Prosincový večer. Na okno loveckého pokoje cvrnkají dešťové kapky. U stolu sedí dva muži: stříbrovlasý a plavovlasý – děda a vnuk. Děda pečlivě čistí kulobrokovou kozlici, vnuk konzervuje kulovnici. Chvílemi jeden pokukuje po tom druhém, chvílemi se zahledí k oknu. „To tedy bude naháňka! Honci promoknou na kůži, my na štondech promrzneme na kost.“ Povzdech starého myslivce probudí v mladém zvědavost. „Dědo, opravdu kdysi o Vánocích padal sníh?“ Starý se zasní. Přivře oči a vyvolává vzpomínky…

Vždycky, když potřebuji zůstat sám se svými myšlenkami, když se chci vymanit z přecivilizovaného prostředí, vydám se po směru letu divokých ptáků – holubů, kachen, labutí u husí. Jdu za SVOU řekou a s každým krokem se těším na setkání.

…každý z nás prochází životem, který nám byl dán k dispozici. Můžeme svůj čas prožít různě: činorodě, odevzdaně, dobře, špatně, nebo jej doslova protrpět. Jak ho prožívají myslivci – tedy ti opravdoví, zapálení, kteří přírodě a veškerému životu v ní odevzdávají to nejlepší, co v nich je?