Rudof Čechura – Dr. Sherlock Holmes v Čechách a jiné případy

Všichni čtyři vyšetřovatelé se pak vydali volným procházkovým tempem na obhlídku zahrady a včelína, neboť Holmes trval na tom, aby je oba policisté doprovázeli.
Byla to opravdu nádherná zahrada, která přecházela pozvolna v pravý anglický park. Všude bylo plno vůně a květů a samozřejmě také včel.
„Velkolepá zahrada!“ zvolal nadšeně Watson.
„Jenom ty hromské včely kdyby tu nebyly!“ brblal inspektor a opatrně uhýbal hlavou před bzučícími létavkami.

„Ale inspektore!“ zlobil se Holmes. „Včela je na tomto světě přinejmenším tak potřebná jako policejní úředník! Materiálně vzato, je vlastně včela mnohem užitečnější. Kolik jste říkal, že je tu těch včelstev?“
„Osmdesát.“
„Proboha – tamhle je dokonce včelín na kolečkách!“ podivil se Watson.
„Kočovný vůz pro čtrnáct včelstev, Watsone,“ zpřesnil Holmes. „Já sice na své farmě nic podobného nemám, ale z literatury byste měl vědět, že kočování je již dosti rozšířeným způsobem moderního včelařství.“
„To se jednoduše ten včelín odveze někam jinam? Kde je víc kytiček?“
„Jednoduše rozhodně ne. Přemísťování včelstev je poměrně složitá a choulostivá záležitost. Avšak při značném zjednodušení problému lze připustit, že v zásadě máte pravdu: Kočovný vůz se přemísťuje dle potřeby tam, kde mají právě včely nejvydatnější pastvu.“
„A co tamhle ty dva malé vozíčky?“
„Totéž v menším provedení. Vždy pouze pro dvě včelstva.“
„Inu, to je ta moderní doba,“ postěžoval si Watson. „Každý se chce jen vozit! I ty včely…“
Jenkins, aniž ho kdo volal, se objevil náhle v dohledu.
„Jenkinsi,“ přivolal ho Holmes, „na to všechno zde stačil váš pán jen s vaší pomocí?“
„Ó ne, pane! Na to všechno jsem musel stačit já sám! Můj pán, dej mu pámbu věčnou slávu, se zabýval výhradně chovem matek. Podle vaší příručky, prosím.“

