Napínavé pátky: Lee Harrisová – Vražda na apríla

959347_magnifying_glass
Další případ bývalé jeptišky Christine Bennettové je tady! Přečtěte si ukázku z knihy spisovatelky Lee Harrisové…

Lee Harrisová – Vražda na apríla

Byl to mimořádně sychravý březen. Obzvlášť začátek se nevydařil; co chvíli pršelo a foukal studený vítr. Bohužel nic nenasvědčovalo tomu, že by se počasí mělo v průběhu nejbližších dní změnit. Stromy zůstávaly holé a nevyrašily ani jarní květiny, které obyčejně rozkvétaly ke konci měsíce. Na zahradě za domem jsem uřízla z keře několik delších větviček forzýtie a rozdělila je do dvou váz s vodou, které jsem postavila na stůl v obýváku a v rodinném pokoji. Snažila jsem se tak proces pučení květů trochu urychlit a denně jsem je chodila kontrolovat s nadějí, že už konečně uvidím aspoň náznaky žluté barvy.

Připadalo mi, že Eddie, který loni v listopadu oslavil třetí narozeniny, trpí permanentní rýmou. Jakmile jedno nachlazení skončilo, okamžitě bylo vystřídáno dalším, a několikrát jsem se od něho samozřejmě nakazila také já. Dokonce i Jack, který je vůči vlivům nevlídného počasí povětšinou odolný, přišel na konci února domů s chřipkou jako hrom, takže začátkem března strávil několik dní v posteli. Vichřice, která se v polovině měsíce prohnala městem, vyvrátila v zadním koutu zahrady starý strom, který při pádu jenom o pověstný vlásek minul naši garáž. Když jsem druhý den ráno sčítala škody, cítila jsem se absolutně vyčerpaná. Bude to asi pěkná dřina rozřezat kmen a větve na menší kousky a nadělat z nich polínka správné velikosti na palivové dříví nebo je nanosit k obrubníku, odkud je odveze sběrné auto z odboru veřejných služeb.

„Už toho mám dost!“ ulevila jsem si nahlas, jako bych spílala nepříjemně studenému vzduchu, zatažené olověné obloze a stále nerozmrzlé zemi. Nikdo mě ale neslyšel.

Eddie docházel dvě dopoledne v týdnu do mateřské školky a to byl možná pravý důvod jeho neustále usmrkaného nosu a následně častých nachlazení celé naší rodiny, ačkoli počet zameškaných hodin v březnu se téměř rovnal času, kdy byl ve školce přítomný. Což v praxi znamenalo, že jsem musela často požádat Elsie Riversovou, mou vrchní chůvu a náhradní babičku, aby přijela k nám, protože jsem odjížděla každé úterý na fakultu, kde vedu seminář poezie.
Zkrátka a dobře, letošní březen se rozhodně nezapsal mezi nejlepší měsíce mého života, a když skončil, mohla jsem se těšit na nejkrutější měsíc T. S. Eliota. Jak se říká, každý den není posvícení.

A v březnu jsem také natrefila na jednoho muže z Oakwoodu, o němž jsem už několikrát slyšela, ale nikdy ho nepotkala. A do smrti budu toho setkání litovat. Protože došlo k hádce. Byla jsem tenkrát u Prince, což je prvotřídní obchodní dům – v našem nejbližším sousedství jsou dva supermarkety; jeden obyčejný s nižšími cenami pro každodenní nákupy, druhý nabízející exotičtější a samozřejmě dražší zboží, pro které občas zajdu, když se chystá nějaké netradiční pohoštění. Je prakticky vyloučené, že by šetřílek jako já sám od sebe sáhl do regálu pro potravinu, která stojí třeba jen o deset centů víc, než bych zaplatila v jiném obchodě kousek od domova. Můj báječný manžel Jack, povoláním právník a policista, je ještě báječnější kuchař a požádal mě, abych sehnala olivy v oleji, protože je bude potřebovat k přípravě jídla na víkend. A právě když jsem pomalu popocházela kolem polic s širokým výběrem plechovek a sklenic se zelenými, černými a tmavě červenými olivami a rozhodovala se, kterou z nich koupit, ze zamyšlení mě vytrhl hlas malého chlapce, jak se snaží napodobit zvuk vlaku nebo závodního auta. Nebyla jsem si jistá, o které z těch vozidel se jednalo, a také na tom vůbec nezáleželo. Horší ale bylo, když jsem se podívala dolů a zjistila, že můj nákupní vozík je pryč – Eddie se s ním řítil uličkou mezi regály a nabíral nebezpečnou rychlost.
„Okamžitě zastav, Eddie!“ zakřičela jsem a vystřelila za ním, přičemž jsem v ruce svírala sklenici s olivami, pro něž mě Jack poslal.
Ale bylo už příliš pozdě, katastrofě se nedalo zabránit. Uslyšela jsem mužský hlas, jak hekl: „Uh!“, a pak o vteřinku dvě později, když jsem doběhla na místo činu, zlostně dodal: „Kde si sakra myslíš, že jsi?“

