Annu Frankovou proslavil její Deník. Jako dívka z německé židovské rodiny žijící v Amsterodamu byla nakonec deportována do koncentračního tábora. Zemřela v Bergen-Belsenu na tyfus. Její deník byl přeložen do mnoha jazyků a je jednou z knih podávajících svědectví o holocaustu. Knižní novinkou je dílo méně známé autorky Berthe Meijerové, o devět let mladší kamarádky Anny Frankové. Název Život po Anně Frankové, nesoucí jméno výše zmíněné autorky Deníku, je tudíž srozumitelný všem, kteří o Anně Frankové někdy slyšeli.

Berthe Meijerová měla daleko větší štěstí než její kamarádka – přežila. V knize dává široké veřejnosti možnost nahlédnout do svého nitra, které nebude nikdy zhojeno. Přežila sice fyzicky jeden z nejhrůznějších koncentračních táborů, ale její duše zůstane navždy poznamenaná. Skutečným zázrakem je fakt, že táborem prošla i její malá sestřička Flory, tou dobou ještě batole, která rovněž přežila.

Jako šestiletá byla s celou rodinou deportována do koncentračního tábora Bergen-Belsen. Někdo je udal. Obě děti se dostaly do prostředí, které svou zrůdností nemá obdob. Hračky dětem v táboře nahrazovaly lidské kosti, živily se tuřínovou polévkou, jejíž zbytky mohly vylizovat z gigantických kotlů. Na vlastní oči viděla kanibalismus mezi vězni, kdy mrtvým rozpárali břicho a snědli játra. Rodiče během pobytu v táboře zahynuli, maminka jí ještě stihla pošeptat, aby se postarala o svou mladší sestřičku. Slíbila jí to a svůj slib dodržela.

Kniha je biografickou zpovědí autorky o tom, jaká traumata v ní zanechal pobyt v koncentračním táboře. Vypráví o tom, jak se s nimi vyrovnávala, kdo jí pomáhal a kdo naopak neznal slitování. Otřesné vzpomínky, které prožila v nelidském prostředí, se podepsaly na její psychice.

Po skončení války byly děti odvezeny vlakem na sever a poté autem Červeného kříže do Bergovy nadace v Larenu. Nečekejte, že zde otřesná etapa života děvčátek skončila a že se sirotků ujala nějaká hodná rodina. Autorka tou dobou přeskočila předškolní období, měla roční zpoždění s nástupem do školy a jako dítě se rozhodně necítila.

Syndrom koncentračního tábora pronásledoval autorku v budoucnosti – například dodnes nesnáší dlouhé pochody, pach tuřínu, má fobii z cestování vlakem…

Je obdivuhodné, co vše autorka v dalším životě dokázala – navzdory traumatům z války a syndromu koncentračního tábora se jí podařilo vystudovat uměleckoprůmyslovou školu, provdala se a vychovala dva syny. Její manželství bylo dosti dramatické, ve svém životě se vdávala dvakrát. Prosadila se jako žurnalistka, překvapivě se věnovala rubrice gastronomie a kulinářství.

Kniha je svědectvím o tom, co válka udělá s lidským životem. Podle mě je v knize přespříliš mnoho jmen a podrobných názvů. Chybí mi v ní fotografie – ocenila bych obrázky budov a alespoň určitých míst, která jsou spjata s vyprávěním. Například kde žila, jak vypadají budovy dnes… Na obálce je pouze malá fotografie autorky. Publikaci určitě ocení milovníci historie a ti, kteří se zajímají o válečné a poválečné události. Zajímavá je zejména tím, že nám podává svědectví o tom, že následky života v koncentračním táboře si neseme celý život. Světlo světa spatřila další kniha, která na toto upozorňuje.

Knižní novinku vydalo nakladatelství Epocha v Praze v roce 2012.

Související knihy

Meijerová, Berthe

Epocha, 2012