O hlavní síle literatury s Markem Šindelkou

MarekSindelka
Marek Šindelka (*1984), nadějný básník, spisovatel a scénárista, vás zaujme nejen svými oceněními, ale i originálními pohledy na literaturu celkově. Jeho texty zasáhnou čtenáře až hrozivě pravdivými sondami do lidského nitra. Povídali jsme si 2.7. po jeho autorském čtením v brněnském divadle Husa na Provázku v rámci Měsíce autorského čtení.

Marku, studuješ scénáristiku na FAMU. Co Tě na ní baví, zajímá?
Mě strašně baví možnost pracovat s textem ještě trochu jinak než v literatuře. Film je jiný proces. Když člověk píše scénář, nepracuje na hotovém díle, vytváří určitý mezistupeň. Až pak přijde režisér a vtiskne tomu svoji osobnost a dotáhne film do konce. Mě obecně strašně zajímá, co všechno se dá literaturou vyslovit. Jaké jsou její vnitřní mechanismy. Ale film je trochu nový svět. Odpadají tu všechny ty příkrasy a metafory. Vnitřní pocity postav tu nemají místo. Nepatří sem žádné kudrlinky, je to čistá práce se strukturou, s textem oholeným úplně na dřeň.

Znamená to pro Tebe jiný způsob psaní?
Určitě. Tady se člověk učí pokoře. Myslím, že pro kohokoli, kdo se zabývá prózou, je to hrozně cenná zkušenost. Dramaturgie je základ všeho. Jsou věci, které můžou strukturu díla přetížit a úplně ji stáhnout ke dnu, a zase některé, které ji krásně odlehčí, vyváží a vybalancují. Je to taková chůze po laně.

Víš, jaký bys chtěl jednou napsat scénář? Byl by pro televizi nebo divadlo?

Já teď píšu – a celé léto budu psát – adaptaci svých povídek z knihy Zůstaňte s námi. Je to zatím na začátku, pracujeme na tom s režisérem Vaškem Kadrnkou. To pro mě bylo důležité setkání, naprosto si rozumíme v tom, co od současného filmu čekáme. V českém prostředí mi chybí určitý druh kinematografie, který pro mě osobně Vašek svým filmem Osmdesát dopisů jako jediný zastupuje.

Vycházíte ze všech povídek, nebo jen z některých vybraných?

Jen z některých. Zkoušíme teď najít cestu, jak propojit jednotlivé příběhy, aby z nich vznikl celovečerní film. Chceme využít potenciál, který v těch textech je. Posunout ho do trochu jiné roviny. Přistupujeme k tomu úplně nově, hledáme motivy, které budou ve filmu fungovat nejlépe. Hodně textů ze Zůstaňte s námi je těžko adaptovatelných, jsou příliš ukotveny v literatuře, ale některé mají i vizuálnější základ. To je hlavně povídka Luk, z které budeme vycházet asi nejvíce. V dohledné době by měl vzniknout scénář a pak se uvidí.

Poslední knihu jsi vydal před dvěma lety a od té doby nic. Říkala jsem si, že buď na něčem pracuješ, nebo si dáváš pauzu. Vidím, že jsem nebyla daleko od pravdy. :-)
Jo, já to tak mám. Všechny moje knížky mezi sebou mají zhruba takové odstupy. Dlouho trvá, než se mi témata nashromáždí, než jsem s tím spokojený. Nemusím mít každý rok novou knihu. Uchovávám si ten luxus mít literaturu opravdu jako svoji radost. Živí mě jen z části, vedle toho píšu do novin, a navíc ještě pořád studuju…

Pro jaké noviny píšeš?
Pracuju v Hospodářkách.

Máš nějaké téma, o kterém v novinách píšeš?
Knížky. Samozřejmě. Starám se o knižní stranu a píšu recenze, když to zvládám. Hlavně edituju texty. Nejsem tam na žádný pevný úvazek, teď nemůžu a ani nechci, ale je to příjemné a spolu s honoráři za překlady a povídky mi to momentálně bohatě stačí.

Získal jsi ocenění Magnesia Litera (2012) za sbírku povídek Zůstaňte se námi (Odeon, 2011) a Cenu Jiřího Ortena (2006) za sbírku básní Strychnin a jiné básně (Paseka, 2005). Co pro Tebe znamenají?
Já si toho samozřejmě moc vážím. Beru to tak, že literární ceny obecně by měly plnit a plní tu úlohu, že pomáhají na světlo textům, které by třeba jinak těžko hledaly takovou pozornost. Najednou je vytáhnou nahoru a lidi mají možnost si jich všimnout. Nemusí to nutně znamenat, že s vítěznými tituly všichni souhlasí, o to ani nejde. Ale mluví se o nich, probudí to diskuzi. To je důležité – aby literatura žila mezi lidmi.

Pro mě byla zásadní Ortenova cena po mé první knize Strychnin, což je sbírka dost osobních básní, takové rozostřené vzpomínky na dětství a různé příběhy naší rodiny. Ortenovka mi vlastně ukázala, že ty texty fungují i na obecnější rovině, pro jiné lidi. Tam jsem si teprve uvědomil, že to, co já do nich vložím, každý přečte trochu jinak, dodá tomu své barvy a vůně. Podpořilo mě to v tom, že to celé má význam. Získal jsem větší sebevědomí, důvěru ve vlastní práci, ve své texty. To byl hrozně důležitý impulz. A Magnesia pak odstartovala velkou vlnu zájmu. Což je hezké, taková profesionální vzpruha. Člověka to ujistí ve správném směru a pošle na trochu vyšší úroveň.