Eddiemu se podařilo narazit zezadu do staršího muže, což ho jednak muselo pěkně vylekat a pravděpodobně to bylo i dosti bolestivé. Můj syn tam nyní stál a provinile ke mně vzhlížel s rukama složenýma za zády, jakoby chtěl naznačit, že vozík s nákupem se dal do pohybu sám bez jeho přičinění. Náhodný soucitný přihlížející, který tu však bohužel nebyl, by při pohledu na něj jistě došel k závěru, že se ten hodný chlapec snažil rozjetý vozík zastavit a nešťastná oběť kolize mu vstoupila do cesty.

„Je mi to strašně líto,“ obrátila jsem se k muži, který doslova pěnil vzteky. Vypadal tak rozlíceně, jako by nás chtěl oba zastřelit. „Eddie, dobře víš, že vozík sám tlačitnesmíš.“
Snažil se zadržet slzy, což ale neobměkčilo ani mě, ani postiženého muže, který si ostentativně třel naražená záda a nohu.
„Pokud si neumíte pohlídat dítě, nechte ho raději doma, když jdete nakupovat. Ten zatracený kluk je postrachem pro ostatní zákazníky.“
„Opravdu mi to je velice líto,“ omluvila jsem se znovu.
„Lítostí to nevyžehlíte.“ Pak se sehnul a sebral hůl, která mu zřejmě vypadla z ruky, když do něj vozík narazil, zatímco já jsem nevěděla, kam se mám hanbou podívat.
Cítila jsem se strašně. „Doufám, že jste v pořádku,“ snažila jsem se s ním komunikovat, ale vyznělo to nepřesvědčivě.
Chytila jsem Eddieho za ruku, aby zase ne utekl, ale on to ani neměl v úmyslu. „Můžu vám pomoct?
Můžu pro vás něco udělat?“
„Držte si to dítě, ať se ke mně nepřibližuje,“ zavrčel muž, chopil se vozíku a spěšně ho tlačil pryč od nás.
„Eddie, ty jsi toho pána zranil,“ mračila jsem se na syna. Zdvihla jsem ho a posadila do dětské sedačky, kde měl být hned, jak jsem vstoupila do obchodu.
„Ne.“
„Ale ano. Narazil jsi vozíkem přímo do něho a ublížil mu.“
„Ne!“ zakřičel.
„Mlč. Promluvíme si o tom doma. Ještě ale potřebuju koupit pár dalších věcí.“
„Měla jste smůlu. Natrefi la jste na špatného člověka,“ ozvala se vedle mě jakási žena.
„Co tím chcete říct?“ zeptala jsem se, když jsem se otáčela po hlase. Byla mi mlhavě povědomá, ale nemohla jsem si vybavit, jestli jsem ji viděla v kostele nebo snad na schůzích městské rady.
„Rozčiloval by se, i kdybyste ho jenom poklepala po zádech. Buďte ráda, že nic nechtěl a odešel.“
„Kdo to byl?“
„Willard Platt.“
„To jméno už jsem někde slyšela.“
„Bydlí s manželkou na kopci na opačné straně Oakwoodu.
Postavili si tam veliký dům kousek stranou od silnice.“
Věděla jsem, který má na mysli. Teta mě na něj jednou upozornila, když jsem byla ještě jeptiškou a jezdila ji každý měsíc navštěvovat. Opravdu nádherný dům, ale svým vzhledem a umístěním vyhlížel trochu strašidelně a podle mých představ byl skutečně trochu větší, než v jakém bych si dokázala představit bydlení. Upřímně řečeno, děti bych tam na Halloween koledovat neposlala.
„No, po tom nárazu, který způsobil můj syn, musí být samá modřina. Všimla jsem si, že chodí o holi. Cítím se opravdu strašně.“
„Pravděpodobně z toho nic dělat nebude, ale na druhou stranu se už několik soudních pří na jeho popud řešit muselo.“
„To by mi ještě scházelo.“
„No nic. Mějte se hezky,“ rozloučila se s námi žena zvesela a vykročila k opačnému konci uličky.

