Rozhovor: Markéta Prášková

„Román Synové noci mě naprosto vyčerpal, myslím, že nic náročnějšího už nikdy psát nebudu,“ říká spisovatelka Markéta Prášková

16.7.2026 Martina Černá Bez komentáře

Rozhovor se spisovatelkou Markétou Práškovou probíhá na střeše Křižíkova pavilonu B u bistra Terasa 67. Trochu fouká, ale to nás nemůže odradit. Probraly jsme s autorkou snad všechno, co se v půlhodině stihnout dalo, a doufáme, že si rozhovor užijete stejně jako zmíněné knihy.

Markéta Prášková je česká spisovatelka, která se dříve věnovala tvorbě pro dětské čtenáře. Sama tvrdí, že jako malé se jí pletla písmenka, a co opravdu nenáviděla, byly hodiny čtení. Její názor na cokoli psaného se změnil až v sekundě gymnázia, kdy se téměř den ze dne stala velkou čtenářkou, která prakticky neodkládala knihy z rukou. Krátce nato začaly pod lavicí vznikat propiskou psané prvotiny. Touha tvořit příběhy u ní v celé šířce propukla na vysoké škole a v roce 2004 tak odstartovala dlouhou, někdy veselou, někdy úmornou literární práci na Kloboucích z Agarveny. Dnes její tvorba patří dospělým čtenářům a letos na podzim vyjde její již pátý historický román.

Markéto, Vy se, pokud vím, psaním knih neživíte. Jaké je Vaše civilní povolání?
Povoláním jsem učitelka, aktuálně učím druhý ročník na základní škole.

Tedy malé děti. Nelákalo Vás učit starší děti, i třeba s ohledem na to, jaké knihy dnes píšete?
Dříve jsem o tom asi i uvažovala, ale nakonec jsem ráda, že jsem u těch malých, protože právě tam jsou začátky čtení. Mám pocit, že to může být kreativnější než potom u starších žáků.

Vy jste ale napsala i nějakou knihu pro děti, že ano?
Já jsem tvorbou pro děti začínala. Byly to dobrodružné fantasy pro děti a mládež. Trochu se to překrývalo s érou Harryho Pottera, když moje knihy vycházely. Napsala jsem dvě série: Klobouky z Agarveny a Mágové z Agarveny.

A až potom jste si řekla, že začnete psát pro dospělé? Respektive přišlo to samo, nebo to byl Váš záměr, že se jako spisovatelka chcete posunout k literatuře pro dospělé?
Určitě bylo více faktorů. Pamatuji si například na moment, když mi manžel asi po 15 letech psaní fantasy řekl větu: „Psaním fantasy se v Čechách neuživíš.“ A to mě opravdu vedlo k zamyšlení. Fantasy jsem vydávala u velkých českých nakladatelství Fragment a Grada a spolupráce byla moc fajn, ale stejně rozhodovala čísla. Českou fantasy totiž hodně vytlačují překlady. Přijdou k nám ze zahraničí už často s nálepkou „bestselleru“, už se to očekává, dělají se velké reklamy, jsou na ně fronty a takových knih se vyrobí mnoho. Český autor tomuto konkuruje dost těžko.

Jak jste se tedy potom dostala k historii?
Lákala mě už delší čas, ale ještě jsem si úplně nevěřila. Takovou těžkou literaturu nemůžu přece psát! Nakonec mi ty dva žánry ale přišly něčím podobné. Vždycky jsem si vybírala témata, kde se hrdina ocitá v těžkých nebo dramatických situacích, nebo ho ohrožuje prostředí a nutí ho se například morálně rozhodovat. To se mi zdálo podobné žánru, který jsem psala před tím. S rozdílem, že teď jsem si musela nastudovat mnoho reálií.

Vždycky si myslím, že píše-li autor text podložený reálnými událostmi, jsou rešerše potřebné k napsání knihy tím nejnáročnějším. Autor má zřejmě představu o tom, co by v příběhu chtěl mít, ale informační základ tam být musí. Kolik času zaberou rešerše v porovnání se samotným napsáním celého příběhu?
To je samozřejmě různé, hlavně podle tématu. Začínala jsem knihou Balada o snech, jejíž příběh se odehrává napůl v současnosti. A protože kniha má dvě dějové linie, příběh, tak jak je kompozičně vystavěný, mě odhodil přímo do velmi obtížného období 50. let 20. století. Takže jsem začala studovat. Nemohla jsem tam „jenom tak něco napsat,“ protože padesátky u nás byly dost specifické. Musím říct, že mě to hodně vtáhlo. Jakmile člověk začne studovat materiály a jde nejlíp po osobních příbězích, nebo zápiscích pamětníků, najednou se mu začnou odhalovat další a další zajímavé a někdy i fascinující motivy. Uvědomíte si, že lidé tak opravdu žili a museli téměř denně dělat nějaká zásadní rozhodnutí, a to vás prostě vtáhne. Pak už se další témata otevírají sama a já jsem se jenom nechávala nést.

