Bezvýchodnost zkostnatělé rodové společnosti a děděné nenávisti, to je temná strana, kterou objevují mladí lidé nových a nových generací toužících po lásce. Jedním z nich je i Rafíq Šámí, syrský autor, který od počátku sedmdesátých let žije v Německu a okouzluje čtenáře i literární kritiky nevysychajícím pramenem orientálního vypravěčského umění. Nositel četných ocenění se z útočiště v nové vlasti a v německém jazyce snaží seznamovat širokou západní veřejnost s nesvobodou i krásami své země. Jeho román Temná strana lásky (2004) představuje úchvatné panorama Sýrie na pozadí životních osudů tří generací dvou znesvářených křesťanských rodů a nesčetného množství dalších postav a postaviček z křesťanské vesnice, ze sousedství starobylé čtvrti a celého Damašku, ale i z prostředí klášterů, lágrů, psychiatrické léčebny či izraelsko-arabského pohraničí. Snaha jednotlivců zbavit se stínů svých rodičů i pout rozvětvených rodů, lidské strádání či chvíle štěstí a síla přátelství a lásky, ale hlavně marné hledání východiska a naděje v politické grotesce střídajících se generálských pučů, partajničení impotentní komunistické strany či náboženského fanatismu, pro něž nemá svoboda, důstojnost ani život pražádnou cenu – to všechno tvoří strhující četbu.