V dávných časech, dříve než se dějiny vydaly pochodem přes kopce a rozdupaly přítomnost i budoucnost, dříve než vítr uchopil zemi za cíp, aby z ní vyprášil vše, co jí bylo vlastní, dříve než se narodila Ámál, žila si vesnička na východě Haify spokojeně díky fíkům, olivám, otevřeným hranicím a slunci.

Byla ještě tma, spaly jen malé děti, když se vesničané z Ajn Hódu připravovali na ranní salát, první z pěti modliteb dne. Měsíc visel nízko na nebi jako přezka spínající nebe a zemi, jen střípek příslibu, příliš plachý, aby se zakulatil. Probouzené údy se protahovaly, oči plné naděje se otevíraly dokořán. Wudú, rituální očistu před salátem, doprovázelo mumlání šahád do ranní mlhy, stovky šepotajících hlasů vyznaly jedinečnost Alláha a věrnost jeho proroku Mohamedovi. Dnes se modlili venku a s obzvláštní úctou, neboť začínala sklizeň oliv. Tak výjimečná příležitost byla jako stvořená k tomu, aby člověk na skalnaté pahorky vystoupal s čistým svědomím.

Proto tedy, za doprovodu časného orchestru cvrčků a ptáků vrtících se v hnízdě – k nimž se brzy měli přidat i kohouti -, rozkládali vesničané své modlitební koberečky vrhající stíny v měsíčním světle. Většina z nich prosila za odpuštění hříchů, někteří se modlili zvláštní raka. Tím či oním způsobem však každý z nich řekl: „Můj Bože Alláhu, nechť se tento den naplní Tvá vůle. Tobě patří má poslušnost a věrnost.“ Poté vyrazili na západ k sadům a zvysoka našlapovali ve snaze vyhnout se pahýlům kaktusů.

Každého listopadu vnesl týden sklizně do Ajn Hódu novou energii a Jahjá, Abú Hasan, ji cítil v kostech. Vyrazil z domu časně společně s chlapci, které opět navnadil nadějí, že tentokrát budou mít před sousedy náskok. Sousedé však měli stejný nápad, a sklizeň tak vždy začínala kolem páté ráno.

Jahjá se sklesle obrátil na svou ženu Basimu, jež na hlavě nesla košík s plachtami a přikrývkami: „Um Hasan, příští rok musíme vstát časně. Chci tam být o hodinu dřív než Sálim, ten starý bezzubý mizera. Aspoň o jednu hodinu.“

Basima obrátila oči v sloup. S touto geniální myšlenkou její manžel přicházel vždy znova, rok co rok.

Zatímco temné nebe světlalo, nad sluncem vybělenými pahorky Palestiny se nesly zvuky doprovázející česání ušlechtilých plodů. Bouchání holí, jimiž zemědělci tloukli do větví, šelestění listí a pleskání oliv dopadajících na staré plachty a pokrývky, jež byly rozprostřeny pod stromy. Ženy při té lopotě zpívaly staleté balady, děti si hrály a matky je peskovaly, když se jim drobotina připletla pod nohy.

Jahjá ustal v práci a masíroval si namožený krk. Je skoro poledne, pomyslel si při pohledu na slunce blížící se k zenitu. Zmáčený potem stál Jahjá na své půdě, statný muž s černobílou kefíjí ovinutou kolem hlavy, cíp šatu zastrčený za šerpu u pasu, jak to nosívali felahínové. Hleděl na tu nádheru kolem sebe. Zelená tráva spadala v kaskádách ze svahů a valila se přes kameny, obtékala stromy. Zídky zvané sanásil, z nichž některé sám pomáhal svému dědovi opravovat, spirálovitě stoupaly po kopcích vzhůru. Jahjá se otočil a díval se na hasana a darwíše, jimž se pod oblečením napínaly svaly, jak se rozmachovali holí a sráželi olivy. Mí chlapci! Mužovo srdce přetékalo pýchou. Hasan navzdory potížím s plícemi zesílil. Díky Alláhovi.

Ukázka pochází z knihy Jitra v Dženínu, kterou vydalo nakladatelství Knižní klub. Celou ukázku si můžete přečíst zde.

Bližší informace o knize najdete v článku Jitra v Dženínu.

Související knihy

Abulhawaová, Susan

Knižní klub, 2013