Připomeňte si výročí začátku 2. světové války knihami z Mladé fronty

bunkr
Výročí počátku druhé světové války, které je tuto neděli, není tím, co bychom si připomínali rádi. Ale zapomínat nesmíme! Ani na hrdiny, kteří bránili Stalingrad, ani na naše diplomaty, kteří se podíleli na jednáních v roce 1939. Ale ani na ty, jež se bránili postupu spojeneckých armád – i oni byli lidmi, jejichž životy ovlivnila válka…

Poznejte ty, kteří zůstávají utajení, protože se jim vyčítá, že svoji roli v krizi roku 1938 nezvládli. Vojenští diplomaté, kteří měli tu smůlu, že je nepodpořili vyjednavači spojeneckých zemí…

 

KUČERA Rudolf Eduard, plk. gšt.

Rudolf Eduard Kučera

* 19. 4. 1890 Přerov nad Labem, okr. Český Brod
† 16. 3. 1958

Od 1. 11. 1933 do 30. 4. 1938 československý vojenský atašé v Rakousku, do 15. 10. 1937 s akreditací i pro Švýcarsko. Jazyková způsobilost: česky, francouzsky, německy. Manželka Marie, roz. Skaličková, syn Rudolf Josef Eduard (* 1924), dcera Marie Růžena Anna (* 1926). V letech 1901–1905 navštěvoval českou nižší reál­ ku na Královských Vinohradech na Smetánce, poté byl přijat na kadetní školu, kterou ukončil 15. 7. 1909 s velmi dobrým prospěchem. O měsíc později byl odveden a přidělen k c. k. vozatajské divizi č. 8 v Praze, kde zastával službu evidenčního důstojníka. Dne 1. 5. 1912 byl jako divizní pobočník přelo žen k c. k. vozatajské divizi č. 14 do Innsbrucku, kde sloužil až do konce července 1914. V době od 1. 8. do 11. 12. 1914 sloužil na ruské frontě nejdříve v po stavení velitele jezdecké štábní čety, ordonančního důstojníka a pobočníka u štábu 14. armádního sboru, potom do 10. 2. 1916 jako velitel divizních a sloučených tělesových trénů a spojovací důstojník u štábu 47. pruské záložní divize. Od 1. 6. 1916 působil půl roku jako přednosta dopravní skupiny štábu 3. armády a na italském bojišti byl současně příslušníkem materiální skupiny štábu č. 11. V polovině prosince 1916 byl jako přednosta dopravní skupiny armádní skupiny Albánie převelen na albánské bojiště, kde od počátku srpna 1918 sloužil jako referent odboru vozatajství a koňstva a následně jako referent pro demobilizační, organizační a operativní službu odboru vozatajství u 19. sborového velitelství.

