Předmluva

Sedím u svého psacího stolu a přemýšlím, o čem bude má pohádka. Mohla by být o úplně obyčejných věcech. Třeba o tužce, pastelkách, sešitu či kopírovacích pa­pírech.
Aha. O těch vlastně ne, protože ty už děti neznají. Ach, ano, je to tak. Když se nějaká věc přestane po­užívat, upadne v zapomnění. A to se stalo i kopírá­kům.
O černé papíry, které dokázaly přepsat text či překreslit obrázek z jednoho papíru na druhý, dnes už nikdo nemá zájem. Místo kopíráků máme kopírky.
A co staré psací stroje? O jé, i těm už odzvonilo. Kdo by dnes na nich psal? Vždyť mají jen pár klapek s pís­menky. A když se písař překlepne, nemůže zmáčknout klávesu DELETE a vymazat, co se mu nepovedlo.
A víte, vy holobradi, že byly doby, ve kterých neexis­tovaly mobilní telefony?
To byly časy! Kdo měl doma telefon, ten byl pánem. Však si taky telefonu patřičně považoval. Dbal na to, aby telefonní sluchátko bylo vždy řádně položeno na svém místě.To všechno jsou věci, které vy už nemůžete znát. Ale je to škoda.

A víte co, děti? Aby se na staré věci neza­pomnělo, uděláme z nich hrdiny této knížky. A aby se vám knížka líbila, poproste babičku, ať vám ji přečte. Třeba se pak zasní a bude vám vyprávět, jaké to bylo, když byla ona malá…

Jak se Šuplenka probudila

„Dobrý den, děti. Cože, vy nevíte, kdo vás zdraví? Pře­ce já, babička Františka, ta babička, co nemá počítač ani mobilní telefon. Ale na svém psacím stole se dvě­ma šuplíky mám starý psací stroj, do kterého vkládám papíry, a pak na tom stroji píši pohádky. Hm, děti, přiznám se, na stole je nepořádek, leží tady plno věcí: starý telefon, tužky a pastelky, koníček na sešívání pa­pírů, krabička se špendlíky, sešit a kalendář. Musím to všechno uklidit.
Anebo ne. Nic uklízet nebudu, napíšu o tom všem nějakou hezkou pohádku.“

„A napiš taky o mně!“

„Slyšeli jste ten hlásek? Ozývá se z prvního šuplíku!
Jé. A teď se šuplík pootevřel. Pootevřel se trošičku, jen tak akorát na jeden, dva, tři, čtyři, pět a jeden, dva, tři, čtyři, pět malých drobných prstíků.
Šuplík se otevřel víc…
Jejda. Venku jsou dvě ruce. Čípak ty ruce asi jsou?“

„Chichi, moje!“

„A kdo jsi? Ukaž se.“

„Chichichi, neukážu.“

„Ukaž.“

„Počítej do tří.“

„Jedna, dvě…“

„Tři! A Hop! Líbím se ti?“

Jéje, panenka! Zlatavé pramínky vlasů jí trčí do všech stran jako paprsky sluníčka, nosík má malý, zato mírně nakrčený. Pusa je našpulená tu do O, tu do U, podle toho, zda se právě diví, či usmívá. Bílé šatičky jí chrání puntíkovaná zástěrka. A co botky? Joj. Vždyť ona žádné botky nemá!

Knihu Panenka Šuplenka a panáček Kopíráček vydalo nakladatelství Grada.

Související knihy

Rožnovská, Lenka

Grada, 2015