Publikace je z hlediska oboru, jímž se zabývá, skutečně průkopnická. Zceluje mezeru, do níž se v nebohaté české teoretické reflexi rozhlasové tvorby propadala tvorba rozhlasových dokumentaristů. Jako vůbec první poskytuje kritický portrét tvorby několika významných českých rozhlasových dokumentaristů: Z. Boučka, M. Buriánka, J. Škápíkové, M. Janáče, A. Zemančíkové a dalších. Rozhlasoví dokumentaristé spoluvytváří auditivní paměť národa. Její reflexi a kritickému posouzení toho, jak je s ní nakládáno, je věnována zatím pramalá pozornost. I z tohoto hlediska je studie A. Hanáčkové zásadní a významná.