František Emmert: Václav Havel – muzeum v knize

Veřejná vystoupení koncem 60. let

Václav Havel zůstával po celý život vášnivým debatérem s potřebou vyjadřovat se k aktuálním společenským tématům a zapojovat se do veřejného života. Tato vlastnost v něm dřímala i v době, kdy jeho společenský vzestup a uplatnění prakticky nebyly možné. Už v listopadu 1956 poprvé veřejně vystoupil na aktivu začínajících umělců v Dobříši. Bylo mu tehdy dvacet let. Od stejného roku také nepravidelně přispíval do literárních a společenských periodik, vět­šinou recenzemi nebo kulturními kritikami. Nejčastěji publikoval v časopise Květy. Avšak na skutečné zapojení se do společenské debaty si musel ještě mnoho let počkat.

Až na konci 60. let – poté, co se doma i v zahraničí uvedl jako úspěšný a uzná­vaný dramatik – se rozhodl vstoupit s plnou vahou své osobnosti a svého jména do veřejného života. S první otevřenou kritikou režimu vystoupil na známém IV. sjezdu československých spisovatelů v červnu 1967, kde ovšem jeho projev zcela zastínili řečníci tehdy mnohem zvučnějších jmen. Pro širokou veřejnost, která nesledovala dění na divadelní scéně, Havel stále zůstával téměř nezná­mou osobou. Avšak v obci literátů se rychle prosazoval jako reprezentant nové, nejmladší generace dospívající až v období politického uvolnění po roce 1956. Sympatie si získával mimo jiné i tím, že byl nekomunista, čímž se odlišoval od většiny tenkrát uznávaných literátů. Nicméně etabloval se více jako literární aktivista nežli literát, což mu na věhlasu nepřidalo.

V období tzv. pražského jara (v březnu 1968) se připojil k výzvě sto pade­sáti československých spisovatelů a představitelů kultury na podporu začí­najícího reformního procesu. 4. dubna Literární listy uveřejnily jeho úvahu Na téma opozice o potřebě obnovy pluralitní demokracie v socialistickém Československu. Nutno ovšem dodat, že jeho článek nepředstavoval žádnou senzaci, neboť obnovu volební soutěže politických stran už před ním veřej­ně požadovali jiní, například komunista Zdeněk Mlynář přímo na stránkách Rudého práva. Přesto se jednalo o nejodvážnější hlasy, které na jaře roku 1968 zazněly. Většina komentátorů a glosátorů totiž stále podporovala faktický mocenský monopol KSČ, byť po provedení zásadních reforem.

Havel zůstával ke komunistickému reformnímu hnutí spíše skeptický. Doufal v úplné zhroucení režimu, nikoliv v jeho vnitřní přestavbu a polidštění. Postavil se do čela výhradně nekomunistických aktivit. V dubnu 1968 byl zvolen předsedou nově ustaveného Kruhu nezávislých spisovatelů. Stal se tak představitelem jedné z mála kulturních organizací před srpnem 1968 zcela nezávislé na politické moci v zemi, která se však v konkurenci se stávajícím svazem příliš neprosadila. Rovněž se zapojil do činnosti Klubu angažovaných nestraníků (KAN), který se profi loval jako nová nekomunistická aktivistická platforma s ambicí stát se v budoucnu zřejmě i politickou stranou. Podporoval iniciativu za obnovu sociálnědemokratické strany. Byl dokonce zvolen před­sedou (kupodivu málo známého) Koordinačního centra nezávislých organizací.

Období relativní svobody na konci 60. let využíval k častým cestám na Západ.

Na jaře 1968 navštívil USA. V divadle na Broadwayi zhlédl jednu ze svých her. Tehdejší uvolněná atmosféra a zejména rebelující mládež na Západě ho silně ovlivnily. Dokonce se zúčastnil jednoho z legendárních protestních pochodů v newyorském Central Parku. Podle mnohých svých pozdějších kritiků zůstal po zkušenosti z těchto výjezdů již navždy „dítětem 60. let“. Záhy se profi loval jako ideový stoupenec západoevropské sociálně a ekologicky orientované levice, což mu zůstalo vlastní i do dalších desetiletí. Mnohem později prohlásil, že politickým programem mu byli vždy nejblíž západoněmečtí Zelení. Nikdy nepatřil k vyznavačům konzervativních hodnot či nekritickým obdivovatelům prosté­ho kapitalismu bez přívlastků. Bytostně odmítal snobství, naopak mu imponovalo jisté rebelství. Tomu na konci 60. let přizpůsobil i ležérní styl oblékání a celkovou image (například si nechal narůst delší vlasy). Začal poslouchat undergroundovou hudbu, zejména si oblíbil amerického zpěváka Franka Zappu. Václav Havel zůstával po celý život typickým nonkonformistou.

V roce 1969 byly všechny Havlovy hry dány na tzv. index. Nesměly se hrát ani vydávat tiskem. Přesto ještě stihl do kon­ce roku vydat sborník Podoby II s texty čerstvě zakázaných  , autorů. Hned poté následovalo úplné vypuzení z ofi ciální, státem povolené a kontrolované kulturní scény. V roce 1970 režim rozpustil i Svaz českých spisovatelů. Havlova  díla musela být do po­slední knihy odstraně­na ze všech školních i veřejných knihoven. Stal se z něj „zakázaný autor“. U části kulturní veřejnosti to pochopi­telně zvýšilo jeho popu­laritu. Avšak skutečně známý zůstával spíše jen v kruhu velmi úzké inte­lektuální elity, s jejímiž předními představiteli se většinou znal osobně. Státní moc se snažila, aby se jeho jméno ve sdělova­cích prostředcích praktic­ky vůbec neobjevovalo.

Knihu Václav Havel – muzeum v knize vydalo nakladatelství Cpress.

Související knihy

Emmert, František

Computer Press, 2012