Neuvěřitelná obrazotvornost, šťavnatý, osobitý jazyk, barvitost popisu a vytříbený smysl pro humor činí z románu Krev a mlíko jedno z velkých děl současné světové literatury.

Knihu Krev a mlíko právě dnes vychází v nakladatelství Mladá fronta.

Mo Jen: Krev a mlíko

Hlínu z ošatky vysypala paní Lü na pec, odkud ještě odtáhla rohož, ma­traci také srolovala a s velikou starostlivostí pohlédla na snachu Lu z rodu Šang-kuanů, jež dlouze sténala, opřená o okraj pece. Paní Lü vlastníma rukama zarovnala hlínu a pak svou snachu jemně vybídla: „Tak si vylez.“

Paní Lu, ženská krev a mlíko, se pod tím pohledem plným něžné sta­rostlivosti celá rozechvěla. Žalostnýma očima hleděla na soucitnou tvář své tchyně, pobledlé rty se jí roztřásly, jako by chtěla něco říct.

To už si ale paní Lü rázně ulevuje: „Střílet z pušky takhle po ránu, s tím parchantem S’-maem zas šijou všichni čerti!“

„Matko…,“ povídá Lu.

Paní Lü si otírá ruce, aby je zbavila zbytků hlíny, a tiše mumlá: „Ty, sna­cho moje milá, ty se teď musíš rvát! Jestli na svět přivedeš zase nějakýho zmetka holčičího, tak už tě asi neubráním!“

Z očních důlků snachy Lu vytryskly dva třpytivé praménky slz. Sil­ně skousla spodní ret a soustředila všechny své síly k nadzvednutí svého ohromného břicha, aby mohla přelézt na pec z hrubých cihel.

„Však už v tom máš cvik, hezky se vyroď, to zvládneš sama.“ Paní Lü položila na pec roli bílé gázy a nůžky, pak se svraštěným obočím nevrle povídá: „Tvůj tchán a Lajtin otec pomáhají vrhnout černé oslici, má to po­prvé, musím to tam jít ohlídat.“

Snacha Lu z rodu Šang-kuanů kývla hlavou. Zaslechla ránu výstřelu ve výškách, stejně jako vytí poděšených psů a S’-ma Tchingův přerývaný pokřik: „Vesničané, utíkejte, než bude pozdě, než bude s námi se všemi konec…“ Téměř jako odpověď na S’-ma Tchingův křik ucítila v břiše ko­pance a rány pěstí, proběhla jí otřesná bolest, jako by se v ní kulil těžký kamenný válec, pot jí vyrážel všemi póry a páchl nepříjemně rybinou. Zaťala zuby, zadržovala řev. Přes slzy, jež jí halily zrak, zahlédla v hlavní místnosti černočerný hustý vrkoč tchyně klečící před oltářem předků. Ta do vykuřovadla před milosrdnou Kuan-jin zapíchla tři tyčinky falového santalu, z nichž se začaly zvedat voluty dýmu, jejich vůně brzy naplnila celou místnost.

Bohyně Milosrdenství, shlížející k maličkým, plná soucitu ke strádají­cím, ochraňuj mě, smiluj se nade mnou, dej mi syna… Snacha Lu si oběma rukama tiskla svůj vysoko vyčnívající břich, jeho mrazivě ledovou kůži a upřeně hleděla na tajuplnou, lesknoucí se tvář Kuan-jin, usazené ve vý­klenku předků, modlila se v tichosti, slzy jí znovu tryskaly z očí. Vysvlékla si zcela promočené kalhoty, kabátek vytáhla co možná nejvýš, odkryla ce­lou břišní krajinu a hrudník. S dlaněmi zapřenými o pec se usadila zpříma na hlínu, kterou pro ni tchyně nametla. Záda si podložila srolovanou matrací a mezi stahy si ještě stačila prstem upravit rozcuchaný účes.

Bližší informace o právě vydané knize Krev a mlíko najdete v článku.

Související knihy

Mo Jen

Mladá fronta, 2013