Jonas Karlsson se narodil v roce 1971 a je jedním z nejvýznamnějších švédských herců. Ztvárnil role v celé řadě divadelních her inscenovaných národním divadlem Dramaten, ale také v několika velmi kladně hodnocených celovečerních filmech a televizních seriálech. Již v roce 2005 debutoval jako dramatik hrou Noční procházka, která si získala jak u diváků, tak u kritiky velmi pozitivní ohlas. Po dobré zkušenosti s divadelní tvorbou se Jonas Karlsson začal věnovat také psaní prózy. Jako spisovatel se představil prvně sbírkou humorných a inteligentních povídek Druhý gól. Po ní následovala sbírka Dokonalý přítel (2009), jejíž součástí je mimo jiné u nás v únoru vydaná novela Místnost. O dva roky později vyšel další soubor povídek Pravidla hry (2011), obsahující právě novelu Faktura. Roku 2013 vydal Jonas Karlsson svůj první románový debut s názvem Veselé Vánoce, jehož českého překladu se doufejme také dočkáme.

Minimalistická a originální Faktura se hned po několika stránkách může směle zařadit mezi absurdní literaturu. Dokonce dokáže svého čtenáře snadno rozčílit, jelikož začíná poměrně nudným vylíčením jednoho obyčejného, prostého a nevýrazného života. Hlavní představitel totiž zprvu není ničím zajímavý. Největším vzrušením jeho každodenního života je dojít si do stánku se zmrzlinou pro své dvě oblíbené příchutě. Jinak žije poměrně osaměle. Pracuje na poloviční úvazek ve videopůjčovně pro filmové nadšence, kam zas až tolik lidí nechodí. Svůj volný čas tráví pozorováním okolí, pojídáním pizzy a sledováním filmů. Většinu času tráví ve svém jednopokojovém bytě na stockholmském Södermalmu. Má pouze jediného přítele Rogera, jehož hlavním povahovým rysem je šetrnost. Takový je jeho život do doby, než se mu jednoho dne ve schránce objeví faktura na 5 700 000 švédských korun.

Takováto částka je pro běžného člověka astronomická i za předpokladu, že by se jednalo o kuruny české, natož o trojnásobek. Čtenář by patrně předpokládal, že se k takové záležitosti hlavní hrdina postaví čelem. Jeho přístup je ale chvílemi až pobuřující. Nakonec nastalou situaci řeší zcela běžným způsobem, zavoláním na infolinku. Tím se rozebíhá druhá linie absurdity tohoto příběhu, v níž čtenář zjišťuje, že opravdu nic není tak, jak by očekával. Nebo spíše, že kniha svým líčením ještě předčí jeho nejhorší očekávaní.

Hlavní představitel se chová lidsky přirozeně. Když zjistí, že se pravděpodobně nejedná o podvodnou fakturu, nehodlá rezignovat na její astronomickou výši a upíná své naděje k infolince, na níž se snaží přijít na to, na co se ptá většina lidí v podobných situacích. Proč právě on? Opravdu mají jeho prožitky a štěstí takovou hodnotu? Nemůže to být jinak? Nemůže se jednat o omyl, o špatný výpočet? A platí ostatní také tak vysokou částku?

Autor knihy děj postupně dávkuje, stejně jako gradující reakce hlavního protagonisty. Příběh se rozehrává velmi zpozvolna. Teprve později se čtenář dozvídá, jaký má tento pozvolný začátek význam. Autor nechává jen velmi opatrně nahlédnout na skutečnost a na čtenáři je, aby sám svou imaginací příběh rozehrál. Tím se Faktura výrazně liší od již zmíněné Místnosti. V té si autor se čtenáři hraje tak trochu jako kočka s myší. Vědomě manipuluje jejich přesvědčením o existenci nebo neexistenci tajemné místnosti.

Faktura je velmi citlivým dílem, v němž drobné nuance hrají hlavní roli a zcela mění děj. Autor velmi nenápadně, takřka mistrovsky, dokáže z „ničeho“ vykouzlit „něco“. Čtenáři z počátku chvíli trvá, než se vžije do úlohy hlavního hrdiny a než pochytí samotný rytmus děje. Potom už plynule prochází příběhem, a pokud je trochu vnímavý, dokáže z díla vytěžit maximum, které mu nabízí. Faktura je neobvyklá kniha, která má svému čtenáři co nabídnout a na jejímž konci bude toužit, aby neměla jen pouhých sto třicet stran.

Ukázka z knihy:

„Výlohu videopůjčovny pokrývala tenoučká zelenožlutá vrstva pylu a dveře šly otevřít jen ztuha. Vlastně ani nezáleželo na tom, jak jsme nastavili zavírač dveří. Buď se dveře dovíraly hrozně pomalu, nebo je rozrazil sebemenší vánek. Dnes se zastavily někde v polovině.

Šel jsem si pověsit sako na háček pod pultem a boty se mi cestou lepily k podlaze. V malé kuchyňce za pokladnou jsem zapnul překapávač na kávu. Na dně konvice se něco připálilo a Tomas, který měl službu ve zbylé dny, tvrdil, že z ní nikdy pít nebude, ale mně to zase tak strašné nepřipadalo. Dokonce se mi zdálo, že připálená chuť tomuhle jinak poměrně mdlému nápoji dodává říz. Několikrát jsem zatlačil na dvířka spodní skřínky, která kvůli chybějícímu magnetu pořádně nedovírala. I přes opakované pokusy vždycky o pár centimetrů povyskočila, takže tam vznikla mezera. Nakonec jsem vzal kus lepicí pásky, stočil ho do ruličky a tu přimáčkl na vnitřní stranu dvířek, takže konečně držela.

V košíku pod pokladnou ležely filmy vrácené minulý týden, které už Tomas nezvládl zařadit zpátky do regálů. Zatímco jsem čekal, až káva překape, sedl jsem si a prohlížel si je. Bylo tam něco od Kubricka, něco od Godarda a Labyrint lží od Davida Mameta. Otočil jsem obal a pročítal si zadní stranu. Tenhle film jsem viděl už hodně dávno. Bylo to v době, kdy jsem chodil se svou životní láskou, Sunitou, a předháněli jsme se v pouštění oblíbených filmů. Ani nevím, jestli jsme ho dokoukali do konce. Jí zas tak dobrý nepřipadal.“ (str.8)

Související knihy

Karlsson, Jonas

Kniha Zlín, 2015