Měl jsem jednou výstavu dřevěných obrazů v klášteře. Bylo to na jejich Den otevřených dveří a já jsem si chystal úvodní slovo. Tedy víc slov pochopitelně. A napadlo mě, že si vzpomenu na literární postavu, kterou myslím v kalendáři nenajdete. Na koho myslíte?
Říkám to, kudy chodím – miluji své povolání. A je to stoprocentní pravda. Jeho mnohotvárnost je fascinující, navíc se člověk při tvůrčí činnosti lecčemu přiučí. Není to ale vždy tak úplně jednoduché a o to se s vámi chci podělit.
Odmalička mě přitahovaly děsuplné příběhy. Ráda jsem je poslouchala, četla nebo sledovala. Nikdy bych ale netušila, že se na jejich vzniku budu jednou sama podílet.
Čemu se v budoucnu věnovat? Jaké zvolit zaměření? Je důležité získat za každou cenu titul, nebo je při volbě školy důležité něco jiného?
Asi každý z nás slyšel o Nobelových cenách, udělovaných za zásadní výzkum a přínos pro lidskou společnost. A právě laureáti nobelovek každoročně oceňují své (ne)méně šťastné kolegy za objevy, které mají „nejprve rozesmát a poté přimět k zamyšlení“.
Tak nepřišla. Fakt nepřišla. Šel jsem sem jen kvůli ní, byli jsme domluvení, ale není tady. Ať se rozhlížím po celém kostele pořád dokola, nevidím ji a mše už skoro končí.
Ráno se ztěžka probouzím. Měla jsem divný sen. Ohrožovala mě velká nestvůra, nějaké divoké zvíře. Pořádně nebylo vidět. Schovávalo se za plotem s keři.
Vloni jsem hnutí Šance věnoval na podporu sošku, která se vydražila za 40 tisíc, a dřevěný obrázek vydražený za 16 tisíc. Letos jsem jim věnoval větší dřevěný obraz Dřevěná knihovna – nejlepší fejeton, tak jsem zvědavý, jak dopadnou.