„Přirozeně,“ pokývl Holmes s největší samozřejmostí.
„Vše ostatní ponechával na starost mně,“ postěžoval si Jenkins. „Věřte mi, pane Holmesi, že pro jednoho člověka to je práce až až a že jsem kolikrát…“
„Děkuji, Jenkinsi, to nám prozatím stačí,“ přerušil komorníka Holmes. „Můžete si jít zatím po svém.“
Jenkins se s němou úklonou vzdálil. Sotva byl z dohledu, klesl Holmes na kolena a začal si zblízka a důkladně prohlížet gumové obruče obou malých kočovných vozů.
„Propána, co to děláte?“ zeptal se hloupě inspektor.
„Nevidíte? Prohlížím si kola.“
„Ale já nechápu…“
„To už je váš úděl, inspektore. Zatímco Watsonův úděl je předkládat naivní hypotézy. Nuže, Watsone?“
„Jste skvělý, Holmesi!“ řekl Watson. „Zřejmě zkoumáte, zda v obruči toho kočovného vozíku není utajeno zvlášť vycvičené ne bezpečné africké včelstvo!“
„Výtečně, doktore! Nezklamal jste – opět jste řekl naprostý ne smysl, jak jest vám provždy souzeno. Inspektore, pojďte sem.“
Inspektor váhavě přistoupil.
„Ještě blíž,“ naléhal Holmes. „Tak. Poklekněte, prosím.“
„Ale to snad…“ děsil se inspektor té nedůstojnosti počínání.
„Poklekněte, pravím vám, a podívejte se zblízka a pozorně na tuto obruč. Co vidíte?“
„Hlínu…“ vyřkl inspektor nejistě.
„Pcha, hlínu! Především – je to půda písčitohlinitá, což znamená, že obsahuje dvacet až třicet procent jílovitých částic. Ale za druhé a zejména – půda na tomto kole obsahuje,
jak jistě vidíte, drobné částečky slídy! Co to znamená?“
Inspektor rozpačitě mlčel.
„No ovšem!“ zlobil se Holmes. „Policie si jako obvykle myslí, že vrchol moudrosti je obsažen ve služebních předpisech. Ne, inspektore! Ve vědě! Vy byste přece měl znát naprosto podrobně geo logické a půdní poměry ve svém obvodě! Pak byste ovšem věděl, že takováto půda se vyskytuje zde jedině v okolí Manor Crossing.“ Obrátil se k Watsonovi a dodal:
„A my se tam, příteli, neprodleně vypravíme.“
„Dovoluji si…“ začal blekotat inspektor, ale Holmes ho nenechal domluvit:
„Vy si klidně dovolte odejít, inspektore, a běžte si třeba na pivo. Nebyl byste nám stejně už nic platný. Až případ dořeším, dám vám vědět.“
Do Holmese nenadále vjela bujará činorodost, jak se mu to stává vždy, když je konečně na pravé stopě, a hleděl si teď již jen svého, jako si hledí stopy pravý psí stopař; o nic jiného, včetně inspektora, nejevil již zájem. Inspektor se s rozpačitou
úklonou odporoučel a seržant ho poslušně následoval. Holmes s Watsonem osaměli. Odmítli i drožku a vydali se k nepříliš vzdálenému Manor Crossingu pěšky. Nespěchali –
dílem pro svůj pokročilý věk a dílem též proto, že cestou rozmlouvali o tomto podivuhodném případu.
„Co myslíte, že tam najdeme, Watsone?“ vyptával se Holmes.
Doktor si nebyl příliš jist:
„Hm… myslel bych… ovšem netroufám si…“
„Jen si troufněte!“ pobízel Holmes.
„Inu… když se ten Jenkins zmínil o tom, že jeho pán začal při snídani… ehm… s prominutím říhat…“
„Nu?!“
„Bude to asi jako obvykle hloupost, ale jen tak mě napadlo… říhání je totiž nejnápadnější příznak bezprostředně po požití jedu zvaného akonitin…“
„Výborně!“ zaradoval se Holmes. „Znamenitě! Tentokrát se, příteli, zcela shodujeme v premisách! Já totiž soudím, že na onom místě najdeme právě Aconitum napellus Linné Delphinieae!“
„Takovou vysokou rostlinu s modrými květy, velmi podobnými přilbicím!“
„Správně. Však se také v jednom středoevropském jazyce nazývá prilbica modrá. Jinak…“
„Oměj!“ vybuchl poznáním osvícený Watson.
„Oměj šalamounek. Ano. Pěstuje se pro ozdobu v mnoha zahrádkách.“
„A obsahuje ve všech svých částech značné množství akonitinu!
„Ano. C34H47NO11.“
„Ale, to ovšem znamená…“ Watson nedopověděl, neboť se právě před ním vyhoupl nad obzor modravý lán. Stačilo ještě sejít pár yardů z kopečka a byli na samém okraji pozemku.
„Vidíte?“ řekl Holmes. „Tady je oměje hned celé pole! Tušil jsem to!“
Svou první pozornost nevěnoval ovšem Holmes modrým květům, nýbrž měkké půdě na okraji pole. Klesl opět na kolena a po chvíli zabořil prst do mělké stopy před sebou:
„Zde, pohleďte!“
„Stopa kola!“
„Ano, a nejen to. Je to přesně týž vzorek, jaký má pneumatika, na níž jsme našli zbytky zeminy z těchto míst. Všechno souhlasí, Watsone! Zcela nedávno, řekl bych tak před dvěma dny, stál ten pojízdný úl zde, na tomto místě! Říká vám to něco?“
„Ach, ovšem – včelí med nasbíraný na oměji je přece jedovatý.“
„Správně. Nuže – co nyní soudíte o lordově úmrtí?“
„Že se lord Beefeater otrávil při snídani! Medem!“
„Správně.“
„A že šlo tudíž o pouhou nešťastnou náhodu.“
„Špatně. To byla záměrná a úkladná vražda, Watsone! Bylo mi to podezřelé hned zpočátku. Policejní inspektor by přece pro mne ne posílal jenom proto, abych mu řekl, že smrt včelaře po jediném včelím žihadle je hrubě nepravděpodobná! Zřejmě měli již jakési podezření na násilnou smrt a nevěděli si s tím prostě rady. Patrně je někdo v tom smyslu upozornil, vyslovil jakési nejasné podezření – snad kuchařka nebo služka. Ještě si to ověříme.“
„Nebo Jenkins.“
„Ne, Jenkins ne.“
„Proč ne?“
„Protože Jenkins je vrah! Všiml jste si snad, že Jenkins bude po lordovi něco dědit?“

