Knihu Nehoda od autorky C. L. Taylor vydalo
nakladatelství Domino v edici Napětí.

1. kapitola

2. dubna 2012

Kóma. To slovo zní tak neškodně, skoro až konejšivě, a vyvolává představu hlubokého spánku beze snů. Jenže Charlotta nevypadá, jako by spala. Její zavřená víčka nepůsobí poklidně ztěžklým dojmem. Netiskne si sevřenou pěst k hlavě. Z pootevřených rtů jí neuniká hřejivý pravidelný dech. Jak tak leží na zádech na nemocniční posteli, hruď puntíkovanou různobarevnými elektrodami a v krku průhlednou tracheostomickou kanylu, poklid je to poslední, co by člověku vytanulo na mysli.

Monitor srdeční činnosti v rohu pokoje vytrvale pípá a měří plynoucí čas jako nějaký lékařský metronom. Zavřu oči. Když se pořádně soustředím, daří se mi v duchu přeměnit to nepřirozené pípání v uklidňující tikot stolních hodin v obýváku. Čas se vrátí o patnáct let zpátky a najednou je mi zase osmadvacet, chovám mrňavou Charlottu v náručí, tisknu si její podřimující hlavičku do ohybu ramene a krku a poslouchám, jak její drobounké srdíčko tluče rychleji než moje vlastní, dokonce i ve spánku. Tenkrát bývalo o tolik snazší zajistit jí bezpečí.

„Sue?“ Na rameni mi ztěžka přistane ruka a vtáhne mě zpátky do bezútěšného nemocničního pokoje. Náruč mám už zase prázdnou, jen si k hrudi tisknu kabelku. „Nedala by sis čaj?“

Zavrtím hlavou, ale pak si to rozmyslím. „Vlastně jo.“ Otevřu oči. „A víš, co ještě bych si dala?“

Můj muž Brian zavrtí hlavou.

„Takové to čajové pečivo od Markse a Spencera.“

Zatváří se zaskočeně. „To tady v kantýně mít nebudou.“

„No jo.“ S předstíraným zklamáním se odvrátím a proklínám sama sebe. Nemám manipulativnost v povaze. Aspoň myslím, že ne. Poslední dobou už si nejsem jistá ničím.

„Nevadí.“ Zase ta ruka. Tentokrát přidá do svého repertoáru konejšivý stisk. „Zajedu do města.“ Usměje se na Charlottu. „Nebude ti vadit, když tě tu chvíli nechám jenom s mámou?“

Jestli ho naše dcera slyšela, nedává to na sobě znát. Odpovím za ni úsměvem, do kterého se musím nutit.

„Bude to v pohodě,“ řeknu.

Brian se podívá ze mě na Charlottu a zase zpátky. Jeho tvář mluví jasně – má v ní vepsáno zoufalství stejně jako já, kdykoli od Charlotty v posledních šesti týdnech odcházím. Strach, že dcera vzápětí po našem odchodu zemře.

„Bude to v pohodě,“ zopakuju, tentokrát jemněji. „Zůstanu u ní.“

Brian se konečně uvolní, byť jen nepatrně, a přikývne. „Hned jsem zpátky.“

Dívám se za ním, jak míří ke dveřím a potichoučku je za sebou zavírá, a pak si přestanu tisknout kabelku k hrudi a položím si ji na klín. Dál upírám pohled na dveře, snad celou věčnost. Brian jakživ neodejde z domu, aniž by se vzápětí vracel pro zapomenuté klíče, telefon nebo sluneční brýle, případně aby se mě ještě na něco „rychle zeptal“. Teprve když jsem si jistá, že vážně odešel, otočím se zpátky k Charlottě. Napůl čekám, že pohne prsty nebo se jí zachvějí víčka, prostě že mi dá znamení, že ví, k čemu se chystám. Ale nic se nezměnilo, pořád „spí“. Doktoři netuší kdy, a jestli vůbec, se probere. Provedli jí celou řadu vyšetření – cétéčko, magnetickou rezonanci a podobně – a chystají se na další. Mozek jí podle všeho funguje normálně. Z lékařského hlediska není důvod, proč by se probrat neměla.

