Přinášíme vám ukázku z knihy Vlk, kterou vydalo nakladatelství Domino
v edici Napětí.

Strašení

Matilda Anchor-Ferrersová věří, že v domě straší. Ne že by byl dům v konvenčním smyslu strašidelný, že by v něm strašil duch nějakého dávno zemřelého člověka, ale straší v něm společná vzpomínka na událost, která se stala před patnácti lety, když bylo Kiranovi šestnáct a Lucii sotva patnáct. Podle Matildy to byl předěl v jejich životech. Věc, která všechno nenapravitelně změnila. Stalo se to jednoho letního dne, tolik podobného dnešku. A v lese stejném, jako je tento.
Zejména Lucia se z toho dodnes nevzpamatovala. Postihlo ji to ze všech nejvíc a dodnes v sobě nosí temnou energii tehdejší události – což je také důvod, proč Matilda nechtěla, aby sem šla s nimi. Musí být uchráněna od neuvěřitelnosti toho, co je na stromech.
„Bylo to takhle, když jsi to našla?“ Oliver stojí na mýtině a jednu ruku má položenou na kmeni černého bezu, aby neztratil rovnováhu. Jeho tvář zrcadlí únavu z náročné chůze i šok. „Bylo to takhle?“
„Ano. Sbírala jsem lístky a…“ Hlas se jí vytrácí. Neví, co říct. „Nemohla jsem uvěřit svým očím.“
„Je to jenom náhoda. Shoda okolností.“
„Náhoda?“ opakuje Matilda. „Jaká tohle může být náhoda, Ollie?“
„Přitáhlo to sem nějaké zvíře. A jen nešťastnou shodou okolností to…“ Letmo mávl rukou ke stromkům. Snaží se mluvit s drsnou sebedůvěrou, ale vypadá, jako by se mu každou chvíli mělo udělat špatně. „Jen nešťastnou shodou okolností to skončilo takhle.“
„Které zvíře je tak velké a tak vysoké, aby mohlo udělat něco…“
„Mami?“
Matilda se zajíkla. Na kraji lesíka stojí za Olliem Lucia – má černé tričko, bílou kůži a bojácný výraz. Venku je horko, ale ona má na sobě starý Ollieho nepromokavý plášť, jako by byla zima. Plášť na ní zplihle visí a sahá jí po kolena.
„Tati?“
Oliver se odklání od stromu a nemotorně se obrací. „Lucio.“ Bolestně vyráží po stezce k dceři a ukazuje na ni hůlkou. „Jako že jsem tě tu neviděl. Vracíme se dovnitř.
„Co se děje?“
„Nic.“ Oliver zvedá ruku a snaží se dceři zakrýt výhled. Vypoklonkovat ji odtud. „Nic tam není. Vrať se ke své práci.“
„Ty jseš tak falešnej.“ Lucia se ho snaží obejít a natahuje přitom krk, aby viděla na mýtinu. „Já tě znám, táto. Lžeš.“
Matilda se postavila před Olivera a snaží se dceři zaclonit výhled. „Lucio, miláčku, co kdybys šla dovnitř a vytáhla z trouby ten moučník? Jinak se připálí.“
Jenže Lucia to už viděla. „Ne,“ říká a dává si ruku na ústa. „To ne.“
Matilda bere dceru za ramena a rázně ji otáčí k domu. „Poslechni mě. Udělej, co ti říkám. Běž domů a vytáhni z trouby moučník. My už to tady s tátou vyřídíme. Je to jinak, než to vypadá. Slyšíš? Lucio? Slyšíš mě?“
