Někdy se to stane. Potkáme člověka, který k nám promluví beze slov. Máme silný pocit, že ho známe odjakživa. Asi jsme po něm toužili a nyní se zhmotnil. Je to skutečné? Cítí on totéž ke mně? Pokud ne, katastrofa se blíží. Občas se míjíme v čase. Někdo se zamiluje hned. Někomu to trvá pár světelných let. Pouze se potkají. Užijí si svou blízkost. Nemůže z toho vzniknout splynutí dvou bytostí navždy.
Rubrika: Čtení ke kávě
Gabriel
Údolí se rozběhlo do dálky jako přílivová vlna a hnalo se prostorem až k horské bariéře, uzavírající tento kout panenské přírody. Zapomenutá krajina dokázala každému, kdo ji objevil, zazářit jako skvost.
Vítězství a pád
Je neuvěřitelné, jak nepatrná je hranice mezi úspěchem a pádem. Někdy si člověk ani nevšimne, že ji překročil. Nenápadně vybočí na jednu či druhou stranu. Neví, že už není smolař, že má cítit vítězství. Nebo už není šampionem. Prohrává. Můžeme padnout z nejvyššího postu. Nikdo už si nevzpomene. Ani třeba nechce. Co si počneme? Musíme si uvědomit podstatné věci. Zvednout se. Najít nové cíle, sny. Třeba i nové přátele. Pak má život smysl.
Dialog v trávě
Přijel za mnou kamarád z Prahy. Malíř, fotograf a karikaturista. „Musel jsem uniknout mimo ten pražskej smrádek,“ řekl na úvod a pokračoval: „Je to už nakažlivý. Každej den tak blízko těm nádhernejm budovám, kde sídlí moudří a mocní, kteří produkujou nápady na blití – to hrozí, že buď skočím z mostu do Vltavy – nebo…“ Nedopověděl, ale místo toho vytáhl z příručního kufříku láhev červeného. „Hele, viď, že mě vezmeš do revíru, budeme koukat na zvířátka a já si přitom vyčistím kebuli…“
Arab Vám nikdy věrný nebude…
Dnešní pohled na Araby, jak je vidíme zprostředkovaně skrze média, je často zúžen na zarostlé, vysloveně nehezké a fanatické muže třímající zbraně, sebevražedné atentátníky a nevýslovně kruté tyrany, pro které má žena cenu muly.
Kvítí v hlavě
„Zámeček, mladá paní, to bylo kdysi,“ zasmála se stařenka na nádražní lavce bezzubým úsměvem. „Teď je z toho takovej nóbl ústav. S plotem a zamčenou bránou. To už jim žádnej blázen neuteče!“ „Škoda,“ hlesla jsem a nastoupila na zpáteční cestu.
Jak kdysi na horách cinkaly zvonečky
Prosincový večer. Na okno loveckého pokoje cvrnkají dešťové kapky. U stolu sedí dva muži: stříbrovlasý a plavovlasý – děda a vnuk. Děda pečlivě čistí kulobrokovou kozlici, vnuk konzervuje kulovnici. Chvílemi jeden pokukuje po tom druhém, chvílemi se zahledí k oknu. „To tedy bude naháňka! Honci promoknou na kůži, my na štondech promrzneme na kost.“ Povzdech starého myslivce probudí v mladém zvědavost. „Dědo, opravdu kdysi o Vánocích padal sníh?“ Starý se zasní. Přivře oči a vyvolává vzpomínky…
Záhada „hanáckého Stonehenge“
Pojďme se společně zamyslet nad jedním nedávným archeologickým objevem, který už nikdy neuvidíte. Zato památky, které se chystáme navštívit s naší Knihovnou J. M. Hovorky ve Statenicích, vidět můžete. Když budete chtít.
Loučení
Většinou bereme život jako samozřejmost. Máme co jíst, chodíme do školy, do zaměstnání, nebo se jen tak flákáme. Rodiče nás milují, dělají pro nás maximum. To je přece logické. Proč by nás jinak měli? Nedivíme se přírodě, technice. Všechno je tu pro nás. Někteří se nudí. Pořád totéž. Samá otrava. Spousta lidí si myslí, že jsme tady navždy. Ale co když je to jinak?
Ucpaný nos
Byl jeden nos a pěkně ucpaný. Chlapec, jemuž nos patřil, ležel s chřipkou v posteli, měl horečku a rýmu.
