„Pospěšte si, za rohem je bouřka!“ dolehl ke mně hlas. Vzdálený hlas plný obav.
Vznesl se ze skupinky českých turistů spěchajících nedaleko od mého stolku s kávou a mířících zkratkou „přes džungli“ do blízké vesnice. Přistál mi na talíři s ananasovým terčíkem, chloubou miniaturní ostrovní kavárny, do níž už mnoho let pravidelně chodím. Zvedla jsem hlavu a zadívala se na nebe. Hm, český hlas má pravdu, bouřka je skutečně za rohem. A vzápětí jsem se zasmála absurditě tohoto výroku.
V džungli přece žádné rohy nejsou. Jedná se tudíž o roh ryze řečnický. Džungle je totiž oblá, boubelatá, kadeřavá, huňatá, vrtkavá a proměnlivá, rozhodně ne přímá, rovná, geometrická, vypočitatelná, odhadnutelná, jak roh běžně bývá. Ani kdybyste se uchodili, roh nenajdete. A taky není příliš moudré krátit si cestu džunglí, zamračila jsem se, když skupina cestovatelů zmizela v ostře zelené barvě místní tropické flóry. Džungle je velmi potměšilá, dalo by se říci až škodolibá. (Ano, i takový roh může být škodolibý, připouštím – uhodí vás do ramene, když zrovna pádíte kolem do práce nebo na rande, a když se téměř složíte na zem bolestí a ošklivě se na něj ohlédnete, tváří se, jako by tam nebyl, jako by tam ani nestál, jako by byl kamenný, dřevěný, bez jakýchkoliv emocí, pocitů či záměrů.)
Jenže džungle je tak nějak „živočišně“ škodolibá. Zejména k cizincům. Lehce vás pohltí, dá se v ní zabloudit, lusknutím prstů se ztratit, všechno vypadá, jako by tu už jednou bylo, ale ono není, je to nové, nový strom, nová květina, nové balvany v cestě, nové ostny neznámé rostliny, nové bahnisko ukryté pod nánosem starého listí, bahnisko, které vás překvapí, zhltne, dá se v něm zapadnout až po kolena nebo taky po bradu, přebývá v něm spousta podivných a někdy i velmi nebezpečných zvířátek, tedy pokud se třeba červům vůbec dá říci zvíře.
Naštěstí tady, na Seychelských ostrovech, je džungle spíše vlídnou rajskou zahradou, již známe z překrásných maleb starých mistrů. Rajskou zahradou, kterou lidé postupně přetváří na anglický park, bohužel, protože ten později znásilní na zahradu francouzskou, ze které se za pár desítek let stane „jenom“ zahrada, pak zahrádka, předzahrádka, záhonek, aby se nakonec změnila na betonový dvorek či základ pro roh nějakého nového domu. A prosím, už tu máme roh! Takže dnešní džungle je vlastně plná budoucích potenciálních rohů a díky tomu se dá říci už dnes, že za rohem je bouřka.
Ale tahleta bouřka si dává na čas. Naštěstí pro skupinku turistů prodírající se teď někde kolem budoucích rohů současné džungle. Visí si mohutně a dusně nad sousední zátokou Anse à la Mouche, vyslovuje se Áns ala Muš, Čech by asi řekl Muší zátoka, a vlastně proč ne, mohla by to být klidně zátoka much, protože i tady, o několik stovek metrů níže na jihu ostrova, mouchy čile létají. Teď právě nad mým ananasovým terčíkem.
Taková moucha je miniaturní skvrnou na kráse pozemského ráje, ve kterém právě piji kávu. Obtěžuje, sedá na člověka, na jeho ananasový terčík, a pak zase na hovno a zpátky na člověka, moucha zkrátka nerozlišuje mezi člověkem a hovnem, páchneme jí patrně stejně.
A bouřka nad Áns ala Muš se protahuje, duní a nadouvá, skučí a hrozí do všech stran. Na rozdíl od bouřky městské straší mnohými hrůznými zvuky – vzdouvá vlny Indického oceánu, povlává korunami palem, šelestí i těmi největšími listy (takový velký list má zde v ráji průměr třeba metr a půl, tak přestaňte kroutit hlavou a tvrdit, že v Evropě bouřka také šelestí velkými listy).
Při posledním soustu ananasového terčíku si pro pobavení představuji, jak se takovým rejpalům snáší dvoumetrový lipový list na ramena. Dopíjím kávu, platím a rychle mizím, abych se, na rozdíl od turistů, kteří se možná utopí v bahně džungle, ještě suchou nohou dostala domů.
Sylva Lauerová
Autorka je označována za kontroverzní osobnost české literární scény, a to zejména proto, že její tvorba osciluje mezi dvěma extrémními póly: ryze komerční literaturou a uměleckými projekty. Navíc se nevyhýbá tabuizovaným tématům. Každým svým dalším dílem rozšiřuje autorský záběr, a nikdo z jejích příznivců tak není schopen odhadnout, čím překvapí příště. Na svém kontě má bestsellery, jako například zábavnou a populárně naučnou Sexy strategii (2015; Výroční cena za nejprodávanější knihu vydavatelství MF) či svůj literární debut, erotický bestseller Hračka (2007), dále pak provokativní BDSM thriller Otrok (2009), exotické a dobrodružné Jumaroro (2010) a mystický román Tichošlap (2012), jehož plnobarevné komiksové zpracování představila svým čtenářům v roce 2016.
Je autorkou filozoficko-religiózní sbírky básní Michael2007, výběr z její poezie vyšel v roce 2012 pod názvem Ovace nevlídnosti.
Sylva Lauerová je brněnská rodačka, částečně žije na Seychelských ostrovech, pravidelně publikuje v českých časopisech, účastní se řady výtvarných happeningů, věnuje se experimentální poezii, je kurátorkou výstav a podporuje umělecké i kulturní projekty (edice almanachu české ženské milostné poezie, Dressing Portfolio, designgate.cz).
Související knihy
HračkaLauerová, Sylva
van Aspen, s.r.o., 2010
TichošlapLauerová, Sylva
van Aspen, s.r.o., 2012
Sexy strategieStaňte se lékem i drogou!
Lauerová, Sylva
Mladá fronta, 2015
Tichošlap komiksLauerová, Sylva
van Aspen, s.r.o., 2016
Ovace nevlídnostiLauerová, Sylva
van Aspen, s.r.o., 2012
JumaroroLauerová, Sylva
van Aspen, s.r.o., 2011
Královny slz a ostružined. Lauerová, Sylva
van Aspen, s.r.o., 2010
Michael2007Lauerová, Sylva
van Aspen, s.r.o., 2008
OtrokLauerová, Sylva
van Aspen, s.r.o., 2009
Napsat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.