Britská autorka románů pro dívky Jacqueline Wilsonová (*1945) není neznámým jménem ani českým čtenářům – nakladatelství BB/art systematicky vydává její dílo a, soudě podle její plodnosti, bude mít ještě dlouho co vydávat. Na našich stránkách se již objevili recenze knih Sama doma, Čtyři děti a skřítek a Lízinka.

Poznávacím znamením jejích románů jsou obálky ilustrované jejím dvorním ilustrátorem Nickem Sharrattem. Ten do knih nevmalovává velké obrázky, ale malé medailonky, které tvoří úvod kapitol. Tyto knihy vhodně doplňují i s ohledem na cílovou kategorii čtenářů – romány Jacqueline Wilsonové jsou určeny dospívajícím dívkám.

I hrdinka knihy Sladké časy Opal Plumsteatová prochází pubertou a bude tak patnáctiletým děvčatům blízká. Zároveň se však od současných dívek liší. Narodila se na počátku dvacátého století a z toho plynou markantní rozdíly jak v životní úrovni, tak v morálce, která vlastně celý příběh poznamenává.

Rodina Opal je docela obyčejná a chudá. Tatínek pracuje v kanceláři a snaží se napsat román, který by mu někde otiskli. Maminka je jako správná vdaná žena v domácnosti. Starší sestra Cassie se učí kloboučnicí a sní o bohatém muži, který si ji zamiluje. A Opal? Opal dostala stipendium pro studia na soukromé střední škole a počítá se studiem na Oxfordu. Učí se ráda a nosí samé jedničky – až na kreslení. Ne, že by v něm nevynikala, ale odmítá kreslit to, co se po ní žádá, alespoň někde se musí projevit její svobodná mysl.

Po krátkých časech hojnosti, kdy to už už vypadá, že tatínkovi vydají knihu, přichází strmý pád – otec je za zpronevěru uvězněn. Opal musí nastoupit v továrně a zanechat studií. Ačkoli má vyrábět bonbóny, sladké časy se jí vyhýbají. V patnácti letech je takřka ještě dítětem a protřelé kolegyně nechápou její intelektuální vidění světa. Stává se terčem posměchu a šikany. Sladkost vystřídala hořkost. Opal se ale podaří najít spřízněnou duši – zaujme majitelku továrny, paní Robertsovou, která bojuje ve spolku sufražetek za volební právo pro ženy…

Čtenářky mají díky poutavému vyprávění Jacqueline Wilsonové příležitost poznat dobu dávno minulou, v níž nebylo samozřejmostí ani vyšší vzdělávání dívek. Poznají i tvrdé dopady první světové války na život obyčejných lidí a seznámí se s bojovnicemi za rovnoprávnost žen a mužů. Jejich způsob boje dnes však spíše vzbudí úsměv a jejich heslo: „Skutky, a ne slova“ dotažené do, pro nás absurdních, konců možná i pohoršení.

Způsob, jakým autorka svůj příběh čtenářkám předkládá, se mi nezdá být nejšťastnější. Každé zápletce věnuje hned několik kapitol, prokládala ji nekonečnými dialogy i Opalinými úvahami. Na druhou stranu – závěr románu se mi zdá být předčasně ukončený. Možná šlo o úmyslný kontrast mezi rozvláčně vyprávěným dějem a překotným závěrem. Nevím. Rozhodně se však kniha příjemně četla a docela ráda – ač nejsem primární čtenářská skupina – bych v ní pokračovala.

Jak se bude líbit náctiletým slečnám, se neodvažuji posoudit. Ale prvek šikany, vyloučení z kolektivu a probuzení první lásky dodává knize nadčasový náboj a mohla by si proto najít cestu i k současným puberťačkám, kterým jinak asi budou připadat směšné tehdejší upjaté mravy a třeba i prvek vykání dětí rodičům.

Každopádně jde o zajímavý pokus přiblížit doby dávno minulé současným čtenářkám. Sladké časy však nemají v žádné době dlouhého trvání a je jen na každém z nás, dokážeme-li si štěstí zase naklonit. Třeba i svojí pílí a vytrvalostí, tak, jak tomu učí příklad Opal Plumsteatové z novinky Jacqueline Wilsonové…

Související knihy

Wilsonová, Jacqueline

BB/art, 2015