Jmenuje se Rudolf Roden (*1923) a jeho dílo není příliš známé ani obsáhlé. Své myšlenky a příběhy vtěluje do útlých, nenápadných knih. Přesto, či právě proto si zaslouží náš zájem. Už jeho životní příběh budí pozornost – narodil se do pražské židovské rodiny a v roce 1942 nastoupil do transportu směr Terezín a později i Osvětim. On i jeho žena Eva měli to štěstí, že přežili. Studia na Karlově univerzitě přerušil po změnách v únoru roku 1948 a podařilo se mu je dokončit až po dlouhých peripetiích v Kanadě, kam s manželkou odešel do emigrace. Stal se lékařem, dokonce profesorem psychiatrie, kterou přednášel na univerzitě. Dodnes žije v Montrealu, kde má soukromou praxi.

Rudolf a Eva Rodenovi napsali společně knihu Životy ve vypůjčeném čase (2009), v níž zachytili své pohnuté osudy. Rudolf Roden má na svém kontě i další beletristické tituly jako například Mia (2011), Až po svatbě (2012) a nyní knihu Někdo se přece vrátí vydanou nakladatelstvím Prostor.

Název odkazuje do doby druhé světové války, kdy celá Rodenova rodina zmizela v táborech nacistické likvidační mašinérie a vesničané z Krsoňovic udržovali dům jeho prarodičů v obyvatelném stavu s tím, že „někdo se přece vrátí“. Tento příběh je ovšem jen malou částí knihy. Většinu obsahu totiž tvoří krátká esejistická zamyšlení nad láskou (Nezahoď se, Pověst, Svod, K šílenství) a různými aspekty života (Vůle, Předtucha, Náhody, Co na penzi). Někde se ovšem autor od eseje dostává k fejetonu, v němž ukazuje svůj ironický nadhled a vyloudí tak úsměv na tváři i čtenáři (Big Bang, Co se táhne, Ví si rady). Eseje a fejetony prokládá kapitolami aforismů, kratičkých mouder a pořekadel, která přináší životní zkušenost (Opakující se moudrosti, Moudrost se nedá zastavit, že ano!, Jak poznáš, že stárneš, Nehorázná rčení, Další moudrosti). Poslední částí knihy jsou dopisy. Postrádají oslovení a závěr a i ony jsou spíše milostnými esejemi, než nějakým dějovým pojítkem.

Do všech statí se promítají životní zkušenosti Rudolfa Rodena. Nepřehlédnutelný je především zásah nacistickou a komunistickou zvůlí. Stejně tak patrný je ale i vliv dlouhého a spokojeného manželského soužití. Autor nezřídka cituje myšlenky lidí, s nimž se setkával během své lékařské praxe.

Pokud jde o jazyk, je obdivuhodné, jak bravurní češtinou po letech strávených v emigraci Rudolf Roden vládne. Svým způsobem kouzelná i když mladším čtenářům četbu trochu komplikující je i jistá archaičnost, pravděpodobně daná vynuceným odstupem od aktuální podoby jazyka. Na závadu je i jistá míra neuspořádanosti jednotlivých myšlenek. Ty jsou totiž autorem čtenáři předkládány často jaksi na přeskáčku a bez souvislosti. V úvaze s názvem Přeřeknutí mi dokonce připadalo, že skvěle rozepsanou myšlenku autor ke konci úplně opustil a já tak byla zmatená ze závěru.

Celkově se dá říct, že kniha Někdo se přece vrátí je dílem pozoruhodného autora a má své nezpochybnitelné kouzlo. Má však i své drobné vady a nemusí naplnit čtenářova přehnaná očekávání. Obzvlášť, bude-li, vycházeje z anotace, jako já předpokládat, že se dozví bližší okolnosti válečné internace Rudolfa Rodena.

Související knihy

Roden, Rudolf

Prostor, 2013