Jsem to stále já?

Jaka budu umirat
Christine se podobá zpomalené verzi svého starého já. Její mozek pozvolně degeneruje, trpí demencí. Osobní zkušenost s Alzheimerovou chorobou popisuje ve své knize.

Publikací o Alzheimerově chorobě je vydána celá řada. Jsou napsány odborníky z řad lékařů nebo pečovatelů. Všechny tituly se však samotné nemoci dotýkají „zvnějšku“.

Christine Brydenová je prvním člověkem, který píše o této zákeřné chorobě z vlastní zkušenosti. V autobiografické knize Jaká budu umírat zaznamenává své pocity, obavy i naděje. Intimní popis prvních příznaků a rozvoje nemoci si tak můžete přečíst z pera ženy, jež touto nemocí trpí. Myslím, že vzhledem k „neprobádanosti“ onemocnění je takováto zpověď přínosem jak pro zasvěcené lidi, tak pro laickou veřejnost.

V roce 1995 Christine Brydenová začne trpět strašlivými migrénami. Ty ji trápí nejen doma, ale zejména v práci, kde tráví spoustu času. Zastává významnou funkci v úřadu australského premiéra. Má stresující zaměstnání, těší se z překážek a má ráda nové výzvy. Může se chlubit vynikající pamětí a intelektem. Nemá ráda pomalejší lidi, na které se dívá skrze prsty. Má hypotéku a stará se sama o tři dcery. V jejím dosavadním životě nastává zlom: po sérii vyšetření je jí ve věku pouhých čtyřiceti šesti let diagnostikována Alzheimerova choroba. Sama přiznává, že onemocnění touto chorobou v době, kdy byla až přehnaně hrdá na svůj intelekt, může představovat mistrovskou ukázku Boží ironie a humoru. Tato nemoc bývá spojována se staršími lidmi, tím víc ji nelítostný výrok lékaře zaskočí. Christine má opodstatněné obavy – neví, jak rychle jí bude ubývat mozková hmota. Pacienti ztrácí určité schopnosti individuálně v různých etapách této choroby. Christine si proto klade otázky, jak dlouho bude schopna ještě psát, zda nezabloudí při odvozu svých dcer do školy, jak se její dcery vyrovnají s matčinou očekávanou smrtí… Bojuje se strachem a úzkostí. Musí počítat s cestou do náruče smrti po malých krůčcích. Úvahy o neodvratném konci jsou zmiňovány často a mají bohužel v knize své místo.

Velmi důležité jsou pro autorku modlitby a komunikace s Bohem. Je přesvědčena o tom, že sepsání zkušeností pro ostatní je Boží záměr, který plní. Víra ji udržuje v činnosti a pomáhá překonávat mnohé překážky na cestě životem. Je ráda, že se o ni může opřít.

V knize si můžete přečíst, jakým způsobem se vypořádává se svou nemocí, jak udržuje mozek v činnosti a kdo všechno jí pomáhá. Christine Brydenová se stala mluvčím všech pacientů postižených nějakou formou demence. V publikaci najdete také odkazy na webové stránky Mezinárodní alzheimerovské společnosti.

Užitečné odkazy má Christine Brydenová na svých vlastních stránkách.

Kniha Jaká budu umírat vyšla poprvé v roce 1998, což byl rok, kdy se autorka stala jakýmsi právním zástupcem lidí postižených demencí. V roce 2013 knihu vydalo nakladatelství Triton a obsahuje nejen další zajímavé informace o autorce, ale také například její fotografii z roku 2009.

Publikace je napsána navzdory onemocnění autorky výborně. Některé informace se v knize opakují, tento fakt ale nijak nenarušuje vyprávění. Doporučila bych ji nejen lidem, kteří mají co do činění s pacienty stiženými tímto onemocněním, ale všem, jelikož nikdy nemůžete vědět, co vás v životě potká…

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeJaká budu umírat?

Bryden, Christine

Triton

Jsem to stále já? - DISKUZE

Počet reakcí: 5
  1. Darina Gajovska napsal:

    dobry den,tak rada bych si knížku koupila,poradíte mne, kde ji objednat?? Mam o ni velký zájem,děkuji za radu…máme nemocného otce touto chorobou a asi by nám pomohla při opatrováni a chováni se v určitých situacích…děkuji

  2. vercadole vercadole napsal:

    Kniha vypadá opravdu zajímavě. Snad se k ní v budoucnu dostanu, protože bysme opravdu všichni měli o této nemoci něco vědět a vlastně být šťastní za to, že se nám zatím vyhýbá… Ale jak dlouho? Jsem sice ještě mladá, ale už teď mě děsí, že třeba zrovna v nejlepších letech mě může potkat něco podobného…

  3. Martina Mičková napsal:

    Christine bylo právě jen 46let a to není moc…bohužel znám i mladší lidi, které nemoc zasáhla. Takže to není jen hrozba pro staré lidi. Knížku doporučuji a děkuji za komentář.

  4. Alena Badinová ABA napsal:

    Tak tahle kniha by mě opravdu zajímala. Už jsem slyšela, že mohou onemocnět i mladí lidé, vůbec si neumím představit, jak je těžké se s tím naučit žít…

Napsat komentář