Dokončila jsem nákup, nabrala nejkratší směr k pokladně a zaplatila. Bylo pozdní odpoledne a ochladilo se. Přetáhla jsem Eddiemu přes hlavu kapuci a uvázala ji pod bradou šňůrkami. Neprotestoval, byl poslušný, protože cítil, že se zlobím. Projela jsem s vozíkem automatickými dveřmi a zamířila k místu, kde jsem zaparkovala. Když jsem přejela čáru vymezující prostor pro motorová vozidla, která se táhla podél obchodního domu, všimla jsem si člověka stojícího u jednoho z aut asi šest metrů od nás. Zastavila jsem se a zadívala se tam. Byl to Willard Platt, opíral se o hůl a sledoval nás. Srdce se mi rozbušilo. Rychle jsem udělala posledních pár kroků, které mi chyběly k našemu autu, zajistila jsem Eddieho v dětské sedačce, na sedadlo spolujezdce položila tašku s nákupem a obešla předek ke dveřím na straně řidiče. Než jsem nastoupila, letmo jsem mrkla na Platta. Nemohla bych to tvrdit s jistotou, ale zdálo se mi, jako by si cosi zapisoval. Ačkoli už se blížím pětatřicítce, žaloby a soudní tahanice, nakupování v luxusních obchodních domech nebo starost o děti jsou pojmy, které vstoupily do mého života teprve v posledních několika letech. V patnácti jsem byla okolnostmi donucena odejít do kláštera svatého Štěpána na řece Hudson na sever od severního předměstí New Yorku a jeho zdi se staly mým domovem na dalších patnáct let. Většinu z nich jsem byla jeptiškou, ale ve třiceti jsem se vyvázala ze slibu a z kláštera jsem odešla, abych začala žít jako obyčejná žena v domě, který jsem zdědila po tetě Margaret. Postupem času doznal dům podstatných změn – je větší díky přístavbě do zadní zahrady a bydlí v něm také víc lidí. I můj život je diametrálně odlišný od dob, kdy jsem si jako jeptiška ve Svatém Štěpánu užívala šťastné roky svobody. Jsem majitelkou domu na předměstí, vyučuju na částečný pracovní úvazek na místní fakultě, na plný úvazek se věnuju dalším dvěma bohulibým činnostem – manželství a mateřství – a všechny tyto věci mi přinášejí do života štěstí, pokud nemají za následek kolize v obchodních domech.

„Byla to má chyba,“ vysvětlovala jsem Jackovi při večeři.
Eddie se najedl, vykoupala jsem ho a uložila do postele. Dala jsem mu najevo, že se opravdu hněvám, protože někoho poranil, a že si nepřeju, aby se něco podobného opakovalo. „Nechala jsem ho pobíhat po obchodě a nedávala na něho pozor –“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Doufám, že ten muž není zraněný.“
„Vyřešila jsi to, jak nejlépe jsi mohla, Chris. Eddie teď ví, že to neměl dělat. Už se tím netrap.“
„Říká ti něco jméno Willard Platt?“
„Platt? Myslím, že ne.“
„Znáš ten veliký dům na kopci? Ten, co je postavený kus stranou od silnice. Pravděpodobně z padesátých let.“
„No jistě. Je kousek od Vitaleova zahradnictví, kde jsme loni na jaře kupovali letničky.“
„To je přesně on. Žije tam se svou ženou.“
„Aha, už vím, tenhle chlápek neustále brblá proti všemu, co ostatní lidé udělají.“
„Co jsi o něm slyšel?“
„No, malé děti k večeři zatím nejí, ale rozhodně je trnem v oku spoustě lidí, pořád si na něco stěžuje a je bezedným zdrojem problémů. Prostě rozený potížista. S městem vedl dlouhé spory, když se plánovala oprava kanalizace a musela se přitom rozkopat část silnice. Trval na tom, aby byla stanovena vysoká finanční záruka, a navíc si vymohl závazek, že na jeho pozemku budou provedeny krajinářské úpravy, na což město nikdy nemělo přistoupit. Chápeš, lidé jsou různí.“
„Vypadá to, že má bolesti. Při chůzi se opírá o hůl – kterou mu náš drobeček vyrazil z ruky – a když tě něco bolí, je těžké se usmívat a mít dobrou náladu.“
Jack se na mě podíval. „Uklidni se,“ chlácholil mě.
„Nepochybuju o tom, že jsi na něho byla mnohem milejší než kdokoli jiný v poslední době. Mimochodem, sehnala jsi ty olivy v oleji?“
Jeho poznámka mě rozesmála. Jack vždycky věděl, co je v životě důležité. „Samozřejmě že jo. A právě ony byly příčinou všech nesnází. Zakoukala jsem se na sklenice vystavené v regálech – umíš si vůbec představit, kolik různých druhů oliv tam mají? – a Eddie se rozjel s vozíkem uličkou jako blázen. Ale olivy jsem sehnala přesně takové, jaké sis přál. Co s nimi hodláš udělat?“
„Objevil jsem jedno jídlo a složení zní velice lákavě: čerstvý tuňák, těstoviny, olivy a rajčata. Možná tam ještě přijdou kapary, teď si to přesně nevybavuju. Už se nemůžu dočkat víkendu.“
„Bude tady, než se naděješ. To já se zase strašně těším na konec března.“