Po návratu do Prahy se 6. 11. 1918 přihlásil do československé armády a o dva dny později nastoupil službu referenta etapních a dopravních záležitostí u operačního odd. Hlavního velitelství. Koncem května 1919 na dobou dvou měsíců byl v postavení přednosty 1. odd. 6. pěší divize (a později 4. odd. 8. pěší divize) vyslán k obraně východoslovenského území proti maďarským vojskům. Po návratu se stal referentem 4. odd. kanceláře MNO – hlavního štábu a současně se 1. 9. 1919 stal frekventantem prvního půlročního kurzu pro výchovu důstojníků generálního štábu , během něhož absolvoval stáž u štábu 11. pěší divize v Nových Zámcích a 2. lehkého dělostřeleckého pluku v Levicích. Dne 1. 3. 1920 se vrátil do hlavního štábu do Prahy, kde sloužil až do 19. 9. 1922 s výjimkou dvouměsíční služby u vojenského odd. likvidační komise ve Vídni a ročního studia na Vysoké škole válečné. Od 20. 9. 1922 sloužil jako přednosta 2. (později 1., 4. a opět 2.) odd. na štábu 11. pěší divize v Košicích. V září 1923 byl vyslán na roční kurz pro subalterní důstojníky – jezdecké instruktory v École Nationa le d’Éguitation ve francouzském Saumuru. Po jeho úspěšném absolvování byl ustanoven náčelníkem štábu 3. jezdecké brigády v Bratislavě, ale po roce služby byl přemístěn jako profesor taktiky jezdectva k Vysoké škole válečné do Prahy. Po pěti letech pedagogického působení byl odvelen k jezdeckému pluku č. 8, kde byl ustanoven zatímním (a později řádným) velitelem jeho II. polní korouhve 5. eskadrony. V polovině září 1932 na dobu jednoho roku byl opět povolán k Vysoké škole válečné, aby (v přidělení Jezdeckého pluku č. 1 „Jana Jiskry z Brandýsa“) 1. 11. 1933 byl ustanoven v hodnosti mjr. gšt. vojenským atašé v Ra kousku se současnou akreditací pro Švýcarsko. Ve Vídni zůstal i v době nacistického obsazení Rakouska, které opustil až na německou výzvu 30. 4. 1938. O den později byl ustanoven velitelem Dragounského pluku č. 6 a v této funkci sloužil po celé mimořádné, mobilizační období. Oficiálně rozkazem MNO v likvidaci byl k 1. 10. 1939 převeden do stavu pracovníků Ministerstva školství a národní osvěty. Dne 2. 2. 1940 byl pro prokázanou aktivní zpravodajskou činnost ve funkci VA ve Vídni zatčen gestapem, vyslýchán a vězněn až do konce dubna 1940. V květnu 1945 se okamžitě zapojil v Praze do povstání, přičemž se od 6. 5. 1945 z příkazu velitelství Bartoš ujal vojenského velení I. policejního úseku v centru města. Od 1. 10. 1945 zastával funkci důstojníka pro zvláštní úkoly při styčném odd. MNO – hlavního štábu. Dne 1. 1. 1947 byl přeložen do výslužby.

Vyznamenání: Československý válečný kříž 1918, L’Ordre National de la Legion d’Honneur – Chevalier.

Prameny: VÚA–VHA Praha, Sb. Kvalifikačních listin, Sb. Kmenových listů

 

Hlavní roli v obratu války mimo jiné sehrálo nepokoření Stalingradu. Kdo byli ti, kteří hladověli v obleženém městě 400 dnů? Poznejte osud sovětského vojenského ostřelovače z jeho vlastních zápisků.

 

Vasilij Grigorjevič Zajcev

Dětství a mládí

Na své dětství si pamatuje každý. Někteří na ta léta vzpomínají s hořkostí, někteří s nostalgií či pýchou – ach, jaké dětství jsem to měl! Nikdy jsem však neslyšel, že by někdo definoval, kdy vlastně začíná mládí a kdy vlastně končí. Co se mne týče, tak odpověď neznám. Proč? Nejspíš proto, že do dětství člověk vstupuje, aniž by o tom věděl, a nijak si to nepamatuje; zatímco přechod mezi dětstvím a věkem mladistvým je nejasný a zatížený typicky dětskou neschopností reflektovat dění kolem sebe. Ne náhodou se často mluví o „přerostlých dětech“. A kdy přesně se jim tak vlastně ještě říká, to je také těžká otázka. Samozřejmě, někdy narazíte na „dítě“, kterému je přes dvacet, ale to je sotva podoba dětství, kterou by se dalo chlubit.

Co si pamatuji, tak konec mého dětství ohlásila slova dědečka Andreje, který mě jednou vzal s sebou na lov, dal mi do ruky luk a několik podomácku vyrobených šípů a prohlásil: „V klidu zamiř a dívej se kořisti do očí. Už nejsi malý chlapec.“

Děti si rády hrají na dospělé, ale tohle nebyla žádná hra. Lesy byly plné skutečných divokých zvířat, ostražitých a hbitých, ne nějakých vymyšlených. Řekněme, že jste se chtěli podívat třeba na kozu – jaké má rohy nebo oči a tak. Museli jste se proto zamaskovat tak, aby vás viděla jako křoví nebo hromadu slámy. Museli jste bez hnutí ležet, nedýchat a ani nemrknout. Nebo když jste se plížili k zaječí noře, museli jste to zkusit ze strany po větru a ani stéblo trávy nesmělo pod vaší váhou zaševelit. Splynout se zemí, přimknout se k ní jako list javoru, postupovat tiše. Zajíce jste museli zasáhnout přesně mířenou ranou z luku, připlížit se, co nejblíže to jde – když budete daleko, mohli byste minout.