„Zlatíčko…“ Vytáhnu z kabelky Charlottin deník, neohrabaně ho otevřu a nalistuju stránku, kterou už znám zpaměti. „Prosím tě, nezlob se na mě, ale…,“ zajedu k ní pohledem, abych sledovala její výraz, „… včera jsem ti uklízela pokoj a našla jsem přitom tvůj deník.“

Nic. Nevydá zvuk, nezmění výraz, ve tváři se jí nepohne jediný sval. Monitor srdeční činnosti dál neúnavně vyluzuje to svoje píp, píp, píp. Pochopitelně jí lžu, že jsem deník našla až teď při úklidu. Objevila jsem ho už před lety, když jsem jí povlékala postel. Schovávala si ho pod matrací, stejně jako jsem to kdysi dávno dělávala já. Ale tehdy jsem si ho nepřečetla, neměla jsem k tomu důvod. Včera ovšem ano.

„V posledním zápisku…,“ olíznu si rty, protože v ústech mám najednou sucho jako na poušti, „… se zmiňuješ o nějakém tajemství.“

Charlotta mlčí.

„Napsala jsi, že tě to tajemství snad zabije.“

Píp, píp, píp.

„Právě proto jsi…“

Píp, píp, píp.

„… vstoupila před ten autobus?“

Pořád nic.

Brian o Charlottině úrazu zásadně mluví jako o nehodě a vymyslel si několik teorií, kterými si událost vysvětluje: uviděla na protější straně ulice kamarádku a bez rozhlédnutí se k ní rozběhla, pokoušela se pomoci zraněnému zvířátku, zakopla a upadla při psaní textovky na mobilu anebo se prostě potulovala ve vlastním světě a vůbec se nekoukala, kam jde.

Všechny ty teorie znějí věrohodně. Jenže řidič autobusu na policii vypověděl, že se mu podívala do očí a úmyslně mu vkročila přímo pod kola. Brian je přesvědčený, že řidič lže, aby si kryl záda – kdyby ho usvědčili z nedbalosti, přišel by o práci. Já si to ale nemyslím.

Když byl včera Brian v práci a já jsem držela u Charlotty hlídku sama, zeptala jsem se doktorky, jestli jí provedli těhotenský test. Podezíravě si mě změřila a chtěla vědět, jestli mám nějaký důvod domnívat se, že je Charlotta v jiném stavu. Řekla jsem jí, že nevím, ale že by se tím možná ledacos vysvětlilo. A pak jsem napjatě vyčkávala, zatímco si prohlížela poznámky. Ne, prohlásila nakonec, Charlotta těhotná není.

„Charlotto…“ Přisunu se s židlí až těsně k posteli a vezmu dceru za ruku. „Ať řekneš nebo uděláš cokoli, budu tě mít ráda stejně jako dřív. Můžeš mi povědět všechno. Úplně všechno.“

Charlotta mlčí.

„Je mi jedno, jestli se to tajemství týká tebe, tvých kamarádů, mě nebo táty.“ Odmlčím se. „Týká se táty? Jestli jo, stiskni mi ruku.“

Se zatajeným dechem se modlím, aby mi ji nestiskla.

Pátek 2. září 1990

Je 5.41 ráno a já sedím v obýváku, v jedné ruce skleničku červeného vína, ve druhé cigaretu, a přemítám, jestli se mi posledních osm hodin jenom nezdálo.

Ve středu večer jsem konečně zavolala Jamesovi – rozhoupala jsem se až po hodině, během které jsem se posilňovala vínem a odhodlávala se po sluchátku sáhnout. Telefon vyzváněl a vyzváněl, až jsem si začínala myslet, že není doma. Jenže pak vyzváněcí tón zničehonic přestal.

„Prosím?“

Byla jsem tak nervózní, že jsem se sotva zmohla na pozdrav, ale vzápětí se ozvalo: „To jsi ty, Suzy? Páni. Tys mi fakt zavolala.“

Jeho hlas zněl jinak – připadal mi slabší a zadýchanější, jako by jím taky cloumala nervozita. Zavtipkovala jsem, že je určitě bez sebe úlevou, že se ozývám.

