Ryze česká detektivka není žádným ušlápnutým žánrem. Na současné literární scéně je autorů, kteří se jí věnují, víc než dost. A stále přibývají další. Herečka a spisovatelka Hana Militká (*1950), kterou znáte z naší rubriky Čtení ke kávě, přidala do galerie detektivních radů, majorů a kapitánů novou postavu: kapitána pražské kriminálky Františka Váchala.

Ten se poprvé objevil v knize Záhadný šepot, o jejímž zrodu jsme si s autorkou povídaly v našem rozhovoru. Nyní přichází podruhé v příběhu nazvaném Pronikavý smích a mimo policejního prostředí nás vezme i do zákulisí divadla. Hlavní postavou je totiž oblíbený herec Jaroslav Sýkora, který má, v rámci přípravy na roli v detektivním seriálu, absolvovat měsíční stáž mezi skutečnými kriminalisty. Ačkoli má jen nahlížet policistům pod ruce, jeho schopnost vcítit se do nálad zpovídaných lidí jej vtahuje do vyšetřování případu vražd spojených s uloupenými diamanty. Jenže pak začnou umírat i ženy, které s bandou zločinců neměly nic společného. Tajemný fantom nočních ulic škrtí své oběti a mizí beze stopy. Je možné, že oba zdánlivě nesouvisející případy přeci jen něco spojuje?

Hana Militká opět napsala příběh, které potěší především starší čtenáře. Ačkoli se to v knize mrtvolami jen hemží, ve své podstatě jde o velmi laskavé čtení. Navíc jde o dílo komorního charakteru se dvěma uzavřenými komunitami: kriminalistickou a divadelní. Protože jde přinejmenším v druhém ze zmíněných případů o prostředí, které autorka důvěrně zná, neboť se v něm roky pohybuje, působí její dialogy z divadelní šatny autenticky.

Trošku mě zklamalo předčasné odhalení pachatele, které jsem si vyčetla mezi řádky již velice brzy. Celkovému vyznění a dramatičnosti příběhu by prospěla vyšší míra utajení pachatele.

Styl Hany Militké je velmi charakteristický: krátké, strohé věty bez zbytečných přívlastků a rozvíjejících větných členů. Přesto čtenáři sděluje vše podstatné. Zatímco v případě první detektivky s kapitánem Váchalem působila strohost vyjadřování originálně a přispívala k dramatičnosti děje, u dílu druhého ustoupily, alespoň z mého pohledu, tyto klady do pozadí a přednost bych dala květnatějšímu vyjadřování. Jistě ne všude, ale v určitých pasážích by to byla vítaná změna.

Zápletka a především pachatelův motiv – kombinace choroby, prožitých traumat a spouštěče, které udělají z obyčejného člověka sériového vraha – jsou bezesporu dobré a pro čtenáře velmi zajímavé. Přinutí jej k zamyšlení, jestli někdy není vlastně k politování i sám pachatel.

Máte-li zájem nechat se vtáhnout do zákulisí divadla, nakouknout pod ruce hercům, ale i kriminalistům v laskavé české detektivce, pak si Pronikavý smích Hany Militké pořiďte.