Dusíme ho zplodinami z cigaret, absencí pohybu a přejídáním se. No co, říkáme si, soused Pepa to dělá taky tak a kolegyně z práce se z nepoučitelnosti vrhá do vztahů vždy s chlapem podobným tomu blbci, kterého se před měsícem zbavila. Však ono to nějak dopadne.
A pak přijde rána. Velká rána. A my si své tělo huntujeme ještě většími dávky nikotinu, nic nemá smysl, natož pak běhat každé ráno v parku a k snídani si dávat nějakou tu vyváženou stravu bohatou na vše, co naše tělo potřebuje.
Prostě se ocitnete v bezvýchodné situaci, kdy už je tak nějak pozdě. Možná ležíte s těžkou nemocí ve špitále, nebo se se procitáte z těžké autonehody a zjišťujete, že už nikdy nebudete chodit. Nebo vám umře někdo blízký a vy se rozhodnete upít se k smrti nebo alespoň se nějakou dobu nemýt a nesmát a nedělat nic, co by vám udělalo radost. Pokračujete v sebedestrukci s tím, že na to přeci máte právo.  Protože už je přeci vše jedno. Ale není. Máte dvě možnosti. Buď si tady na světě ještě nějakou tu radost dopřejete, najdete v něčem smysl, s tím, že váš blízký bude stále mrtvý, nebo ze sebe uděláte zombíka, co se bude ploužit ulicemi a váš blízký bude stejně stále mrtvý. Zkrátka tím, že se rozhodnete postupně zahubit, nikomu nepomůžete.
Ať váš přítel zemřel na cokoli, je možné, že si to tak nějak zapříčinil sám. Udělal chybu. Ale rozhodně by nebyl rád, abyste po vzoru jeho je dělali taky. Proč se z nich nepoučit? Proč se nepoučit z chyb, které možná mají fatální následky, a vy třeba právě teď ležíte na nemocničním lůžku a nevíte, jestli ještě někdy pohnete levou rukou; ale proč si neříct, že už byste tedy mohli udělat konečně něco správně. Něco pro sebe. Třeba si tu ztracenou zeleninu občas i dát.
Jasně, když člověk dejme tomu přijde o práci snů nebo je svým partnerem, o kterém si myslel, že je to životní láska, vykopnut na ulici, tak první, co udělá, bude přímá linka do nonstopu se zastávkou v trafice, kde si pořídí dostatečné množství kuřiva, a pak buď někde na gauči u kamaráda, nebo někde pod mostem bude své tělo přecpávat tunami čokolády a přesmažených brambůrků s tím, že už prostě nic nemá smysl.
Najít v sobě sílu a prostě ty hnusné věci, co se nám staly, hodit za hlavu je náročné. Vyžaduje to velkou dávku pokory a přijetí nejen těžkého osudu, ale taky možnosti prožít hezké chvíle, i když jsme od života dostali tak velké rány, že se plácáme na zemi se zkrvavenou tváří. Je to, jako byste chtěli po boxerovi, co si tak leží na zemi, půlka zubů mu chybí a na pravé oko už nevidí, aby si vychutnal masáž zad a čerstvou rybu. Pravděpodobně vám ji hodí na hlavu a poprosí o kořalku a cígo.
Opět se smát, i když máte vlastně právo na to se halit do černého hávu už do konce života, umí opravdu jen ti největší mistři.

Alžběta Bublanová

Autorka píše především prózu. V roce 2012 dostala od Akademie literatury české Máchovu růži za povídkou sbírku Čtyři stěny, o čtyři roky později vydala román V Tichu. Roku 2017 jí vyšly povídky pod názvem Odraz ode dna. Nyní připravuje vydání dalšího románu.

Související knihy

Bublanová, Alžběta

Ikar, 2016

Bublanová, Alžběta

Dauphin, 2012

Bublanová, Alžběta

Malvern