Je mi devatenáct.
Přijali mě na JAMU. Nastupuju v říjnu. Svět je nádherný. Budu herečkou. Můj životní sen se plní.
Pomalu se seznamuju s Brnem.
Kromě různých táborů je to poprvé, kdy začínám žít mimo svou rodinu. Opatrně se rozhlížím. Nechci udělat chybu.
Dost dlouho mi trvá, než se uvolním. Pomalu začínám pracovat. Zvykám si na samostatnost. Na nové přátele. Na systém výuky.
Těžko hledám svůj přístup k hereckým úkolům. Pro vyjádření citů v roli potřebuju pomoc. Najdu fotku své dřívější lásky. Milostný monolog říkám fotce. Pomáhá to. Vybaví se mi emoce. Stoupají na povrch. Vkládám je do monologu. Daří se.
Na konci semestru obstojím. Dokonce mi pár jedinců z vyššího ročníku gratuluje ke skvělému výkonu. Jsem překvapená. Hodně se mi tím posiluje sebevědomí. Začínám věřit, že dokážu školu dokončit. Asi ze mne skutečně bude herečka.
Přichází profesor. Oznamuje, že se zítra mám dostavit do Mahenovy činohry. Zkouší se Medeia. Budu hrát Kreuzu. Jsem v šoku. Štěstím bez sebe.
Na první zkoušce se snažím obstát. Nikoho neznám. Stojím vpředu na scéně. Něco mě přinutí ohlédnout se. Spatřím zajímavého muže, který na mne upřeně hledí. Zadívám se mu do očí. Málem se mi podlamují kolena. Tak silný je jeho pohled. Hrozí mi utonutí. Musím však pozornost věnovat roli.

Představení Hair v Hudebním divadle Brno

Po zkoušce mě herec zve na kávu do nedaleké vinárny. Dáme si dvě deci bílého vína. Zprvu na sebe hledíme, moc nemluvíme. Jen se usmíváme zahleděni do očí. Nádherná chvíle!
Pak se představíme. Jmenuje se Josef. Někdo mu říká Pepo, Pepane, Pepíku. Pro mne je navždy Josef.
Má obrovský smysl pro humor.
Cítím se v jeho přítomnosti jako ryba ve vodě.
Vzhlížím k němu.
Je vynikající herec.
Zábavný.
Má obrovský šarm.
Moc se mi líbí.
Zamiluju se.
Hluboce.
Jak velké je moje rozčarování, když zjistím, že okouzluje víc slečen a hereček, nejen mne. Navíc je ženatý. Přesto se od něho nedokážu odtrhnout. Chtěla bych ho jen pro sebe. Ale to je marný sen.
S velikou láskou přichází i veliké zklamání.
Není ochoten kvůli mně obětovat svou obvyklou zábavu.
Přesto se scházíme dál.
Ohromně se bavíme.
Humor, který má v sobě, je nakažlivý. Učím se jeho pohledu na svět. Vím, že nejsem jediná. Ale určitě jsem pro něho jedinečná. Dokážu mu nahrávat na smeč. On glosuje mé nahrávky. Vzniká veliká legrace. Chvíle strávené s ním jsou vzácné. Celý první ročník je poznamenaný vztahem k němu. Částečně i druhý.
Pak pomalu vztah utichá. Dostává se do nové fáze. Začínáme být přátelé. Ti nejlepší. Už ho velmi dobře znám.
Seznamuju se s jeho ženou.
Navštěvuju celou rodinu u nich doma.
Nehrozí, že bych ho odvedla.
On je tam na svém místě.
Zažíváme všichni i s jeho ženou velikou legraci.
Chodíváme společně do hospody.
Jednou při návratu našla jeho žena na chodníku uhynulého ptáčka. Málem se rozplakala. Chtěla mu vykopat hrobeček.
My byli rozjaření. Smáli jsme se jí.
Byli jsme krutí.
Nebo ona byla pod vlivem dobrého vína příliš rozjitřená.
Neměla jednoduchý život.
Jednou přišla z práce domů. Málem ji kleplo, když uviděla cosi viset mezi dveřmi, na háku, kam běžně své dceři Hance věšeli houpačku. Visela tam mrtvá srnka. Manželka Hanka ztropila skandál: „Ona má tak krásné oči. Kouká na mne. Určitě je živá!“
„Není živá. Dostal jsem ji od jednoho myslivce. Zpracujeme ji.“
„Ani se jí nedotknu. Nebudu ji jíst. Je to chudinka. Mohla ještě žít.“
„Nemohla. Mohl ji dostat někdo jiný. Jsem rád, že ji máme. Bude bašta,“ rozhodl Josef.
„Ale kdo ji uvaří, usmaží, podusí?“
Nabídla jsem se.
Pohraju si se srnkou. Zpracuju ji.
„Nesním ani kousíček,“ vyhrožuje manželka Hanka.
„Nemusíš,“ uklidňuju ji. „Ostatní si dají.“
Přišli k nám na oběd.
„Dej mi malinko ochutnat,“ rozhodla se manželka.
Dala jsem jí trošku.
Dvakrát si požádala o nášup.
Málem nám všechno snědla.
Byla to krásná doba.
Občas v dobrém rozmaru Josef vykřikoval: „K čemu je mi tolik Hanek?“ Jeho žena, dcera i já – samá Hanka.
Byli jsme mladí. Plní nadějí. Energie. Snů.
Bylo nám jasné, že nám svět klečí u nohou.

