Kolektivní studie se zabývá dějinami a myšlením Židů ve středověku a raném novověku. Zdánlivě protichůdné pojmy uvedené v podtitulu – „izolace“ a zároveň „integrace“ – vystihují v kostce základní situaci Židů rozptýlených v diaspoře. Autoři přitom vycházejí z přesvědčení, že „dějiny Židů v diaspoře vyžadují studium ne izolované, nýbrž nedílně související s obecnou historií“ (jak píše Jiřina Šedinová v úvodu). Jednotlivé kapitoly podávají výklad o právním postavení Židů pod vládou křesťanství a islámu, sledují hlavní proudy aškenázského myšlení ve vrcholném středověku a v období tzv. „pražské židovské renesance“, věnují se orientálnímu světu sefardských Židů před jejich vyhnáním z Iberského poloostrova a po něm.