„Pouze včely,“ namítl Watson.
„Ano – jenže mnoho včel! Osmdesát včelstev. Až je prodá, strží za ně tolik peněz, že mu to postačí na slušné živobytí do konce jeho mizerného života.“
„To snad…“
„Ale ano! Znám přece současné ceny.“
„Motiv bychom tedy měli na dlani, zdá se. Ovšem… jak mohl Jenkins takovou vraždu technicky provést?“
„Je to jistě pozoruhodný způsob, viďte. Mírumilovná včela jako nástroj vraždy! Ano, včely v tomto případě opravdu byly vražedným nástrojem, nikoliv ovšem v tom smyslu, jak si to představoval inspektor. Vlastně byly spíš prostředníkem než
nástrojem. Vyráběly prostě med, jak jest jejich zvykem a posláním.“
„Zde z květů toho oměje šalamounku!“
„Ano. Vidíte, že je tu oměje celý lán. Dobrý hektar, řekl bych. Nic divného, viďte. Oměj šalamounek se přece nepěstuje jen pro okrasu, ale také pro užitek, ve velkém. Kořeno-
vé hlízy i listy lze výhodně prodat farmaceutickým továrnám. Jenkinsovi stačilo zajet sem s kočovným vozem v době, kdy v okolí nebyla pro včely jiná vhodná pastva než právě jedovatý oměj. Med nasbíraný výhradně na oměji musí být samozřejmě prudce jedovatý – vždyť smrtelná dávka akonitinu činí pouhé dva až čtyři miligramy! Akonitin je nejprudší jed mezi alkaloidy. Jenkins přitom tady nemusel být se včelami nijak dlouho, takže lord, který se zřejmě o pohyby kočovných vozů příliš nezajímal, nemusel si toho vůbec všimnout.“

„Takové včelstvo sebere za den aspoň půl kilogramu medu, viďte?“
„Řekněme. Avšak tolik ani Jenkins nepotřeboval. Stačila mu malá čtvrtkilová sklenička takového jedovatého medu, aby ji mohl předložit svému pánu k snídani. Stačilo, aby vyměnil sklenici, kterou naservírovala kuchařka, anebo jí mohl rovnou podstrčit tu s jedovatým medem. Med jako med – kuchařka to přece nepozná! Ostatně nepoznal to zřejmě ani lord Beefeater.“
„A kdyby to byl přece jen poznal?!“
„Nezapomeňte, Watsone, že ten med nebyl v pravém slova smyslu otrávený! Nikdo do něj přece nic nepřidal! Tento akonitinový med získal svou jedovatost zcela přirozenou cestou, což by se ostatně dalo i laboratorně prokázat. Jenkins se vždy ještě mohl tvářit nechápavě a vydávat to za pouhé nešťastné nedopatření. Což ostatně jistě bude tvrdit i v případě, že bude nyní obviněn.“
„Dobrá. Ale jak mu tedy chcete dokázat vražedný úmysl?“
„To už nechte na mně,“ Holmes se lišácky usmál.
Policejní inspektor města Guilfordu očekával již Holmese a Watsona netrpělivě před branou sídla rodu Beefeaterů a netajil se svou zvědavostí:
„Tak co, vypátrali jste něco, Holmesi?“
„Řekl jsem vám, inspektore,“ odvětil Sherlock dosti příkře, „že vám dám vědět, až případ ukončím. Bude to již brzy – zdržujte se tedy v naší blízkosti, avšak vyvarujte se jakékoliv činnosti a jakýchkoliv řečí, dokud na vás nepísknu! Rozuměl jste?“

