoucím proudům našich ospalých řek, případně k zelenajícím se rybníkům, ti zahraniční mohou sáhnout pro troše toho vzrušení na ne vždy klidné mořské hladině.

Jsou příběhy, jejichž hrdinové brázdí nekonečné dálavy vesmíru. Známe i takové, v nichž autoři vystavěli svým postavám celé nové světy. A pak jsou tu povídky Jakuba Němečka.