Jak se hraje divadlo

hana-militka_jak-se-hraje-divadlo
Snad každé dítě si rádo hraje. Má oblíbeného medvídka, panenku, autíčko. Časem zjistí, že si dokáže pohrávat i s dospělými. Pokud se delší dobu nic neděje, začne se nudit. Chce získat pozornost. Srdceryvně pláče. Je často těžké rozeznat, kdy brečí proto, že mu něco je, a kdy si jen tak zahrává. Maminky to poznají neomylně. Možná někde tam jsou základy herectví.

Herectví je magická záležitost.
Člověk převážně uzavřený do sebe může herectví použít ke své terapii. Jakmile vstoupí na jeviště, tíseň, pochybnosti z něho spadnou. Najednou jako kdyby to nebyl on. Je zábavný, vtipný, tragický, zamilovaný. Zvládá profesi.
Člověka extrovertního je i v zákulisí všude slyšet, baví celý soubor. Je s ním legrace.
Nedá se však říct, kdo z těch dvou typů je lepší umělec.
Vždycky záleží na povaze člověka. Na pravdivosti jeho umění. Vynikající herec umí chytit diváky za srdce, zprostředkuje jim velký zážitek.
Abychom začali od začátku.
Každý, kdo touží stát se hercem, musí mít několik předpokladů.

  1. Talent
  2. Výslovnost – je nutná pro herecký projev. Pokud má někdo neodstranitelné chyby mluvy, ať zkusí raději balet nebo hru na nějaký nástroj. Případně výtvarnou činnost.
  3. Paměť – pokud si někdo nepamatuje ani kdy se narodil, je těžké na jevišti hrát roli s dlouhými monology a dialogy. Pak je lepší výtvarná činnost.
  4. Píle – bez ní člověk v umění nedosáhne kvality. Možná jednorázově vynikne, ale nebude stálicí. Pokud místo předepsaného textu improvizuje, kolegové ho asi nemají moc rádi.

Spoustu věcí se adept naučí na konzervatoři, na umělecké akademii.
Herectví je veselé povolání. Napínavé. Dobrodružné. Neměnila bych. Možná jen za psaní povídek, románů, detektivek. Ale nejlepší je kombinace herectví i psaní. Aspoň pro mne. Doufám, že hlavně pro mé čtenáře.
Nedávno si povídali moji kolegové herci.
„Prý si nenechá diktovat od diváků, co má v divadle uvádět,“ říkal jeden.
„Proč se potom stavělo hlediště? Může se nechat zatažená opona. Budeme si dělat experimenty sami pro sebe. Hlediště se bude pronajímat na různé večírky.“
„Vypadá to tak. Už tomu přestávám rozumět.“
„To, co se hraje na jevišti, je dohodnutá, nacvičená profese. Pravé umění vzniká teprve v srdcích diváků při představení. Pokud hra i herecké výkony publikum osloví, dotknou se jejich nitra, nastává ten pravý zázrak umění.“
„Je to přesně tak. Řekl jsi to nádherně. Jen se obávám, že takové vzácné okamžiky jen tak nenastanou.“
„Doufejme, že nemáš pravdu. Nedávno mi jeden mladý příbuzný, který je léta nezaměstnaný, řekl, že žiju ve starém modelu. Asi teď není v módě chodit do práce, platit dluhy, prokazovat předkům úctu. Teď musí přijít nová vlna. Nové způsoby. Žádné staré vzory našich bardů. Jen odvaha experimentovat.“
„Já ti nevím, jestli chci takové umění dělat. Už to tady přece dávno bylo. Umění pro umění. Jen pro hrstku vyvolených, kteří tomu údajně rozumějí. Budou se navzájem plácat po zádech, jací jsou výborní.“
„Neříkám, že umění musí oslovit každého. Ale pro mne je měřítkem dobrého kumštu, osloví-li běžného diváka i umělce z oboru. Pokud se tyto dvě skupiny lidí shodnou na nějakém díle, že je kvalitní, je to pro dílo významné hodnocení.“
„Nemám rád humor, kde se kopou do zadku a myšlenka veškerá žádná,“ pokračuje kolega.
„Kde jsou ty časy, kdy jsme se bavili vzácným humorem Wericha, Buriana, Horníčka, Menšíka, Rašilova, Kohouta a dalších. Když se dívám do hlediště, vzpomínám si, že jsem v dobách svého mládí sedával na bidýlku. Nadšeně prožíval všechny hry. Někdy mě napadá, že jsem na tom bidýlku měl zůstat. Shledávám, že tady na scéně už dávno nemám iluze ani chuť hrát.“
„Nedávno se mě kamarád ptal, na co by měl jít do našeho divadla. Musím říct, že jsem se dlouho rozmýšlel. Kromě rušených inscenací mě zatím neoslovilo nic.“
„Jsem nehynoucí optimista. Určitě se něco kvalitního objeví. Musíme si počkat.“
„Jasně. Máme času dost. Co takhle skočit si zatím k Pepounovi? Tam se určitě pobavíme.“
„Výborný nápad. Třeba ještě na stará kolena chytíme nějakou inspiraci.“
„Jen abychom nechytli rýmu,“ řekl skeptik. Překonal obavy a vyrazil s kolegy na Tramínek.