Dědové milují své vnuky ještě více, než otcové milují své syny. Proč tomu tak je, může vysvětlit pouze děd. Ten můj, Andrej Alexejevič Zajcev, pocházel ze starého loveckého rodu. Mne si oblíbil ze všech nejvíc, podobně jako svého prvorozeného syna Grigorije, mého otce; otce jedné dcery a dvou synů. Já byl nejstarší, ale rostl jsem velmi pomalu, až se moje rodina domnívala, že navždy zůstanu nedochůdčetem, „malým pivem“. Ale děd mi moji výšku nikdy nepřipomínal a raději mi předával svoje rozsáhlé lovecké zkušenosti. Mé neúspěchy ho téměř doháněly k slzám, a když jsem viděl, jak moc mu na mně záleží, snažil jsem se mu odvděčit, jak to jen šlo – dělal jsem všechno, co mi řekl, a přesně tak, jak chtěl.

Naučil jsem se číst ve stopách zvířat, stejně jako bych četl v knize, sledoval jsem doupata vlků i medvědů a stavěl skrýše tak dobré, že mě ani děda nedokázal najít, dokud jsem se neozval. Můj dědeček byl z těchto mých úspěchů velmi šťastný a jednou, snad aby mi poděkoval za všechnu tu snahu, podstoupil velké riziko – když jsme stopovali vlka, nechal zvíře přijít tak blízko, že ho mohl zabít dřevěnou palicí. Bylo to, jako by mi říkal: „Chlapče, dívej se a uč se, s jakou odvahou a klidem se musíš postavit nebezpečnému protivníkovi.“ A když mi pak vlčí kůže ležela u nohou, řekl: „Vidíš, jak nám to pěkně vyšlo? Ušetřili jsme kulku a kožich je bez jediné poskvrny – tenhle bude prvotřídní.“

Nedlouho poté se mi podařilo chytit do lasa divokou kozu. Jak se rozběhla, když se jí lano zachytilo za rohy! Doslova mě vytrhla z úkrytu a vlekla mě mezi křovím, snažila se mi lano vyrvat z ruky, ale ne! Já se zachytil keře a držel se jako o život. Koza běhala zleva doprava, jednou keř oběhla, pak podruhé, a nakonec se zhroutila na kolena. Dědeček byl mým úspěchem více než potěšen. Byl jsem tak šťastný, že jsem se rozplakal, a on mi slzy slíbal z tváře. Následujícího dne mi dědeček v přítomnosti mého otce, matky, babičky, sestry a bratra věnoval pušku – jednorannou brokovnici ráže 20. Byla to skutečná zbraň – vojenské náboje byly hezky seřazené v pásu, jednotné i brokové na střílení tetřevů. Stál jsem v pozoru a děda mi ji pověsil na rameno – byl jsem tak malý, že puška stála pažbou na zemi, ale už jsem nebyl dítě. Děti se přece skutečných zbraní jako tahle nesměly dotýkat.

 

A jak vedlo svoji obrannou válku Německo v letech 1944-45? Jaké strategie používalo ve chvílích, kdy velitelům mělo být jasné, že konec je neodvratitelný? Podívejte se na obrázky dokumentující poslední chvíle německé armády.

 

Německá obrana Východního Pruska, Pomořanska a Gdaňska

Skupina příslušníků Waffen-SS pózuje před objektivem u motocyklu v pauze v bojích ve Východních Pomořanech. mezi 24. únorem a 4. dubnem 1945 se příslušníci Waffen-SS účastnili v Pomořanech a Západním Prusku těžkých obranných bojů. Účastnily se jich 11. divize tankových granátníků SS Nordland, 20. granátnická divize Waffen-SS (estonská č. 1), 23. dobrovolnická divize pancéřových granátníků SS Nederland (holandská č. 1), 27. dobrovolnická divize pancéřových granátníků SS Langemarck (vlámská č. 1) a 28. dobrovolnická divize granátníků SS Wallonien (valonská), které byly podřízeny III. (Germánskému) tankovému sboru SS a X. sboru SS . V březnu 1945 sovětská 1. gardová tanková armáda a 3. úderná armáda spolu s polskou 1. armádou obklíčily X. sbor SS v prostoru Dramburg. 8. března 1945 Rudá armáda zajala generála Krappeho a 8 000 mužů X. sboru.

