Věnováno Jiřímu Halberštátovi, režiséru, šéfredaktorovi, spisovateli, výbornému kamarádovi. Inspiroval mě k napsání této povídky. Děkuji za umělecké vedení i nezměrnou trpělivost při výuce psaní, všelijakých tajů, fajnovostí. Díky i jeho ženě Květině za velkou podporu. Bez nich by mnohá moje díla nebyla vydána. V nakladatelství Krigl mi vyšly první knihy. Doufám, že další ještě vyjdou. Díky Vladimíru Kriglovi i jeho rodině. Sice v pozdním věku, ale otevřely se mi zcela nové obzory díky těmto lidem.

Cestování po Praze zabere hodně času. Mnozí se mezi spoustou lidí cítí osaměle. Pokud se však umíte dívat kolem sebe, občas se i zasmějete. O jedné takové poměrně krátké cestě si můžete přečíst právě teď.

Snad každé dítě si rádo hraje. Má oblíbeného medvídka, panenku, autíčko. Časem zjistí, že si dokáže pohrávat i s dospělými. Pokud se delší dobu nic neděje, začne se nudit. Chce získat pozornost. Srdceryvně pláče. Je často těžké rozeznat, kdy brečí proto, že mu něco je, a kdy si jen tak zahrává. Maminky to poznají neomylně. Možná někde tam jsou základy herectví.

Život sám je jeden z nejzajímavějších. Píše milé i kruté příběhy. Spoustu odstínů mezi tím. Někdy stačí naslouchat.

Někdy se to stane. Potkáme člověka, který k nám promluví beze slov. Máme silný pocit, že ho známe odjakživa. Asi jsme po něm toužili a nyní se zhmotnil. Je to skutečné? Cítí on totéž ke mně? Pokud ne, katastrofa se blíží. Občas se míjíme v čase. Někdo se zamiluje hned. Někomu to trvá pár světelných let. Pouze se potkají. Užijí si svou blízkost. Nemůže z toho vzniknout splynutí dvou bytostí navždy.