To, co partner v rozhovoru opravdu chce říci a jak se cítí, často vyvozujeme z jeho řeči těla a jeho tělesného výrazu. Horlivé přikyvování hlavou a zářivý úsměv – to znamená, že s námi někdo nadšeně souhlasí. Nezúčastněný úsměv bez zapojení očí naopak ihned odhalíme jako „falešný“. Odkud to vlastně víme? Je náš výklad vždycky správný? Tato kniha vás zve na objevnou cestu do světa tělesného výrazu. Díky množství podnětů k pozorování můžete zlepšit své vnímání a sami si vyzkoušet nové vyjadřování informací pomocí řeči těla.

Knihu Řeč těla vydalo nakladatelství Grada

1. ŘEČ – HLAS – ŘEČ TĚLA:

ROVINY KOMUNIKACE

Každodenní setkávání s jinými lidmi probíhá formou kratších a delších rozhovorů. Už výměna rituálních formulí pozdravu, jako je „Dobré ráno“ – „Dobré ráno“ nebo „Ahoj“ – „Ahoj“, je rozhovorem v pravém slova smyslu, protože dochází k výměně rolí mluvčího a posluchače: když A říká „Ahoj“, B naslouchá, a následně naslouchá A tomu, co řekne B.

„Ahoj“, respektive každý další text se označuje jako verbální rovina rozhovoru. Slova bychom mohli i napsat. Ale na rozdíl od psaného textu, který je omezen na tuto rovinu, slyšíme hlas a způsob mluvy našeho protějšku. V komunikaci face-to-face to znamená: když spolu mluvíme z očí do očí, našeho komunikačního partnera také vidíme.

Hlas a způsob mluvy, tedy všechno, co vnímáme sluchem, nazýváme paraverbální rovina. Tento výraz zahrnuje verbální rovinu – slovo „para“ pochází z řečtiny a znamená „u“ nebo „vedle“. Vlastní text je doplněn, prohlouben nebo modifi kován, tedy utvářen tónem hlasu mluvčího. K tomu patří i tempo řeči, hlasitost, melodie a způsob, jak jsou hlásky vyslovovány – artikulace. K paraverbální rovině patří také skutečnost, jaké svalové napětí se při řeči vyvine.

V mluvené řeči jsou obě roviny – verbální a paraverbální – neoddělitelně spojeny. Text nelze tlumočit bez těchto charakteristik řečového výrazu, jež můžeme chápat jako nadřazený pojem. Charakteristiky řečového výrazu závisí na nástrojích hlasu a řeči. Nebo jste už někdy zkusili mluvit, aniž by bylo váš hlas slyšet? Rozuměli vám ostatní?

Vyzkoušejte . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Zakryjte si při rozhovoru více osob uši nebo použijte špunty do uší, přihlížejte rozhovoru a zkuste pochopit, co jednotliví lidé říkají! Rozumíte jim? (Nemusíte tyto osoby vůbec znát – může to být ve foyer kina, v autobuse, v podnikové jídelně.) Dokázali jste zachytit rozpoložení mluvčích?

Jinak je tomu s extraverbální rovinou. Slovo „extra“ pochází z latiny a znamená něco jako „mimo, navíc, kromě toho“. Jedná se o další charakteristiky, které se vztahují k obsahu sdělení, ale nejsou zprostředkovány bezprostředně se sdělením – jde o řeč těla, respektive tělesný výraz (Bergmann 1988, 1216). Jsou závislé na nástrojích hlasu a řeči. Telefonování by například nemohlo fungovat, kdyby k mluvené řeči neoddělitelně patřila dfffřeč těla, tak jako k mluvené řeči neoddělitelně patří hlas. Řeč však vždy doprovázíme pohyby rukou (gestika) a obličejových svalů (mimika), určitým způsobem držíme tělo (kinezika) a zaujímáme pozici v prostoru (proxemika). Účastníci rozhovoru dokáží z těchto pohybů vyčíst hodně informací, jak je blíže vysvětleno v šesté kapitole, ale ústní komunikace může fungovat i tehdy, kdy se mluvčí navzájem nevidí.

Hlas a řeč jsou při mluvené komunikaci neoddělitelně spojeny. Tělesný výraz se vztahuje k řečovému procesu, ale existuje i odděleně mimo něj.

Vyzkoušejte . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Zavřete při rozhovoru více osob oči, sledujte mluvenou řeč pouze sluchem a zkuste rozlišit, kdo jsou jednotliví mluvčí, kolik by jim mohlo být let nebo jakého jsou pohlaví. Dále zkuste zjistit, zda v prostoru vznikají další zvuky a čím by mohly být způsobeny.

Je zajímavé, že pokud slyšíme zvuk hlasu, vytvoříme si o našem protějšku i optickou představu, neboť zvuk hlasu nám mnohé prozrazuje. Tak dokážeme ve většině případů určit, zda hovoříme s mužem nebo ženou, máme určitou představu o věku, domníváme se, že ze slyšeného dokážeme vytušit psychické rozpoložení druhého – vnímáme například smutek, radost, dynamiku nebo únavu. Samozřejmě nemůžeme vědět, zda je naše domněnka pravdivá, pokud se na to přímo nezeptáme. S podobnými hypotézami je proto třeba zacházet velmi opatrně, neboť podobnými pokusy o interpretaci můžeme druhé snadno zranit. Následující malé cvičení vám může ukázat, jak se zvuk hlasu mění v důsledku různých tělesných pozic či vlivem napětí.

Vyzkoušejte . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Postavte se na špičky prstů, protáhněte tělo rovně nahoru, jako byste se chtěli dotknout stropu. Nyní vyslovte zřetelné „a“. Zapamatujte si, jak to znělo, a změňte pozici těla: postavte se oběma chodidly stabilně na zem zhruba na šířku ramen, stůjte rovně, ale nemějte propnutá kolena, rucevisí volně podél těla, hlava je zpříma. Znovu vyslovte dlouze znějící „a“. Na závěr podnikněte stejný pokus v dřepu. Následně zkuste srovnat, jak zněly tyto tři varianty „a“, a zvažte, jaké by mohly být příčiny těchto rozdílů. Takto si uvědomíte souvislost mezi slyšeným zvukem hlasu a tělesnou pozicí. Zopakujte toto cvičení ještě jednou. Všimněte si, jak se vaše schopnost rozlišovat zlepšuje!

Související knihy

Heilmann - Christa M.

Grada, 2013