„To si piš,“ opáčil. „Po tom, jak jsem se zachoval, jsem to nečekal ani náhodou. Promiň, normálně takovej pitomec nejsem, ale měl jsem hroznou radost, že jsem tě v zákulisí zastihl samotnou, a tak jsem… No nic, omlouvám se. Byla to ode mě pěkná blbost. Měl jsem tě prostě pozvat na rande jako normální chlap…“

Rozpačitě se odmlčel.

„Abys věděl,“ opáčila jsem a pocítila jsem k němu ohromnou náklonnost, „náhodou mě to pobavilo. Ještě nikdy po mně nikdo nehodil vizitku a nezahulákal: ,Brnkni mi!‘ Skoro mi to polichotilo.“

„Polichotilo? Polichoceně bych se měl cítit já. Zavolalas mi! Pane jo…“ Najednou se zarazil. „Chceš mi navrhnout, že si zajdem na drink, že jo? Nevoláš, aby mi řekla, že jsem úplnej debil?“

„Uvažovala jsem to tom,“ zasmála jsem se. „Ale ne, mám dneska nějak žízeň, takže jestli chceš pozvat na drink ty mě, nemám námitky.“

„No jasně, jasně. Kdykoli se ti to hodí a kamkoli chceš jít. Všechno pití platím já, včetně nejdražšího.“ Taky se zasmál. „Chci ti dokázat, že nejsem… no, dosaď si tam, co chceš. Kdy máš čas?“

Měla jsem sto chutí říct TEĎ HNED, ale ovládla jsem dychtivost, jak mi nařídila Helča, a navrhla jsem mu večer. Okamžitě souhlasil a domluvili jsme se, že se sejdeme v hospodě U Dublinského hradu.

Před odchodem jsem vyzkoušela desítky různých variant oblečení a rovnou zahazovala všechno, v čem jsem vypadala nebo se cítila tlustě a nevkusně. Ale zbytečně jsem si dělala starosti. Jakmile jsem se ocitla Jamesovi na dosah, přitáhl si mě k sobě a zašeptal mi do ucha: „Vypadáš úžasně!“ Než jsem stačila zareagovat, pustil mě, popadl mě za ruku a prohlásil: „Předvedu ti něco báječnýho.“ Vyvedl mě z hospody, chvíli jsme se proplétali mezi flamendry, kterých byl Camden v pátek večer plný, a nakonec mě zatáhl do kebabárny v boční uličce. Tázavě jsem se po něm podívala, ale prohlásil: „Věř mi,“ a vláčel mě přes obchod k zadním dveřím. Čekala jsem, že vedou do kuchyně nebo na záchody. Místo toho nás zavalila kakofonie zvuků a moje oči se musely přizpůsobit zakouřenému přítmí. James ukázal na čtyřčlennou jazzovou kapelu v rohu a křikl: „To jsou Grey Notes – nejstřeženější londýnský tajemství!“ Zavedl mě k rohovému stolu a nabídl mi otlučenou dřevěnou židli.

„Whisky,“ prohlásil. „Bez ní jazz zásadně neposlouchám. Dáš si taky?“

Přikývla jsem, i když whisky nijak zvlášť neholduju, a když zamířil k baru, zapálila jsem si cigaretu. Pohyboval se tak sebejistě, že to působilo skoro hypnotickým dojmem. Všimla jsem si toho, už když jsem ho poprvé zahlédla na jevišti.

James je úplný opak mého bývalého přítele Nathana. Zatímco Nathan měl chlapecký obličej, byl útlý a jen o kousek vyšší než já, James měří přes metr devadesát a působí mohutně, takže si vedle něj připadám drobná a křehká. Má důlek na bradě jako Kirk Douglas, ale nos má příliš velký, než aby se dal považovat za klasického hezouna, a špinavě blond vlasy mu v jednom kuse padají do očí. Rtuťovitýma očima mi připomíná Ralpha Fiennese – v jednu chvíli jsou chladné a odtažité a vzápětí zajiskří vzrušením a naskočí kolem nich vějířky vrásek.

Když se vrátil od baru, bylo mi jasné, že je něco špatně. Nic neříkal, ale když postavil panáky whisky na stůl a zajel očima k cigaretě v mojí ruce, rázem se mi rozbřesklo.