Poslední den v březnu vyšel na pátek. Ráno sněžilo a foukal tak silný vítr, že se na trávníku vytvářely malé závěje. Byly nádherné, naváté z jemného sněhu vypadaly jako sochařské plastiky, vyrůstaly jakoby z ničeho a formovaly se v drobné kopečky, které svým sklonem ukazovaly směr větru. Ale přestože jejich kouzelné tvary nabízely příjemný estetický zážitek, já jsem toužila po teplejším počasí se sluníčkem a kvetoucími stromy.

Pracovala jsem na nějakých textech pro svého kamaráda, advokáta Arnolda Golda, a Eddie naštěstí hned po obědě usnul. V poslední době začínal být trochu rozmrzelý, jakmile se přiblížil čas odpoledního spánku, jako by měl strach, že přijde o něco důležitého, zatímco bude v posteli. Věděla jsem, že s tichými klidnými odpoledni se můžu začít pomalu loučit, do roka, možná dřív jim bude definitivně odzvoněno. Než jsem uslyšela, jak se začíná převalovat, stihla jsem dokončit většinu práce, a tak jsem vypnula počítač a spěchala za ním do pokoje. Od třetích narozenin spí už ve velké posteli, na jedné straně ho od případného pádu chrání kovová zábrana a na druhé zeď.

„Půjdeme ven?“ zeptala jsem se ho, když jsem mu pomáhala z postele.
„Dobře.“
„Potřebuju si koupit nějaké květináče na rašelinu,“ řekla jsem.
„Květináče na malinu?“ podíval se na mě a tvářil se zmateně.
„Na rašelinu, ty popleto. Malé květináče na sazeničky rajčat a paprik.“
„OK.“
Obul si boty a já mu zavázala tkaničky. Pak jsme se sbalili a vyšli ven k autu. Zamířila jsem k zahradnictví, které sídlilo poblíž Plattova domu, a vybrala tam spoustu květináčů a také kvalitní zeminu. Měla jsem trochu náskok, protože jsem zasela semínka už na svatého Patrika.

Útlé zelené výhonky sice sotva vyrašily a ještě nenasadily ani jediný skutečný lístek, ale já chtěla mít květináče po ruce, až je budu potřebovat. Eddie se choval obdivuhodně a pomáhal mi nosit malé balíčky a sáčky, které jsem nashromáždila. Žena u pokladny, kde jsem platila, mu nabídla lízátko, takže když jsme odcházeli k autu, usmíval se šťastně jako sluníčko.

