O holocaustu, tomto největším civilizačním kolapsu v dějinách zorganizovaném německými nacisty, bylo napsáno a vydáno již mnoho knih – dokumentárních, memoárových, odborných i beletristických. Takřka bez výjimky se soustřeďují na nezměrné utrpení, jímž prošli především Židé z evropských států během druhé světové války v koncentračních táborech, líčí jejich strádání, nelidské životní podmínky, vyhlazovací mašinérii, jejímž výsledkem bylo šest milionů mrtvých. Ti, co přežili a byli osvobozeni, se vrátili do normálního života, jejich trápení však neskončilo – naopak, nabylo nových forem v podobě takzvaného válečného traumatu nebo syndromu koncentračního tábora. Hrůzné zážitky se vryly do jejich duše a nepozorovaně ji poznamenaly, pokřivily, rozleptaly různými fobiemi, strachem a neurózami, jež je ochromují a znesnadňují jim prožít kvalitní život. Berthe Meijerová, nizozemská novinářka, prošla koncentračním táborem jako dítě spolu se svou kamarádkou Annou Frankovou. Na rozdíl od ní měla štěstí, že přežila spolu se svou malou sestřičkou, po osvobození úspěšně vystudovala, našla si životního partnera a prosadila se v žurnalistické profesi. Vzpomínek se však nedokázala zbavit ani za odborné pomoci psychiatra. Ve své biografické zpovědi vypráví s odzbrojující otevřeností o svých traumatech a o tom, jak se s nimi vyrovnávala. Činí tak se snahou ulehčit situaci podobně postiženým, ale zároveň ozřejmit ji těm nepostiženým, aby pochopili, že válka vítězstvím neskončila.