hana-militka_bila-kralovna

Bílá královna ve hře Alenka v říši divů – Divadlo na provázku

hana-militka_zvony

Režisér Jan Antonín Pitínský režíroval v Národním divadle hru Fráni Šrámka Zvony – Hana Militká v šatně ND 2006

hana-militka_pasije

Pašije – Národní divadlo s Oldou Vlčkem 1998


MgA. Hana Militká

Hana Militka_K zivotopisu2MgA. Hana Militká vystudovala základní školu ve Svobodných Dvorech. Poté střední ekonomickou školu v Hradci Králové.  V devatenácti letech vyhrála Wolkerův Prostějov v recitaci. Byla přijata na JAMU, obor herectví. V Brně na studiích si užila hodně legrace i hostování. Byla v ročníku s Nikou Brettschneiderovou, Marcelou Večeřovou, Evou Gorčicovou, Zdenou Moučkovou, Evou Lapešovou, Renatou Doleželovou, s Miroslavem Donutilem, Pavlem Zedníčkem, Františkem Horáčkem, Ivošem Hyršem, Svatoplukem Skopalem, Pavlem Trávníčkem a dalšími.
Stala se členkou Divadla na provázku. V roce 1981 odešla do Prahy. Hrála v několika filmech vynikajících režisérů. Spolupracovala se slavným režisérem Jurajem Herzem na filmu Zastihla mě noc, na seriálu Wolfgang. S Jurajem Jakubiskem na filmu Frankensteinova teta, Perinbaba, s Jaromilem Jirešem na filmu Lev s bílou hřívou, s Janem Svěrákem na filmu Kolja, s Pavlem Hášou na Povídkách Malostranských, s Jiřím Krejčíkem a dalšími. Pro švýcarskou televizi ztvárnila roli Mileny Jesenské v němčině ve filmu Wer war Kafka, režie Richard Dindo. Mezi divadelními režiséry byla vynikající spolupráce s Petrem Scherhauferem, Ivo Krobotem, Mirkem Krobotem, Evaldem Schormem, Janem Antonínem Pitínským, Zbyňkem Srbou. Nyní spolupracuje s režisérem a šéfredaktorem nakladatelství Krigl panem Jiřím Halberštátem jak na svých knihách, tak na vystoupeních u příležitosti křtů knížek, při každoročním setkání v klubu Golem, na různých slavnostních představeních. Hostuje v Národním divadle. Povídky z povětří vyšly zjara roku 2013, detektivní román
Záhadný šepot spatřil světlo světa zjara 2015. O rok později vydává opět nakladatelství Agentura Krigl další detektivku Pronikavý smích. Povídky z povětří se objevily v nakladatelství E-knihy jedou Martina Koláčka jako první elektronická kniha Hany Militké začátkem února 2016, zjara vyšel napínavý román Vilma. Nyní vychází román Sára.

Doporučení:

Související knihy

zobrazit info o knizePronikavý smích

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2016

zobrazit info o knizeZáhadný šepot

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2015

zobrazit info o knizePovídky z povětří

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2013

Jak se hraje divadlo - DISKUZE

Počet reakcí: 4
  1. Vladimír Bucháček napsal:

    Ahoj Hančo,
    s radostí jsem si přečetl novou povídku, kterou píšeš – jak jinak – ze svých zkušeností a postřehů ze života. Tentokrát se mi zdá krátká na tak zajímavé téma. Jen jsem se začetl, tak skončila… Ale máš ty herce a diváky přečtené, to je úplně jasné…! A že komerce zasahuje divadla, je také pravda. Výstižné a pravdivé!
    Vláďa Bucháček

  2. Milada Šedivá napsal:

    Milá Haničko, jít do divadla je pro mne potěšením a svátkem. Obdivuji herce, kteří umí diváka rozplakat i rozesmát. Obdivuji Tebe, která jsi prožila na prknech Národního divadla několik desítek let. Pronikla jsi do hloubi lidské duše. Dokážeš vystihnout myšlení, city i nálady různých postav.Svoje bohaté zkušenosti dnes ztvárňuješ ve svých poutavých románech a detektivkách.Dokážeš i zasvěceně poradit, když je potřeba.Držím Ti palce, ať se ti dlouho daří bavit čtenáře.Jsi nejen výborná spisovatelka, ale i úžasný člověk. Čtenářům přeji ještě hodně Tvých knih. Milada

    • Hana Militká napsal:

      Milá Miládko,
      na tvá nádherná slova plná lásky a citu nemohu reagovat jinak než tiše říct – děkuji. Je mi ctí, že o mně máš tak vysoké mínění. Opravdu jsem celý svůj život zasvětila umění. Nyní píšu knížky – romány i detektivky. Moc mě to baví. Vím, že i ty píšeš svou první knihu. Historický román plný citu a vášní. Přeji ti hodně inspirace, velkou píli a šťastné chvíle při tvorbě. Ať tě líbají múzy bez ustání. Hodně úspěchů. Tvá Hanča

Napsat komentář