Další Vaše kniha, Rozbité světy, je příběh přímo z 2. světové války. U ní jste už věděla, že chcete zůstat u této doby?
Pořád mě to táhlo hlouběji do minulosti. Třeba zmíněné „padesátky“ nějak fungovaly, ale ony se neobjevily jen tak. Objevily se jako následek jiných událostí, které jim předcházely. Takže jsem cítila, že bych si potřebovala (i k nějakému osobnímu pochopení) nastudovat i celou 2. světovou válku. Přála jsem si napsat příběh z období protektorátu, ale rozhodně jsem se chtěla vyhnout např. koncentračním táborům. Měla jsem v úmyslu zprostředkovat čtenářům to, jak obyčejní lidé, třeba moje babička (mimochodem letos oslavila 97 let ) válku prožívali a jak celkově obyvatelstvo v Čechách v této době fungovalo. Studium rešerší ovšem vypadalo složitěji a celkově to pro mě byla daleko těžší kniha. Jsou v ní podrobně zachyceny poslední měsíce války a osvobozování Prahy je popisováno skoro po hodinách. Rozbité svět jsem ale psala v době covidu, takže jsem měla víc času.

Nemá pak autor větší strach, že mu knihu a její příběh někdo lidově řečeno „omlátí o hlavu“? Přece jenom čím bližší historie, tím snáze se může stát, že někdo řekne „tak to nebylo“ apod.
Z toho má strach každý autor. Mám 4 betačtenáře (respektive se čtyřmi jsem začínala), lidi, kteří hodně čtou, někteří jsou historici, jiní literaturu vyučují, a já vím, že se můžu o jejich názor opřít. Oni si rukopis přečetli, něco mi i vytkli, nebo našli nějaké nesrovnalosti, a já jsem text na základě jejich připomínek upravila. A pak už jsem šla s kůží na trh. Pokaždé se snažím, abych měla vše do detailů podložené, ale občas se samozřejmě stane, že někdo nějakou historickou chybku najde.

Na druhou stranu, pořád jde o beletrii. Pokud by chtěl čtenář opravdu realitu, bude vždy potřeba si některé věci i souvislosti dohledat.
Přesně tak.

V poslední době jste už několikátý autor, který zmiňuje beta čtenáře. Ani nevím, od koho jsem o betačtenářství vlastně slyšela poprvé. Je nějaký vzor, jak se takoví lidé hledají, nebo už má autor své lidi, které osloví, aby knihu přečetli, než bude kompletně hotová?
Řekla bych, že je to nový pojem, že dřív se tady nevyskytoval. Ale vůbec nevím, jak se obecně betačtenáři hledají. Já jsem vyloženě oslovila kamarády, včetně mého muže, který je češtinář a historik. Tedy šla jsem konkrétně za nimi pro jejich názor. Kdybych psala něco jiného, možná by mi bylo jedno, kdo text hodnotí, ale asi bych i tak pátrala po někom, kdo hodně čte, kdo má možnost text srovnávat, kdo se v literatuře pohybuje, nebo se aspoň dívá na filmy, protože i tím pronikne do světa příběhů.

Tedy manžel čte dokončený rukopis jako první? A čte jej rád?
Přečte ho pokaždé a většinou jej hodnotí celkem kladně. Čte ale docela pomalu a vždycky mu čtení chvíli trvá. Nicméně musím dodat, že on má největší „smůlu“, protože čte rukopis s mnoha chybami, nepřesnostmi a leckdy i nelogičnostmi. Text je napsaný nahrubo a určitě z něj nemůže mít stejný požitek, jako když už je vycizelovaný a jde do tisku. Můj muž si tedy vše přečte, vznese konstruktivní námitky a já mohu opravovat. Pak teprve rukopis posílám dalším beta čtenářům a nakladateli, znovu se upravuje či přepisuje, a nakonec přijde na řadu moje redaktorka, se kterou už jej dotahujeme do konce.

