Poté, co v letech 1968 – 1969, na vrcholu války, sloužil ve Vietnamu jako chirurg, se doktor Gordon Livingston vrátil do Států a začal pracovat jako psychiatr. Jako takový poslouchal vyprávění svých pacientů – o tom, co v životě funguje a co ne a o tisícerých způsobech, jak, mnohdy vlastní vinou, dokážeme být nešťastní. Jako rodič také utrpěl velké ztráty – v rozmezí třinácti měsíců přišel o dva své syny. Nejstarší spáchal sebevraždu a nejmladšího zabila leukemie. Ze svých celoživotních zkušeností vytěžil Livingston třicet základních životních pravd: Jsme to, co děláme. Vztah vždy ovládá méně zainteresovaný partner. Dokonalost je nepřítel dobra. Jen zlé věci se odehrávají rychle. Odpuštění je forma uvolnění, ale není to totéž. Všechny naše dětské duševní otřesy jsou promlčeny. – Livingston je (a čtyřiadvacet dalších) objasňuje v jemně utkaných a dokonale kalibrovaných esejích. Znovu a znovu se v nich opakuje pravidlo, že jsme to, co děláme, a že zatímco nelze uniknout před tím, čím jsme, dokážeme čelit ztrátám, neštěstí a žalu a přenést se přes ně.