Pan doktor Andrew Alois Urbiš na stránkách své nové knihy Terapie tmou seznamuje čtenáře s netradiční metodou, která se stala poměrně kontroverzním tématem, snáší se na ni kritika ze strany lékařů, kteří se obávají rizik s ní spojených. Terapie tmou je jednou z archaických metod sebepoznání, která vychází z původní tibetské tradice yangtik. Klient je izolován v uzavřeném prostoru v podmínkách absolutní tmy, zajištěny jsou všechny jeho potřeby z hlediska výživy a hygieny.

Dosavadní výsledky výzkumu a sledování účinků na klienty v rámci jejich dlouhodobého pobytu ve tmě potvrzují hypotézy, že terapie tmou stimuluje produkci hormonu melatoninu a působí velmi účinně jako prevence proti onkologickým onemocněním, některým poruchám metabolismu a kardiovaskulárním chorobám. (obálka knihy)

Autor knihy předkládá své osobní zkušenosti i zkušenosti svých klientů a klientek, které jsou veskrze pozitivní. Svůj názor ale nikomu nevnucuje, rozhodnutí, zda této netradiční metodě sebepoznání věřit, či ne, nechává na čtenáři.

Prvních sedm kapitol se nese v odborném stylu. Autor zde stručně popisuje historii terapie tmou a objasňuje, o co v ní vlastně jde, jak působí tma na organismus člověka nebo proč je důležité, aby bylo během terapie ticho. Přestože se v této části knihy vyskytuje mnoho termínů, je to srozumitelné i pro laiky. Pochopení navíc usnadňují obrázky a schémata, kterými je text doplněn.

Osmá kapitola, jak už její název Moje experimenty napovídá, vychází z autorových osobních zkušeností. Začíná jeho prvním pobytem ve tmě, který provedl ve zrekonstruovaném bunkru.

Vybaven mísou vařené rýže se zeleninou, několika kilogramy jablek a balenou vodou jsem tam, hluboko v podzemí, strávil tři dny v naprosté tmě. (str. 39)

Aby mohl zavést terapii tmou jako novou metodu regenerace organismu, potřeboval získat více zkušeností s delšími pobyty ve tmě, které by mu pomohly určit, co všechno tato terapie nabízí. Proto se do úplné tmy ponořil znovu. Tentokrát si pro svůj pokus vybral protichemický kryt v Ostravě, ve kterém strávil celých 10 dní. V knize jsou fotografie exteriéru i interiéru tohoto krytu.

8. den: Je mi dobře, tma je úžasná. Začínám přemýšlet nad možností, že bych tady zůstal. (str. 59)

Svůj osobní rekord v počtu „temných dnů“ překonal, když do tmy vstoupil na 50 dní. Tentokrát experiment probíhal ve vile Mátma (složenina slov Má, tma), terapeutickém zařízení, které bylo vybudováno v lázeňském parku Beskydského rehabilitačního centra.

Druhá polovina knihy, devátou kapitolou počínaje, obsahuje zážitky různých klientů, kteří terapii tmou na vlastní kůži vyzkoušeli. Objevuje se mezi nimi i manželský pár, který ve vile Mátma prožil své líbánky, nebo dokonce matka se dvěma dcerami, které ve tmě společně strávily 7 dní.

Za zmínku stojí i obrazová příloha knihy, mě zaujala nejvíce díla z modelovací hmoty, která klienti vytvořili během svého pobytu ve tmě. Fascinuje mě to nejspíš i proto, že já bych nic takového nevyrobila ani za světla.

Knihu ocení jistě ti, kteří uvažují, že by jednou terapii tmou sami podstoupili; poskytne jim mnoho cenných rad. Rozhodně je ale kvalitním čtením i pro ty, kteří návštěvu tmavé vily neplánují.

Já sama jsem se s absolutní tmou nedávno setkala, a to při návštěvě Kavárny Potmě. Nebylo tam sice ticho a byla jsem tam jen hodinu, ale i tak to ve mně zanechalo silný dojem. Je to hodně zvláštní pocit. Opadne z vás starost o to, jak vypadáte, nebo jak vypadají ostatní, soustředíte se pouze na zvuky, hlasy a doteky. Neskutečný zážitek! Ale už jen při myšlence, že bych tam byla sama několik dní, panikařím, přesto bych si to jednou určitě ráda zkusila. Co vy? Podstoupíte terapii tmou?

Související knihy

Urbiš, Andrew Alois

Alpress, 2012