Tím jsme trošku přeskočily knihu Ester, která je rovněž z období 2. světové války. Možná není tak náročná jako zmíněné Rozbité světy? Dokážete porovnat, která z knih se Vám psala lépe? Osobně bych řekla, že Ester mohla být o něco jednodušší.
Rozbité světy byly první knihou, ke které jsem potřebovala hodně pramenů a studovala mnoho materiálů. Vypráví o holčičce, která žije v Praze za 2. světové války. Je sama, protože maminku, vlastně poslední žijící příbuznou, odvezou do koncentračního tábora a dívenka přežívá poslední měsíce války. Námět je opřený o skutečný příběh, což mě hodně oslovilo. Nicméně, jak už jsem říkala, když jsem se ponořila do studia, dostávala jsem se postupně k dalším informacím, které jsem už ale ve stejné knize nemohla použít. Po dopsání Rozbitých světů jsem proto zjistila, že bych ráda napsala ještě jednu knihu z období protektorátu a že bych chtěla, aby to bylo z prostředí venkova. Protože tam se žilo za války zase jinak než ve městech. Lidé měli například víc jídla nebo možnost si něco vypěstovat, ale zároveň je gestapo mělo více v hledáčku, protože se tam všichni znali osobněji. Sousedi šli mnohdy jeden proti druhému, město je proti tomu anonymnější. Prostředí jsem zkrátka vnímala jinak a zůstaly mi navíc „zbytky“ rešerší z přípravy předchozí knihy. Právě do Ester jsem potom také zakomponovala všechno, co mi o té době vyprávěla babička. Třeba střípky o tom, jak lidé schovávali slepice před hlídkami, nebo jak jim odvedli koně a různé další konkrétní věci. No a musím říct, že kniha Ester, přestože má tři vyprávěcí linie, se mi psala docela jednoduše a prakticky bez dalších větších studií. Po jejím dopsání jsem ale měla pocit, že asi není úplně dobrá. Ostatně před vydáním každé knížky si říkám, že asi nebude moc dobrá. No, a nakonec Ester má z těch tří knih nejlepší hodnocení, je hodně oblíbená a možná ji i přečetlo nejvíc lidí.

A prodalo se jí nejvíce kusů?
Řekla bych, že ano.

Jak dlouho tedy vznikala?
No já většinou pracuji na jedné knížce kolem roku, ale Ester, mám pocit, jsem stihla dříve. Respektive křtili jsme v únoru Rozbité světy a hned po roce, možná na den přesně, jsme křtili Ester. A mezitím už jsem nastudovávala materiály k Synům noci, mému následujícímu románu.

Zatím poslední román, Synové noci, je ze které doby?
Ti jdou ještě hlouběji. A musím říct, že mě teda naprosto vyčerpali. Myslela jsem si, že u jejich psaní asi umřu. Román je zasazený do první poloviny 20. století, od roku 1917 do roku 1947, a odehrává se na několika místech a v několika časech. Hlavní hrdinové jsou ruští bratři: Nikolaj a Boris. Bolševická revoluce v roce 1917 je rozdělí. Mladší bratr musí s bílou armádou emigrovat do Evropy a potažmo později do Československa. Přijímá pozvání československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka a přichází sem s celou velkou ruskou komunitou, o níž se tady moc nemluví. No a druhý bratr zůstává jako věrný následovník režimu, budovatel Sovětského svazu v Rusku, a následné dějiny bratry vlastně postaví proti sobě jako nepřátele. Oba potom procházejí meziválečnými i válečnými obdobími a v podstatě se neví, jestli budou mít možnost se znovu setkat. A pokud ano, tak za jakých okolností. Na tuto knihu jsem musela nastudovat tolik informací a jít tak moc do hloubky, že jsem měla pocit, že u každé kapitoly (kniha má 6 velkých kapitol) je to, jako kdybych psala jednu kompletní diplomovou práci ke každé jedné kapitole. Občas jsem si říkala, že už ji snad ani nezvládnu dokončit, protože kniha je navíc poměrně syrová a líčí dějiny opravdu tak drsně, jak se staly. Takže to byla náročná, opravdu velmi náročná práce.

Osobně jsem se k ní zatím nepročetla, ale co občas přečtu z názorů a komentářů ke knize, soudím, že se povedla. Často vidím komentáře, že jde o opravdu silné čtení, které ale asi nebude pro každého. O to více se na ni těším.
Mně napsání knihy trvalo 3 roky a opravdu to byla nejnáročnější práce. Myslím, že nic náročnějšího už nikdy psát nebudu, protože tady bylo i hodně témat najednou. Chtěla jsem ale současným čtenářům připomenout československé vztahy se Sovětským svazem v první polovině 20. století, protože komunismus se neobjevil z čistého nebe až v roce 1948, jeho kořeny jsou daleko hlubší. Vůbec jsem ale netušila, jak dané téma vlastně budou čtenáři přijímat. Okolo nás jsou teď různé společenské tlaky a společenské názory a já jsem se obávala, že knížka bude třeba hodně hejtovaná. Nakonec ale musím říct, že není. Její hodnocení je aktuálně 94 %, pořád se drží, a to mě samozřejmě těší. Ona nejspíš nebude mít tolik čtenářů, nebo jak jste sama řekla, nebude to čtení pro každého a musí si svého čtenáře opravdu najít. Protože čtenáři, resp. čtenářky, které četly předchozí knihy, možná toto téma zrovna neocení.

