Přečtěte si předchozí část!

„Co je?“ ozve se zevnitř nepříjemný hlas
„Tady… Tady Jidáš z Kariotu,“ řekne Ježíš nejistě.
„Á, pan Jidáš, trochu pozdě, ale pro vás je tady vždy otevřeno,“ najednou se směje hlas uvnitř a v zámku zarachotí klíč. Ježíš si rychle přehodí přes hlavu kapuci. Dveře se otevřou.
„Potřebuju pokoj na jednu noc,“ vyhrkne Ježíš prudce. Vrazí hospodskému do ruky váček s pár šekely a rychle vejde.
„Samozřejmě, jen dále. Ale nevím, jestli ještě teď seženu nějakou krásku,“ směje se hospodský.
„Ne, chci se jen vyspat. Kam mám jít?“ říká otočený zády.
„No, přece jako vždycky,“ udiveně odpovídá hospodský a zkouší Ježíše obejít, aby se mu podíval do tváře.
„To je…?“ zeptá se Ježíš nervózně a popochází, aby hospodský neviděl celou tvář.
„Třetí patro, pokoj s výhledem na Kaifášův dům, je odemčený.“
Ježíš vyběhne do třetího patra, opatrně bere za kliky, třetí povolí. Vejde a hned za sebou zamkne. Zhroutí se na postel.
Je úplně vyčerpaný, ale usnout nemůže. Když zavře oči, okamžitě vidí, jak vojáci srazili Jidáše na kolena. Svírá deku, celý se třese a ten třas nemůže zastavit. Když ukázal Římanům na Jidáše, pocítil obrovskou úlevu, jeho strach byl pryč. Ale to trvalo jen chvilku. Teď je to ještě horší, takhle strašně zradit, teď by raději visel na kříži. Jako v horečce se převaluje z boku na bok, když uslyší na chodbě kroky. A dveře jeho pokoje se rozletí. Virakoča. Ježíš se skrčí za peřinu, není schopen pohybu. Virakoča vejde dovnitř a rozsvítí lampu. Za ním Máří Magdalena. Ježíš se zhrozí jejího ledového pohledu. Virakoča se kupodivu směje:
„Tedy musím uznat, že to byl skvělej výkon. Líp jsi to udělat nemohl.“
„Já… já…,“ blekotá Ježíš, ale pak vyjede, „jak to žes mě našel, když nemám náušnici?“
„To bys chtěl vědět, co? A nechceš si radši promluvit s bráchou?“ zeptá se Virakoča a sedne si za stůl. I Máří si sedne a nespouští z Ježíše nenávistný pohled. Ten vyskočí z postele.
„S Jidášem? Jak mu je? Žije?“
Virakoča se rozesměje: „Jak mu asi je?“ Položí na stůl černou krabičku, něco na ní zmáčkne a řekne: „Jidáši, jsi tam?“
Z krabičky se ozve: „No, co zas? Nemůžu mít chvíli klid?“
„Jsem tady s Ježíšem. Chce s tebou mluvit.“ Virakoča se podívá na Ježíše.
„Brácho…?“ pomalu říká Ježíš. „Brácho… já… já…,“ koktá. Z krabice se neozve ani hlásek.
„Brácho… já… já tě zradil!!!“ vykřikne najednou Ježíš a rozpláče se.
„Brácho, klid. To je dobrý,“ řekne klidně Jidáš.
„Jak to? Jak nic? Vžyť tě zabijou!!!“ křičí přes slzy Ježíš.
„Stejně bych umřel,“ odpoví klidně Jidáš.
„Ne, ty ne, tys neměl umřít, “ vzlyká Ježíš.
„Virakoča by mě zabil. Jednou jsem ho slyšel, jak se baví se svými. Zrádce také musí zemřít. To je součást příběhu.“
Ježíš i Máří se podívají na Virakoču. Ten jen pokrčí rameny a zase dá ruce dlaněmi dopředu, jako by se vzdával. Jidáš pokračuje: „Takže si na něj dej pozor. Já vím, že tam je a vše slyší, ale je lepší, když to víš.“
„Ale ty zemřeš už zítra a je to moje vina,“ Ježíš se znovu se rozpláče.
„Všichni musíme umřít. Dřív, nebo pozdějc. Já měl skvělej život. Užíval jsem si, jak jsem moh. Všude, kam jsme přijeli, jsem slavil a miloval tolik žen, kolik jen šlo.“
Ježíš se podívá na Máří, ta sklopí oči.
„A teď poslední dobou už mě to nebavilo, i ty ženský mi začaly připadat stejný.“
„Možná přišel čas, aby ses usadil a začal žít normální život, jedna žena, jedno místo, děti,“ zkouší Ježíš.