„Ty nekouříš, viď?“

Zavrtěl hlavou. „Táta umřel na rakovinu plic.“

Pokoušel se mě zarazit, tvrdil, že je mu fuk, jestli kouřím nebo ne, ale jakmile jsem cigaretu odložila, zachmuřený obličej se mu rozjasnil a atmosféra se odlehčila. Kapela vyhrávala tak hlasitě, že jsme se přes vřískot trubky a scatování zpěváka skoro neslyšeli, a tak si ke mně James přitáhl židli blíž, abychom si mohli šeptat do ucha. Kdykoli se ke mně naklonil, zavadil o mě nohou a na uchu a na krku mě šimral jeho dech. Byla to hotová muka, cítit teplo jeho těla a kořeněnou vůni vody po holení a nedotýkat se ho. Když jsem měla pocit, že už to nevydržím ani vteřinu, překryl mi ruku dlaní.

„Pojďme někam jinam. Znám jedno kouzelné místo.“

Ani jsem nestihla říct „tak jo“ a už se vymrštil z židle a rozběhl se k baru. Za chviličku byl zpátky s láhví šampaňského v jedné ruce a dvěma skleničkami a ošoupanou dekou ve druhé. Tázavě jsem povytáhla obočí, ale jen se rozesmál a prohlásil: „Však uvidíš.“

Připadalo mi, že jdeme celou věčnost, proplétali jsme se mezi lidmi v Camdenu, minuli jsme čtvrť Chalk Farm. Ptala jsem se ho, kam že to jdeme, ale James se vždycky jenom zasmál a rázoval dál. Konečně jsme se zastavili u vstupu do parku a položil mi ruku na rameno. Čekala jsem, že mi dá pusu. Ale řekl mi, ať zavřu oči, protože pro mě má překvápko.

Nešlo mi do hlavy, co může být ve setmělém parku tak úžasného, ale poslechla jsem. Vzápětí mi ramena zahalilo něco měkkého a teplého a obestřela mě kořeněná vůně. James si všiml, že se klepu zimou, a půjčil mi svoje sako. Nechala jsem se od něj poslepu vést parkem nahoru do kopce. Trochu mi nahánělo strach, že vkládám důvěru do někoho, koho ani pořádně neznám, ale zároveň mě to rozradostňovalo a zvláštně vzrušovalo. Když jsme se konečně zastavili, řekl mi, ať zůstanu stát na místě a čekám. Chviličku nato mi pomohl do sedu a pod sebou jsem nahmátla měkkou ošoupanou deku.

„Připravená?“ Podřepl za mě a na tváři jsem ucítila jeho prsty; zlehka mě jimi pohladil po lícních kostech a pak mi zakryl oči. Po zádech mi přejel mráz a navzdory saku jsem se zachvěla.

„Připravená,“ přitakala jsem.

————————-

Dalších deset tisíc slov naleznete v delší ukázce, kterou pro vás nakladatelství připravilo.

————————-

O autorce

C. L. Taylor poslala svůj první rukopis do nakladatelství, když jí bylo osm let. Odmítnutí ji nezlomilo; psala dál, ale dlouhá léta jen pro sebe. Teprve když BBC vyhlásila soutěž pro začínající autory, odhodlala se svou tvorbu předložit světu podruhé. Tentokrát uspěla a její povídka byla zařazena do antologie britských literárních talentů. Během následujících dvou let byly její povídky publikovány tolikrát, až sama autorka ztratila přehled (k čemuž se nerada, ale dobrovolně přiznává). Stejně tak nedokáže říct, kolik nominací či literárních cen v tomto období své spisovatelské kariéry posbírala. S jistotou ví jediné: že teprve opakované úspěchy, které sklidila za povídkovou tvorbu, ji podnítily k napsání románu. Bylo to velmi dobré rozhodnutí, protože její psychologické thrillery patří mezi to nejlepší, co v tomto žánru momentálně vychází. Kniha Lež dobyla první příčky všech významných žebříčků bestsellerů v Británii a byla přeložena do patnácti světových jazyků.

Zdroj informací a fotografie: nakladatelství Domino

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout takové knihy, které stojí za to číst. Vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku, např. Jefferyho Deavera, Rowan Coleman, Lucy Diamond nebo Richelle Mead atd.

Související knihy

Taylor, C. L.

Domino, 2016