Zahradnictví bylo na kopci, jehož úpatí leží kousek od Oakwood Avenue a odtud se pozvolna zdvíhá nahoru. Měli tam spoustu nádherných věcí a já si s povděkem uvědomila, jak je dobře, že u sebe nemám víc peněz, protože by nebyl žádný problém je tam utratit. Nemohla jsem spustit oči z kouzelného japonského javoru, který mě jednoduše uchvátil. Vstup do zahradnictví byl situovaný v nejvyšším bodě, kde byla vybudována jakási plošina, na jejíž části stála budova obchodu a zbytek zabíralo parkoviště. Najela jsem na výjezdový pruh, který mě vyvedl ven, ale za branou jsem se najednou rozhodla, aniž bych k tomu měla nějaký zvláštní důvod, zatočit nahoru do kopce, místo abych se vydala domů. V okamžení jsme se ocitli před Plattovým domem.
Zpomalila jsem a zastavila. „Podívej se na ten veliký dům, Eddie.“
Bez zájmu vyhlédl z okna. Pro něho to byl obyčejný dům jako všechny ostatní.
Pokračovala jsem v jízdě dál až na konec silnice, v úzké slepé uličce jsem se otočila a vyrazila zpátky.
Rostliny a stromy na Plattově pozemku byly pozoruhodné. Svědčily o tom, že se o ně majitel stará s mnohem větším rozmyslem a péčí, než jakou jsme věnovali našemu kousku půdy my. Venku nikdo nebyl a já jsem na chvilku zastavila vůz, jenom abych se tou krásou pokochala. Pak se ale ze zadního sedadla ozvalo Eddieho netrpělivé: „Chci domů.“
„Dobrá, už jedeme.“

Doma jsem musela trochu přitopit a s Eddiem jsme uložili květináče a zeminu do komory. Pak jsem zkontrolovala, jak se daří sazenicím. Jejich vzhled zatím moc důvodů k radosti neskýtal, ale věřila jsem, že se to brzy zlepší. A podíváme-li se na mou víru z čistě filozofického hlediska, pak o tom, že člověk doufá v lepší zítřky, je vlastně celý život.

Když jsem se v sobotu ráno probudila a našla Jackovo místo v posteli prázdné, vůbec mě to nepřekvapilo. O víkendu si zvykl vstávat časně, nejdřív udělal snídani pro Eddieho a se zalíbením ho pozoroval, jak si pochutnává, a pak připravil něco pro nás dva. Seběhla jsem do kuchyně v domnění, že je tam najdu, ale nikde nikdo. Nakoukla jsem do rodinného pokoje, který jsme přistavěli k zadní části domu, ale ani tam jsem neuspěla.
„Jacku?“ zavolala jsem. „Eddie?“
Žádná odpověď. Nikdo nebyl ani v obýváku, ani v jídelně, a tak jsem se vrátila nahoru a podívala se do Eddieho pokoje. Pusto a prázdno. Stejně tak místnost vedle, kterou jsme využívali jako pracovnu. Když jsem prohlížela poslední dva pokoje, zdálo se mi, jako bych zaslechla nějaký zvuk, a tak jsem znovu zavolala, ale opět jsem se odpovědi nedočkala. Pro jistotu jsem mrkla také do ložnice, ale i ta byla opuštěná. Se stále naléhavějším pocitem, že jsem asi na něco zapomněla, jsem se vrátila dolů. Tentokrát, přestože v kuchyni stále nebylo ani živáčka, ležela na stole krabice. Byla převázaná širokou růžovou stuhou.
„To ji mám jako otevřít?“ křikla jsem do prázdna.
Žádná odpověď.
„Jdu na to.“

 

Knihu Vražda na apríla vydalo nakladatelství Motto

—————————————————————————————————————-

O autorce:

Lee Harrisová, vlastním jménem Syrell Rogovin Leahy, píše romány již přes dvacet let. V roce 2001 získala za svůj přínos detektivní literatuře dokonce cenu – Career Achievement Award.
Je autorkou dvou detektivních sérií. Hrdinkou té první je bývalá jeptiška Christine Bennettová, půvabná mladá žena, která v rámci jednotlivých knih prodělává velice zajímavý vývoj. Pro všechny romány této řady je typické, že se vražda nebo klíč k jejímu řešení skrývá v minulosti.

Slavná autorka o sobě říká, že je poněkud nudná osoba, která sedí za psacím strojem sedm dní v týdnu a píše o světě, který se někdy zdá skutečnější než ten skutečný. A proč právě na psacím stroji? Prý je jedna z těch lidí, kteří zkrátka potřebují vidět svá slova na papíře.

Převzato z www.motto.cz. Více o autorce, včetně zajímavého rozhovoru najdete zde

 

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeVražda na apríla

Harrisová, Lee

Motto, 2012

Napsat komentář