„Tak to ne,“ skočí mu do řeči Jidáš, „na to jsem moc po mámě. Tohle bych nedokázal. Žít s jednou ženou? To je blbost. Máří mně o tom poslední dobou také pořád básnila a mně z toho běhal mráz po zádech.“
Máří Magdalena se narovná na židli, jako by ji někdo bodl.
„Ale máš jí přece rád,“ zkouší situaci zachránit Ježíš.
„Ale jo, mám,“ trochu neochotně přitaká Jidáš, „Máří je fajn ženská, ale pokaždý, když jsem jí líbal, jsem myslel na jinou,“ začne se smát Jidáš.
Máří prudce vstane a uteče z pokoje.
„Jak se můžeš teď smát? Copak se vůbec nebojíš? Já jsem se tak bál, až jsem tě zradil.“
„To máš z toho, brácho, že jsi málo chodil po hospodách. Vzpomínáš, jak jsme nedávno utišili bouři v Galilejském jezeře? Já to večer slavil v místní krčmě. A byl tam takovej divnej chlápek a prodával za velký prachy malý lahvičky s takovou břečkou, říkal tomu opium nebo tak nějak, prej je po tom dobrá nálada a zároveň necítíš bolest. Jasně že jsem to musel zkusit. A víš co, brácho? Jak jsme s ostatníma chlapama byli v náladě, začali jsme se pálit rozžhaveným pohrabáčem a smáli se tomu. Nikdo nic necítil. Až druhej den ráno, to byla bolest. Dodneška mám na boku jizvu. Ale zdálo se mi to fakt dobrý, tak jsem toho chlápka našel a koupil si něco do zásoby. Mám u sebe tři lahvičky, tedy vlastně už jen dvě, jednu jsem právě vypil a náladu mám výbornou. Ty dvě mám dobře schovaný na místě, kam mi snad ani Římani šahat nebudou. Jde jen o to, abych si to ještě stihnul dát a aby smrt byla rychlá.“
„Na kříži se ale umírá dlouho,“ podoktl nešťastně Ježíš.
„Podívej se, Kaifáš to potřebuje vyřídit rychle, nechce mít v sobotu na kříži nebezpečnýho proroka, mohlo by se to zvrtnout. A hlavně Virakoča to potřebuje mít v souladu s příběhem, tam Ježíš umírá v pátek. Už mi řekl, že podplatil Římany, aby mě zlomili holeně. Ukřižovanej pak umře za chvíli.“
Virakoča spokojeně přikyvuje.
„Zlomili holeně? To je přece strašný! “ vykřikne ustrašeně Ježíš.
„Brácho, nebudu to cítit. Už jsem byl na výslechu u Annáše, pak u Kaifáše, pak před veleradou. To už je vyřízený. Virakoča mi dneska ještě před večeří taky nasadil tu náušnici, co máš ty. Ty jo, to je vynález. Říkal do náušnice, co mám říkat. Fungovalo to skvěle. Takže ti už mě odsoudili. Po ránu to musí potvrdit Pilát, možná i Herodes, mezi tím si loknu z lahviček. Virakoča mě zase bude říkat, co mám říkat, pak hupky dupky na kříž a je to.“
„Brácho, jak můžeš takhle mluvit?!“ vykřikne Ježíš.
„Nezlob se, brácho, mám prostě dobrou náladu, to je to opium, taky to zkus.“
Virakoča se narovná na židli a řekne: „No tak to je asi vše, pánové, ne?“
„Brácho?“ zeptá se plačtivě Ježíš.
„Brácho, čau, uvidíme se v ráji,“ řekne Jidáš a Virakoča zmáčkne knoflík na krabičce. Ta ztichne.
„To je zajímavý,“ řekne nezvykle tiše Virakoča, „tenkrát v Betlémě jsem vás držel oba v náručí, byli jste stejní, jen ty oči, říkal jsem si, který z vás bude prorok a který zrádce. Syn boží nemůže mít dvojče, to je jasný. Zavolal jsem Alžbětu, ať jednoho z vás vezme a odjede s ním do Kariotu. Ona vzala Jidáše. Tenkrát jsem si myslel, že jsem určil váš osud. Ty jsi dnes svůj osud změnil.“
„Dal jsi nás dohromady až po dvaceti letech. Pořád jsem cítil, že mi něco chybí. Sebrals nám společné dětství.“
„To teď nebudeme řešit. Teď se dva dni nehneš z tohohle pokoje. Nesmí tě nikdo vidět. Pořád platí, že když neposlechneš, budeš mít na svědomí smrt ostatních. Už máš na svědomí Jidáše, to by ti mohlo stačit,“ dořekne Virakoča a odejde.