Lucia má modrou kůži kolem úst. Po dlouhé době strnule přitakává. Nemotorně dělá jeden krok k domu a pak druhý. Má sklopenou hlavu, dřevěné nohy a nekoordinované pohyby. Matilda ji sleduje a cítí staré známé výčitky… Jako by dceru něčím zklamala. Možná jsou všechny matky takové a mají pocit, že jedno z jejich dětí je předurčené k neštěstí. Pro Matildu to není Kiran, ale Lucia, která jako by se nedokázala popasovat se životem. Vyzkoušela už tolik povolání, že se to ani nedá spočítat – chvíli vystupuje s punkovou kapelou, pak navrhuje modely pro prodejnu gotické módy –, a pokud jde o vztahy, tak se z rychlosti, s jakou střídá partnery, dělá Matildě mdlo. A kdykoliv jí nevyjde zaměstnání nebo vztah, zkroušeně se vrátí domů, aby si lízala rány. Teď už je s nimi dva měsíce. A jako naschvál ji osud zavede zrovna sem.
Matilda zvedá hlavu a dívá se na dům, na jeho tmavé zdi postavené z místního modrého liasu. Je to čtyřpodlažní budova vyzdobená velkými věžičkami, které v devadesátých letech devatenáctého století dostavěl druhý majitel. Podle nich nese panství i název: Turrets, Věžičky. I ony jsou tmavé a ponuré jako vrány. Bože, napadá Matildu, měli jsme to tu prodat, už když se to tehdy stalo. Jenže před patnácti lety nebyla v okolí jediná nemovitost, kterou by někdo koupil – a rozdávat je zdarma člověk nemohl. Lidé jsou pověrčiví a ustrašení a nic je nedokáže přimět k tomu, aby sem šli bydlet, zvlášť na tak odlehlé místo, jako jsou Turrets. Jak dlouho by trvalo, než by sem přijela sanitka? ptali se všichni potenciální zájemci. A koukejte na tu příjezdovou cestu – je skoro kilometr dlouhá. A nejbližší policejní služebna je až v Compton Martinu.
Ticho přerušuje otevření a bouchnutí dveří. Lucia vešla do domu. Matilda i Oliver mlčí. Kdesi cvrliká ptáček, lehký vítr si pohrává s větvemi.
Když si je Matilda konečně jistá, že se Lucia nevrátí, otáčí se a hledí na tu spoušť, na to, jak je zamotaná a pokrytá kousky rostlin a hlíny. Je to tu už delší dobu, podle lesklé patiny déle než několik hodin. Vysychá to na slunci, obletují to masařky a některé na tom dlouze sedí. Kladou vajíčka, předpokládá Matilda.
Oliver se drbe na nose. „Myslím, že tomu přikládáme příliš velkou váhu.“
„Opravdu?“
„Víme přece, že on už se nevrátí.“
„Víme to, Olivere? Opravdu jsme si tím jistí?“
„Samozřejmě že ano.“
„A jak můžeme vědět, že ho nepustili? Já si to v poslední době neověřovala. Ty ano?“
Oliver drmolí něco v tom smyslu, že měl jiné starosti. Neměl čas kontrolovat vězně. „Určitě nemůže být na svobodě. To by nám řekli. Nikdo by nemluvil o ničem jiném.“
„Hm, tak to je dobře.“ Matilda bere hrábě opřené o strom a obrací se k domu. „To je dobře a já ti samozřejmě věřím. Ale přesto zavolám policii.“

—————————————–

Přečtěte si další ukázku!

Doporučujeme

Vlk je již sedmým dílem ze série Jack Caffery autorky Mo Hayder. Předcházejí mu Ptáčník, Pečovatel, Rituál, Unesená, Panenka a Kůže. Všechny tyto drsné thrillery jsou oceňované, chválené kritikou a značně morbidní. Pokud se vám přesto momentálně nechce začínat s novou sérií, můžete sáhnout po některém ze dvou samostatných románů Mo Hayder, vydaných rovněž nakladatelstvím Domino: Tokio a Ostrov sviní.

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout pouze takové knihy, které stojí za to číst. Už sedmnáct let vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku.

Související knihy

Hayder, Mo

Domino, 2015