Dobře zamaskovaný voják s tarasnicí Panzerschreck (postrach tanků, resp. pancéřový děs). Oficiální označení této zbraně bylo raketenpanzerbüchse (raketová protitanková puška), zkráceně RPzb . Byla to vícenásobně použitelná 8,8cm raketová zbraň, vyvinutá ve druhé polovině války. Vojáci tuto zbraň nazývali též  Ofenrohr, tedy roura od kamen.

Zamaskovaný tank Panther zastavil poblíž budovy v Pomořanech. Jeho velitel zkoumá terén a hledá známky aktivity nepřítele. Přestože Panther ve druhé polovině války dominoval bojištím, nikdy jich nebylo dost na to, aby změnily vývoj na frontách.

Kolona Pantherů při přesunu po rozblácené cestě v průběhu jedné z obranných operací skupiny armád Nord. V letech 1944–1945 bylo vyrobeno 4 185 Pantherů. Nicméně vzhledem k velkým požadavkům na jejich nasazení jak na východní, tak na západní frontě, byly nevyhnutelné vysoké ztráty. Nehledě na ně dokázaly být posádky Pantherů pro Rudou armádu silným protivníkem.

 


Zapomenutá elita
Českoslovenští vojenští diplomaté v letech 1938-1945

Autor: Zlatica Zudová-Lešková
Počet stran: 328

Přečtěte si více o knize Zapomenutá elita i další ukázku z ní

První podrobné zmapování válečných aktivit a osudů československých generálů Ondřeje Mézla a Heliodora Píky, důstojníků generálního štábu Rudolfa Bulandra, Františka Hájka, Jaroslava Hájíčka, Václava Kaliny, Josefa Kally, Čeňka Kudláčka, Prokopa Kumpošta, Karla Lukase, Václava Podhory, Oldřicha Španiela, Václava Vlčka a dvou desítek dalších vojenských diplomatů.

 

Zápisky odstřelovače

Autor: Vasilij G. Zajcev
Počet stran: 224

Přečtěte si více o knize Zápisky odstřelovače i další ukázku z ní

Když Vasilij Zajcev dorazil v říjnu roku 1942 do Stalingradu, průměrná životnost sovětského vojáka zde nepřekračovala 24 hodin. Tato statistika se však v průběhu bitvy postupně zlepšovala, mimo jiné i zásluhou skupinky odhodlaných odstřelovačů – a Vasilij Zajcev se měl stát nejlepším z nich. Zároveň také patřil k těm šťastnějším, kteří u Stalingradu bojovali a boj přežili, aby mohli svůj příběh vyprávět.

 

Německá obrana Východního Pruska, Pomořan a Gdaňska 1944-1945

Autor: Ian Baxter
Počet stran: 120

Přečtěte si více o knize Německá obrana Východního Pruska, Pomořan a Gdaňska 1944-1945 i další ukázku z ní

V letech 1944–1945 byly zbytky kdysi pyšných Hitlerových armád vytlačeny z pobaltských států a vedly boje proti mnohem silnějšímu nepříteli v marné snaze vyhnout se naprosté katastrofě. Zkušený britský vojenský historik Ian Baxter s použitím rozsáhlého výběru dosud nepublikovaných německých a sovětských dobových fotografií doprovázených zasvěceným komentářem seznamuje čtenáře s málo známými bitvami.

————————————————————————————

Všechny knihy vydalo nakladatelství Mladá fronta

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeZapomenutá elita
Českoslovenští vojenští diplomaté v letech 1938-1945

Zudová-Lešková, Zlatica

Mladá fronta, 2011

zobrazit info o knizeZápisky odstřelovače

Zajcev, Vasilij G.

Mladá fronta, 2012

zobrazit info o knizeNěmecká obrana Východního Pruska, Pomořan a Gdaňska 1944-1945

Baxter, Ian

Mladá fronta, 2012

Napsat komentář