Virakoča se vrátí do domu na Bateinském náměstí. I když už je skoro ráno, čekají na něj ženy všech bratří a ptají se, kde jsou jejich muži.
„Všichni jsou v pořádku, poslal jsem je do Betanie k Lazarovi. Vše se stalo podle proroctví, Jidáš zradil Ježíše a Ježíš bude zítra ukřižován. V neděli Ježíš vstane z mrtvých. Vám se vrátí vaši mužové a budete svobodní. Mě už neuvidíte, odjedu. Dostanete peníze, dost peněz, abyste mohli žít a šířit novou víru. Do neděle počkejte v tomto domě!“ Virakoča nečeká na další otázky a vyjde do druhého patra. Otevře dveře jednoho z pokojů. Pomalu vejde dovnitř a sedne si na židli. Na posteli sedí Matka Maria a tečou jí slzy po tvářích:
„To není možný, že se to stalo, moje srdce mi říkalo, že Ježíš bude v pořádku, ale teď…,“ nedořekne.
„Ano, zítra bude tvůj syn Ježíš ukřižován, ale v neděli vstane z mrtvých a bude v pořádku, takže tvoje srdce nelhalo.“
„Nevěřím ti ani slovo,“ řekne tiše Matka Maria. Virakoča se ušklíbne.
„Uvidíš.“
„Jidáše jsi donutil zradit, bojím se o něj. Jemu hrozí nebezpečí.“
„Jidáš se o sebe musí postarat sám.“
„Odejdi z mého pokoje!“
Virakoča se zvedne a sejde o patro níž a znovu zkusí otevřít jedny ze dveří. Tentokrát jsou zamčené. Virakoča je však jednoduše otevře. Na posteli, úplně ve stejné poloze, sedí Máří Magdalena.
„Jdi pryč.“
„To nemůžu, něco od tebe potřebuju.“
„Nech mě být!“
Virakoča si sedne vedle Máří Magdaleny, vytáhne malou černou krabičku, něco zmáčkne a na horní straně krabičky se objeví obrázky. Jsou na nich starší manželé při slavnostním obědě. U velkého stolu venku před velkým domem na krásné zahradě, okolo nich jiní dospělý a spousta dětí. Máří Magdaleně se zalijí oči slzami, třesoucí se rukou si vezme krabičku a nemůže od ní odtrhnout zrak: „To není možné… To jsou…,“ nedokáže doříct.
„Ano. Tví rodiče s tvými bratry, jejich ženami, tvoje sestra se svým mužem a jejich děti. Ty už neznáš. Slaví narozeniny tvého otce. Všichni pospolu v lásce a štěstí. Takhle dnes vypadá tvůj domov, kterým jsi pohrdla a utekla z něj.“
„Co ty o tom víš?“
„Jak vidíš, já vím všechno,“ usměje se Virakoča.
„A jak to, že je vidím v té krabičce? To je teď?“
„Ne, to je před měsícem. Bůh je všude a všechno vidí, a nic se neztratí. Nic. Ani tvůj hříšnej život.“
„To už je dávno pryč, ano nebyla jsem dokonalá, ale pak jsem potkala Jidáše a Ježíše. Ježíšovi jsem uvěřila slova o lásce a životě v božím království a do Jidáše jsem se zamilovala a chtěla…,“ Máří nedopoví a rozpláče se.
„A chtěla,“ pokračuje za ní Virakoča, „žít s ním úplně stejně, jako žili tvoji rodiče, než jsi je opustila. Je to tak. Ale bohužel Jidáš na to moc nebyl, co?“
Máří mlčí, svírá v rukou krabičku, dívá se na obrázky a slzy ji tečou po tvářích.
„Co vlastně chceš?“
„Podívej se, říkala jsi, že jsi uvěřila nové víře. A to je dobře, ale je důležité, aby uvěřili všichni. Nikdo se nesmí dozvědět, že Ježíš zradil Jidáše. Víš to jen ty. Neměla jsi Jidáše sledovat, ale už se stalo. Nesmíš to nikdy říct.“