Mnoho lidí si možná na takové téma tzv. netroufne, mají pocit, že není pro ně. Já takové knihy považuji za velmi přínosné, protože teprve všechny příběhy o válce mi řadu věcí vysvětlily, odhalily, ukázaly jakýsi kontext, přinutily mě se nad mnoha věcmi zamyslet, nebo si dohledat souvislosti. Pro mě je literatura faktu náročná a hrozně nezáživná, takže mě beletrie v tomto směru pomáhá.
Já tomu rozumím, dokonce si myslím, že je to i cíl takovýchto knih. A že s připomenutím různých životních příběhů se musí zároveň připomenout i konkrétní doba. Jinak mladý člověk neporozumí souvislostem. Do jisté míry jsou tyto knihy i didaktické. Já jsem učitelka a slyšela jsem i od svého beta čtenáře (který učí historii), že by příběh napsal stejně. Stejně didakticky, aby bylo vysvětleno, proč se některé věci vlastně dějí, jaké jsou nuance dané doby a na co na všechno si člověk musel dávat pozor.

Už jsme prozradily, že jste učitelka a psaní není Vaše profese. Máte i tak nějaké svoje spisovatelské rituály? Nebo místa, kde se Vám píše nejlíp? Kolik potřebujete prostoru, abyste se rozepsala?
Já právě bohužel žádné rituály nemám, protože já jsem pořád v takovém letu a mám ještě navíc tři děti, kteří jsou teď teenageři…

Takže jste vlastně v mega letu.
Ano, v megaletu. A tak píšu po chvilkách, které zbydou. Mám příběh v hlavě, je se mnou pořád, a když je trocha času (třeba vezu syna na kroužek a mám půl hodinku, třičtvrtě hodinku čas, než kroužek skončí), jdu psát. Pak ho přivezu, zase se děje běžný život a zase je třeba chvilka někde jinde. Takže když jsem někde na besedě s kolegyněmi autorkami a slyším občas, jak někdo říká, že může psát, jen když má perfektně uklizený byt a má na to celý den, nebo má třeba 3 hodiny klid na psaní, protože manžel to umožní, tak to je pro mě naprostý luxus. Nemůžu ale zase říct, že bych prostor a čas na psaní nikdy neměla. Děti už jsou větší a manžel mě podporuje, tak si čas nacházím třeba o víkendech, nebo i o prázdninách, kdy práce na knize udělám nejvíc. Ale jsem vlastně zvyklá psát za všech okolností. Ve vlaku, nebo teď se chystám, že až tady skončím, půjdu psát do kavárny, protože mám s sebou spoustu věcí, které potřebuju dodělat. Takže kdekoliv, kdykoliv, jakkoliv.

Kniha Synové noci je hotová. Jaký je další plán Markéty Práškové? Na co můžeme navnadit čtenáře?
Další plán, musím říct, že už jde Synům noci v těsném závěsu, protože aktuálně dokončuju román a budu ho právě teď posílat do nakladatelství. Vyjde letos na podzim.

Prozradíte nám i název?
Kniha se bude jmenovat Popel ve vlasech. Původní název byl Ročník 1924 a bylo to o totálním nasazením daného ročníku. Když ho v roce 1944 poslali na nucenou práci, bylo jim 19/20 let. Celá jejich generace musela buď nastoupit do podniků v protektorátu, nebo dokonce musela přímo do Říše, kde většinou vyráběli součástky pro německý válečný průmysl. Dnes už se o tom nemluví, ale v roce 1944 se na území Říše odehrávala opravdová dramata. Města byla téměř denně bombardovaná spojenci… Naši mladí lidé, ale i mnoho dalších německých zajatců z celé Evropy, museli v továrnách pracovat za hrozných podmínek. Nahrazovali německé muže, kteří byli na frontě. Samozřejmě jsem opět studovala, ale tímto tématem se zároveň vracím na bezpečnější pole, kde mám hlavní hrdinku, ne hrdiny. Zároveň nebude chybět ani velká love story, jak už se to v knihách s válečnou tematikou stává. Potřebovala jsem si po předchozí knize odpočinout a myslím si, že nová knížka bude zase blíž knížkám, které vyšly dříve.

Děkujeme za velmi příjemný rozhovor a přejeme, ať se čtenářům líbí i nová kniha!
Foto: Jakub Vytiska, Martina Černá (z přípravy rozhovoru)

Doporučení:

Share