Jak se hraje na čáře

Rukojmi-perex
Šedesátá léta na státní hranici v Devínské Staré Vsi jsou stejná jako jinde. Žijí zde lidé se svými ideály a sny, dospělí i děti. A někteří věří, že pod řekou Moravou vede tajná chodba do Rakouska. Jen ji najít…

Do českých kin právě dorazil film slovensko-české koprodukce s názvem Jak jsme hráli čáru. Podle knihy, která vyšla současně s jeho uvedením v nakladatelství Slovart, usuzuji, že by se měl jmenovat spíše „Jak se hraje na čáře“, protože vypráví o životě malého chlapce ve vesnici na státní hranici, tedy „čáře“. Nicméně kniha Petera Pišťanka se jmenuje Rukojmí s podtitulem, chcete-li druhým titulem, Lokomotivy v dešti.

Hlavním hrdinou románu oblíbeného slovenského autora je malý Peter Achberger. Vyrůstá jen se svými prarodiči, protože rodiče emigrovali do nedalekého, ale přesto nekonečně vzdáleného Rakouska. Dědeček je bývalým legionářem a kavárníkem, ale v socialismu se živí jako hospodský v Jednotě. Babička byla vždy dámou z vyšší společnosti, teď si v cihelně, která dala název celé čtvrti, přivydělává jako účetní, ale hlavně se stará o malého Petříka.

Peter je kluk jako každý jiný – miluje indiánky a lítání s partou po venku. Od svých vrstevníků se však současně v mnohém liší. Na mámu s tátou se může podívat jen prostřednictvím němých filmových pásků, které čas od času přijdou v balíku z nedostupné ciziny. Ano, dostává od nich i pravé angličáky a hračky, které tady nikdo nezná, ale rodiče mu to nenahradí.

Celá kniha je vlastně mozaikou střípků – drobných úlomků zachycujících vzpomínky na dětství. Místy podrobných, plných děje, místy jen pocitů a vůní. Asi tak, jako si vzpomíná na své vlastní dětství každý z nás. Vybavíte si vrzání dřevěné podlahy nahánějící hrůzu a docela přesně vnímáte bezpečnou náruč teplé péřové duchny nad sebou. Při představě Vánoc slyšíte zpěv tklivých písní z kostelního kůru, což ale hravě přebije vzpomínka na půlnoční koulovačku na zasněženém nočním hřbitově. A právě tak se střídají vjemy malého Petera. Zažijete s ním dny školní, ale i prázdninové a sváteční, radost, ale také pocítíte jeho touhy a prožijete obavy a strach. Poznáte jeho kamarády a kamarádky a zakusíte jejich dětská dobrodružství.

Na knize Rukojmí hned na první pohled upoutá vtipně řešená obálka, u které si dříve narození vzpomenou na lepenkové vlakové jízdenky. Dokonce je v deskách i dírka od kleštiček průvodčího. Hned je tak patrné, kam nás děj knihy zavede – do socialistického Československa, do doby, kdy Strana rozhodovala o osudech lidí ještě dříve, než se narodili. Kdy byl ten, kdo toužil po svobodě, odsouzen žít v emigraci, odloučen od svých milovaných. Do doby, kdy děti pykaly za původ a skutky svých rodičů a kdy měla ústavní výchova přednost před výchovou rodinnou.

Možná si myslíte, že už je nejvyšší čas přestat vzpomínat a do omrzení připomínat osudový srpen roku 1968. Možná máte pocit, že by bylo lepší zapomenout a hledět jen kupředu. Já si to nemyslím. Naopak mám dojem, že až příliš mnoho lidí skutečně zapomnělo a že stále něco dlužíme těm, kteří byli ostnatým drátem odděleni od svých nejbližších. Že se mluví jen o tom, jak děti opouštěli své rodiče, ale málo se mluví, píše o tom, že někdy za hranice odešli rodiče, kteří tu jako rukojmí museli zanechat své děti, přestože jim srdce krvácelo.

Peter Pišťánek (*1960) se už představil nejen slovenským čtenářům jako zdatný autor (trilogie Rivers of Babylon, povídky Sekerou a nožom, novely Neva), novinář (Slovenské pohľady, inZine), ale i autor námětů k filmům pro dospělé (Rivers of Babylon, Muzika). Teď byl ovšem poprvé požádán o vytvoření scénáře k filmu pro celou rodinu. Sáhl proto do vzpomínek na své vlastní dětství a vytvořil hořkosladký příběh Rukojmí (v české distribuci Jak jsme hráli čáru). Zároveň se psaním scénáře vznikala i stejnojmenná kniha, nejde tedy o přepis filmu a naopak ani film nevznikal dle knižní předlohy. Určitě tak bude zajímavé jít do kina na film a zároveň si přečíst knihu. To druhé už mám za sebou, na to první se těším.

A pokud jste už byli v kině, pak se rozhodně nebojte sáhnout po knize. Dostanete něco jiného, nového a neotřelého. A po přečtení možná pochopíte, že vzpomínek a dokumentů o době, kdy svět dělily ostnaté dráty, není nikdy dost…

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeRukojmí
Lokomotivy v dešti

Pišťanek, Peter

Slovart, 2014

Napsat komentář