Inspektor znechuceně přikývl. Nebyl zvyklý, aby na něj někdo pískal – spíš naopak. Teď se však musel podrobit, chtěl-li sklidit konečné vavříny za Holmesovu duševní práci. A to on tuze chtěl!
Holmes ještě promluvil několik málo slov s kuchařkou a se služkou, která potvrdila jeho předpoklad: Ano, svěřila se kuchařce, že jí Jenkins nařídil vyhodit téměř plnou sklenici
medu. Potom se Holmes vrátil na terasu a zapálil si cigaretu. Obě kapsy měl podivně oteklé.
Stoupl si tak, že na něj bylo vidět ze všech stran… A skutečně také za okamžik se přiloudal Jenkins, tvářící se, jako by šel náhodou kolem.
„Ah… už jste tady zpátky, Holmesi?“
„Ano,“ odsekl Holmes nevrle.
„A co jste vypátrali?“ zeptal se Jenkins se špatně skrývanou zvědavostí i obavami v hlase.
„Bohužel, nevypátrali jsme nic, jak jsem ostatně předpokládal,“ řekl kupodivu Holmes, a Watson se jen stěží ubránil, aby nad tím nezakroutil hlavou. Už zase nic nechápal! Vždyť přece Holmes před chvílí tvrdil…
„Mimochodem,“ pokračoval Holmes jakoby bez valného zájmu, „napadlo mě, zda snad nepřidal někdo něco nepatřičného do pánovy snídaně.“
„Ale ne,“ řekl Jenkins. „Kuchařka je naprosto spolehlivá a nikdo jiný se k pánovu jídlu ani nepřiblížil.“
„Hm, jistě. Přesto však… Pohleďte, Jenkinsi,“ Holmes sáhl do levé kapsy a vytáhl malou skleničku s trochou medu, „zde je sklínka se zbytkem medu od snídaně – podařilo se mi ji zachránit z odpadků. Představte si, služebná vyhodila sklenici, v níž je dosud téměř polovička medu! Dokonce tvrdí, že jste jí to prý nařídil!“ Jenkins zesinal:
„Ale to je… nesmysl… totiž omyl… ukažte!“
Rychle vytrhl Holmesovi sklenici z ruky a dělal, že ji chce otevřít. Přitom mu však sklenice vyklouzla z ruky a s třeskem dopadla na kamennou podlahu terasy. Zbyla z ní jen změť střepin zapatlaných me dem.
„Vidíte, jak jste nešikovný!“ zavyčítal Holmes a vzápětí dodal sladce: „Nebo jste ji snad upustil schválně? No nevadí – to stejně ne byla ta správná, víte? Tu mám tuhle,“ sáhl do pravé kapsy pro přesně stejnou skleničku se stejným zbytkem medu.
„Nesahat!“ okřikl Jenkinse, který už se po ní zase sápal.
„Tu vezmeme do laboratoře na rozbor.“
„Ale to je hloupost!“ namítal Jenkins hlasem, který se už znatelně třásl. „To je zbytečné!“
„Nu ano, vlastně je to zbytečné,“ připustil najednou Holmes. „Prostě z ní trochu ochutnejte a posoudíte sám. Tu máte!“ V Holmesově ruce se najednou objevila malá lžička; nabral ji plnou medu a přistrčil Jenkinsovi až k ústům.
„Ne!“ zařval Jenkins a prudce změnil barvu.
„Copak?“ mluvil Holmes dál svým nebezpečně sladkým hlasem. „Copak jste nám tak zezelenal? Bojíte se okusit toho lahodného medu? Vy se snad domníváte, že s tím medem není něco v po řádku?“
Teď už se Jenkins neovládl. Otočil se jako čamrda a úprkem se hnal přes terasu a dál do pěkného anglického parku.