„Víš to i ty i Jidáš i Ježíš,“ odpoví Máří.
„Já odjedu. Daleko, už se tu neukážu. Jidáš bude zítra ukřižován. A Ježíš musí vstát v neděli z mrtvých a pak…“
Máří se prudce otočí na Virakoču: „A pak co?“
„Počkej, nejdřív mě poslouchej. Zítra v poledne, tedy vlastně už dnes, už je pátek, Jidáše, tedy vlastně Ježíše ukřižují,“ Virakoča se rozesměje vlastnímu přeřeknutí. „Člověku se ti dva úplně pletou, viď?“
Máří ho zmrazí pohledem.
„No,“ pokračuje Virakoča, „pak ho hned pohřbí. A ty v neděli ráno vezmeš Matku Marii a pár žen a půjdeš k jeho hrobu. Provést pomazání těla, jak je to tady zvykem. A u jeho hrobu, bude odvalený kámen a Ježíš tam bude stát živý a zdravý. To zařídím já. A ty budeš udivená a všem budeš vykládat o zázraku vzkříšení. Přijdou za vámi ostatní bratři. A ty budeš velebit Boha, mluvit o tom, že kdo věří, stane se nesmrtelným. Všichni tomu musí uvěřit. Je to součást příběhu, nejdůležitější. Pak dostaneš spoustu peněz a koně a můžeš odjet ke své rodině, najít si muže a žít s nimi rodinný život, o jakém sníš.“
„To je vše?“
„Ještě než odjedeš, vylákáš Ježíše, říkejme radši Jidáše, ať se to náhodou nesplete, na odlehlé místo do Getsemanské zahrady. Tam na něj budeš čekat a společně s tebou tam bude člověk, co ho probodne a pak pověsí, aby to vypadalo jako sebevražda. Je mi to moc líto, ale Ježíš prostě nemůže žít. Svojí smrtí zachrání spoustu životů, pro všechny připraví království nebeské. Ale musí zemřít. Tak to mělo i původně být, on se tomu jen chtěl vyhnout.“
„Sebevražda, když ho probodne?“ diví se Máří.
„To je detail. Nikdo se nebude ptát na podrobnosti. Hlavně že se rozšíří zvěsti o tom, že se Jidáš oběsil, protože nemohl unést vinu zrádce. A vlastně to bude pravda.“
„To tedy nebude.“
„Bude, Ježíš si vyčítá, co udělal. Stejně by se mu s tím blbě žilo. Máš problém ho tam přivést?“
Máří chvíli mlčí a pak pomalu řekne: „V životě jsem milovala jediného muže. Byl pro mě vším. Chtěla jsem po jeho boku strávit celý život. Byla jsem šťastná v jeho náručí. Ale sám víš, co řekl, když si myslel, že ho neslyším. Nemiloval mě. A jeho bratra, jeho dvojče, jsem také měla ráda, obdivovala jsem ho, ale on strašlivě zradil. Ten, kterému jsem věřila jeho řeči o lásce a dobrotě, se zachoval jako největší zbabělec. Pokud tím zachráním životy lidí pro království nebeské, přivedu ho do Getsemanské zahrady.“
„Rozumná holčička,“ usmívá se Virakoča.
„Neříkej mi holčičko a odejdi z mého pokoje.“
„Jak si přeješ,“ řekne ještě Virakoča a odejde.

… pokračování příště…

Zbyněk Mrvík

Autor se narodil v Sušici, vyrůstal v Plzni, nyní žije v Českých Budějovicích. Pracuje jako účetní a daňový poradce ve vlastní firmě. Prózy a krátké básně píše pro radost. Byl oceněn v literárních soutěžích „Proseč Terezy Novákové 2017“ a „Prvotiny 2018.“ V roce 2022 mu vyšla kniha Jsme zde, abychom byli šťastní.

Související knihy

Mrvík, Zbyněk

ŠtenglPetr, 2022