Pak jsem se vdala.
Za vynikajícího člověka.
Seznámila jsem ho s Josefem a jeho rodinou.
Manžel jeho humor přijal.
Žili jsme spokojeně.
Občas jsme se povyrazili s těmito přáteli.

Až jednou…
Potkala jsem Josefa.
Pozval mě ke svému známému do ateliéru.
Trošku jsme všichni popíjeli.
Vybrala jsem si u něj obrázek.
Domluvila jsem si splátky.
Čas letěl. Už bylo k půlnoci.
„Musím jít domů. Manžel bude mít starost.“
Josef si přede mne klekl: „Chci tě zase najít. Chci znovu získat tvou lásku.“
To byl šok.
Na tohle se nedalo nijak odpovědět.
Moje manželství bylo šťastné.
V časných ranních hodinách přicházím domů.
Už v předsíni mi je zle. Vidím manželův kabát a další oblečení.
Opatrně si lehám do postele.
„Manžel spí,“ říkám si.
Nemohu usnout.
Najednou se manžel ozve: „Neřekneš mi, kde jsi byla?“
Jsem v šoku: „Nespí,“ dochází mi.
Povím mu o celém večeru. O tom, kde jsem byla. S kým jsem byla. Nakonec i o tom, že přede mnou Josef klečel a řekl, že chce zpátky získat mou lásku. Trvalo mu pár let, než mu došlo, co ve mně měl a co ztratil.
„Nevím, jak se rozhodnu. Co mám dělat,“ říkám přidušeně.
Netuším, co přijde.
Možná mě manžel vyhodí z domu.
Nebo mi namlátí?!
Pak se ozval: „Kdybych nebyl tvůj manžel, poradil bych ti, abys na chvíli zkusila s ním žít. Pak by ses dokázala rozhodnout. Ale protože jsem tvůj manžel, tohle ode mne nemůžeš chtít.“
V tom okamžiku jsem všechno pochopila.
„Děkuju ti, že jsi takový, jaký jsi. Je mi jasné, že Josef by tohle nikdy říct nedokázal. Nemá tvé kvality. Je milý, je moc fajn jako kamarád. Ale život s ním by byl velmi těžký. Chci zůstat s tebou.“
Od té doby vím, jak kvalitního muže jsem si vzala.
Měla jsem v životě obrovské štěstí.
A dosud mám.

Hana Militká

Pocházím ze Svobodných Dvorů. Nyní patří k Hradci Králové. Vystudovala jsem střední ekonomickou školu. Studium na této škole mi nedělalo radost. Výhodou je, že se tam učilo psát na stroji všemi deseti. Taky nám vštípili základy účetnictví. Obojí se mi dnes hodí.
V roce 1969 jsem vyhrála celostátní soutěž v uměleckém přednesu nazvanou Wolkerův Prostějov. Zjara ve stejném roce mě přijali na JAMU.
Podařilo se mi pracovat s několika výbornými režiséry jak filmovými, tak divadelními. Za všechny mohu jmenovat Juraje Herze – Zastihla mě noc, seriál Wolfgang. Juraje Jakubiska – Frankensteinova teta, Perinbaba. Jiřího Krejčíka – Prodavač humoru. Jaromila Jireše – Lev s bílou hřívou, Pavla Hášu – Povídky malostranské, Jana Svěráka – Kolja. Pro švýcarskou televizi jsem vytvořila roli Mileny Jesenské v německém jazyce v dokumentárním filmu Wer war Kafka. Režíroval Richard Dindo.
Mezi divadelními režiséry byla vynikající spolupráce s Petrem Scherhauferem, Ivo Krobotem, Mirkem Krobotem, Evaldem Schormem. Nyní spolupracuji s režisérem a šéfredaktorem nakladatelství Krigl panem Jiřím Halberštátem jak na svých knihách, tak na vystoupeních u příležitosti křtů knížek, při každoročním setkání v klubu Golem, na různých slavnostních představeních. Hostuji v Národním divadle.
V nakladatelství Krigl mi už vyšly tři knihy – na jaře roku 2013 první kniha nazvaná Povídky z povětří, v roce 2015 zjara detektivní román nazvaný Záhadný šepot, letos druhý detektivní román nazvaný Pronikavý smích.
V elektronickém nakladatelství Martina Koláčka E-knihy jedou mi letos vyšly Povídky z povětří a román Vilma.

Mám velké štěstí, že můj nakladatel Vladimír Krigl s rodinou i jeho šéfredaktor Jiří Halberštát s rodinou se stali mými přáteli. Příznivé ovzduší je nakloněné tvorbě. Za to jim všem srdečně děkuji.

Související knihy

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2013

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2015

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2016