Holmes foukl do policejní píšťalky a inspektor i s tlustým seržantem okamžitě přiběhli.
„Teď vás konečně můžeme potřebovat!“ řekl jim Holmes.
„Tohle je práce pro vás. Chyťte ho!“
Policisté se rozběhli za Jenkinsem a brzy ho dostihli.
„Tak co – nebylo to snad dokonalé doznání?“ smál se Holmes při těch dostizích a Watson musel uznat, že každý soud to tak bude jistě posuzovat. Ostatně ta pravá sklenička s jedovatým medem, ne porušená, spočívala dosud v Holmesově dlani. Zamyšleně se na ni zadíval a pak řekl Watsonovi:
„Zvu vás na večeři, Watsone. A do té doby nechci o případu slyšet ani slovo!“
Teprve po vydatné a poněkud slavnostní večeři, jež se odbývala v Holmesově venkovském sídle, si dovolil konečně Watson položit otázku, která mu už dlouho ležela v hlavě:
„Stále jste mi ještě nevysvětlil, Holmesi, kde se vzaly v Guilfordu ty dvě cizokrajné včely. Což to nemá s případem nic společného?“
„Jen okrajově, Watsone. Jakási vedlejší maskovací akce toho pro hnaného Jenkinse. Pro včelaře přirozeně není velkým problémem opatřit si několik málo exemplářů obří včely cejlonské a včely africké. Zvlášť nemusí-li se starat o jejich chov a potřebuje je skutečně jenom velmi dočasně. Měl je nejspíš někde uzavřené a teprve v den, kdy se rozhodl otrávit svého pána, vypustil pár těch exotických včel ven. Že jedna z nich možná dá lordovi žihadlo, s tím se dalo do jisté míry počítat. Včely byly patrně předrážděné. Nu – a co bylo pak jednodušší než tvrdit, že lord zahynul na včelí bodnutí? Jenkins by přece mohl rozhlásit, že se tu objevily jakési cizí a velmi útočné
včely, jejichž bodnutí je zvlášť nebezpečné. Myslíte, že by si někdo dal práci se zjišťováním, co je na tom pravdy? Vsadím se, že ani zdejší soudní lékař by si nebyl v tomto směru jist, a tak by klidně podepsal úmrtní list na ,zástavu srdce‘, jak se
to obvykle dělá.“
„Takže nebýt nás…“
„Nechte být, Watsone! Policie má také své zásluhy! Podstatné bylo, že nás zavolali včas. A bez jejich rychlých nohou by také Jenkins mohl uniknout spravedlnosti. Jinak to ovšem byl skutečně případ navýsost včelařský!“
Watson pokýval rozvážně hlavou a pak řekl:
„Netušil jsem, že včelaření může být tak nebezpečné!“
„Ale kdepak, Watsone,“ smál se Holmes. „Tohle byl zcela unikátní, výjimečný případ! Ujišťuji vás, že v historii soudního lékařství nebyl dosud zaznamenán ani jediný případ vraždy tímto kuriózním způsobem. Ba ani pokus o vraždu!“
„Dobrá – ale co náhoda! Nešťastná náhoda. To by se přece mohlo stát?“
„Ano, teoreticky to možné je. Ovšem aby byl med opravdu smrtelně jedovatý, to by předpokládalo, že by ho včely nasbíraly výhradně nebo aspoň převážně na šalamounku.“
„No a? Což se to nemůže stát?“
„V praxi sotva. To by musel někdo umístit své včely tak, aby měl po ruce jen lán oměje a téměř nic jiného. Jistě uznáte, že je to značně nepravděpodobné; včelaři přece tohle všechno dobře vědí.“

Watson si ulehčeně oddechl:
„To rád slyším! Takže si mohu dát zítra k snídani bez obav svoji topinku s medem?“
„Můžete, Watsone. Dokonce i u nás v Británii, kde zdravotnický dohled nad poživatinami není zdaleka tak přísný a účinný jako v některých středoevropských zemích.“
Sherlock Holmes se protáhl, sňal ze stěny své pětišilinkové housle a zahrál spokojeně se usmívajícímu Watsonovi ukolébavku.

The Beehives of Sussex *
(Půlměsíčník Svazu včelařů a chovatelů matek hrabství Sussex)
Naši členové nezahálejí!
Na jiném místě našeho listu přinášíme zprávu o včelařských úspěších členů našeho svazu, z níž je patrno, jak vydatně přispívá naše organizace k zpomalování úpadku našeho národního
hospodářství (např. výrobu vosku za loňský rok jsme překročili o 0,019 %). Avšak pilní včelaři angažují se začasté i v jiné, společensky prospěšné činnosti. Tak např. přítel Sir Henry Basketville
od pracoval při výstavbě veřejného záchodku v Belleville 114 brigádnických minut (62 min. příprava obřadu a hledání kladívka, 1 min. čestný poklep na základní kámen, 50 min. přijímání
holdu a mytí rukou). Nyní se zase dovídáme, že člen naší základní organizace ve Fulworthu (okr. Guilford), přítelDr. Sherlock Holmes, provozuje ve svém volném čase úspěšně zálibu vyšetřovatelskou. Ze spolehlivých pramenů jsme obdrželi diskr. informaci, že jmenovaný přítel pomohl policii vyřešit spletitý případ vraždy lorda Beefeatera, přičemž výrazně uplatnil
své odborné včelařské znalosti. Přestože guilfordská policie o této občanské pomoci našeho člena tvrdošíjně mlčí, rozhodli jsme se navrhnout Královskému včelařskému ústředí, aby
Dr. Holmes byl u příležitosti Dne včelařů a chovatelů matek dekorován Zlatým žihadlem. O osudu tohoto našeho opodstatněného návrhu budeme lask. čtenáře informovat v některém z příštích čísel.
*) „Sussexské úly“

Knihu Dr. Sherlock Holmes v Čechách a jiné případy vydalo nakladatelství Mladá Fronta

Související knihy

Čechura, Rudolf

Mladá fronta, 2011