Řecké Mani. Rumunské Sedmihradsko. Portugalské Castro Laboreiro. Co spojuje tato tři místa? Především, že dokáží člověka přimět k napsání románu. Spisovatel František Kalenda popisuje svou zkušenost s tím posledním, kde se proplétá historie a legendy.

Byl jsem vyzván k napsání povídky do rubriky „Čtení ke kávě“, která by se pokud možno dotýkala mé literární činnosti. Proč ne, pomyslel jsem si a souhlasil. Když jsem pak přemýšlel o námětu, uvědomil jsem si, že vlastně netuším, co se obvykle u kávy čte. Sám piju každý ráno litr a půl zelenýho čaje, ale ne kávu… A tak ať zrovna pijete kávu, čaj nebo třeba pivo, zkusím vám to zpříjemnit touto povídkou:

Pod malebným povrchem naší vlasti se ukrývá mnoho tajemného a nepoznaného. V podzemí se při konfliktech ukrývali lidé, skladovalo víno i tajně vyráběly zbraně. Dnes můžete ve spletitých chodbách potkat bezhlavého rytíře, pozůstatky války, vodní kolo nebo opravdového ducha. Pojďte se s námi spustit pod zem, pokud máte odvahu!

V ten letní podvečer růže na záhoncích obzvlášť omamně voněly. Barevní motýli poletovali z květu na květ, jako by se nemohli rozhodnout, který je ten nejkrásnější. Alice, oblečená v lehkých šatech na ramínkách, kráčela nejistě městem do neznámé kavárny na osudovou schůzku. Loni oslavila dvaadvacetiny, a tak mohla mít rozum. Jenže…

Píši detektivky a historické romány. Můj první hrdlení zločin, který jsem vymyslela, se datuje do roku 1966. Tehdy jsem ještě neuměla psát, takže je jasné, že nemluvím o hypotetickém zločinu na papíře, ale o takovém, který jsem opravdu spáchala! Právnickou terminologií by byl klasifikován jako trestný čin únosu ve stádiu pokusu.

Z celého pracovního dne mám nejraději siestu po obědě, kdy si mezi psaním udělám hodinovou pauzu, uvařím si kávu a sáhnu po knize. Čím rozsáhlejší a poutavější knihu mám, tím lépe. V té polední přestávce se chci začíst do řádků jiných autorů, přeji si trochu provětrat hlavu, než opět zasednu k vlastní tvorbě. Jenže…