A překvapilo Tě, že jsi byl oceněný?

Dost. Nečekal jsem to. Pro mě bylo už dost úžasné, že jsem byl nominovaný.

Jak u Tebe působí inspirace, múza? :-)
No, tak múza… Mě spíš zajímají kontinuálně nějaká témata, která se mi vracejí, a na těch pracuji. Mechanismy, co fungují někde hluboko v lidech, určité strategie, s nimiž člověk přistupuje k druhým, k sobě samému, ke světu. A především mě zajímají určité chyby v těchto strategiích. To, jak se nějaký naučený model může zkazit. Každý má nějak nastavenou optiku, způsob, jak pohlíží na lidi, jak s nimi zachází a jedná. Mě zajímají kazy a deformace, které se v té optice můžou objevit. Najednou vidíš na všech něco, co je špatně. To byl třeba příklad povídky, co jsem dneska četl, Ulity, kde hlavní hrdinka pořád na druhých hledá nějaké nedokonalosti a do strašné hloubky je analyzuje. Má vlastně takový totálně analytický přístup ke světu, který ale ji samotnou ničí, který ji uvěznil v pasti. Sama na sebe ve svém vnitřním světě upletla něco, z čeho je pak najednou těžké, skoro nemožné, se dostat. To mě teď zajímá nejvíc – jakým způsobem fungují tyhle principy v mezilidských vztazích.

Setkal ses s tím ve svém životě, nebo se jedná o fabulaci?
Tak setkal, a myslím si, že se s tím setká každý. Každý má svůj vnitřní svět a pak určitý povrch, který nastavuje světu, který by chtěl kontrolovat, ale ne vždy se to daří. Problém všech těch povídek, a hlavní téma, je tělo. Vztah k tělu v současném světě, co to znamená, že s sebou pořád vláčíme tu hmotu, ze které jsme udělaní, a jak se to vyvíjí. Člověk vidí sám sebe, svoje tělo, jak koná mezi dalšími lidmi a nějakým způsobem to může zkreslovat. Pořád v sobě máme něco strašně archaického, co v nás pracuje, instinkty, stále jsme strašně blízko všemu, co je prapůvodní, ale je to zahlazené, skryté hluboko pod povrchem.

A co Ty sám čteš za literaturu?
Především knížky kvůli práci, ale mám to štěstí, že dělám, co jsem vždycky chtěl. Nepovažuju se za kritika nebo recenzenta. Jen předávám dál nadšení z knih, které se mnou nějak pohnuly. Literatura může v lidech něco otevřít, může je k něčemu emočně nastartovat nebo jim změnit úhel pohledu na některé věci. Tohle já čekám od kvalitních knih. Že mě trošku zchladí, dají mi studenou sprchu a ukážou mi, že některé věci jdou vidět ještě úplně jinak. Je to taková zpráva o bohatství světa, které si s sebou každý člověk nese. Každý toho v sobě má tolik, že nezbývá, než nad tím žasnout. To je hlavní síla literatury, že dokáže podat zprávu o těchhle vnitřních bohatstvích. O tom, že každý má v sobě svůj pohled na svět, svoje dětství, vzpomínky, svoje způsoby vztahů.

Jinak mám dost široký okruh autorů, kteří mě zajímají. Naprosto nadšený jsem třeba z Alberta Moravii. Hrozně mám rád Gombrowicze, zároveň mě fascinují syrovější autoři jako McCarthy nebo Melville, jejich zvláštní, až polomytologické příběhy.

Jak Tě baví autorská čtení, setkání se čtenáři?
Teď opravdu hodně. Když jsem psal básně, nečetlo se mi až tak dobře. Byly to dost osobní věci, které nebyly moc na veřejné čtení. Vlastně si myslím, že některé texty jsou lepší k tomu, aby s nimi byl člověk, ať už autor nebo čtenář, sám. A nechal je sám na sebe působit. Naopak čím více jsem blíž k próze, tím víc mě baví zažít text kolektivně. Baví mě, jak mezi lidmi získává nový význam, který jsem třeba sám nezahlédl nebo nezamýšlel, ale čtenáři na něj reagují a ptají se v diskuzích. Je skvělé pozorovat, jak se text libovolně obaluje významy a už autorovi vlastně nepatří. Staví se do nových konotací, žije si po svém. To mi přijde dobré.

Povídky, které jsi dnes četl, Představení začíná a Ulita, vyjdou také knižně?
Ano, plánuju teď do konce roku uzavřít soubor nových povídek. Ulita vyjde na podzim jako takový předkrm v nakladatelství Listen.

Máme se tedy na co těšit. Moc Ti, Marku, děkuji za rozhovor.

Video z Markova autorského čtení v Brně organizovaného nakladatelstvím a agenturou Větrné mlýny máte možnost shlédnout zde:

Doporučení:

Související knihy

zobrazit info o knizeZůstaňte s námi

Šindelka, Marek

Euromedia Group, 2011

zobrazit info o knizeStrychnin a jiné básně

Šindelka, Marek

Paseka, 2005

zobrazit info o knizeChyba

Šindelka, Marek

Pistorius & Olšanská, 2008

O hlavní síle literatury s Markem Šindelkou - DISKUZE

Počet reakcí: 1
  1. Alena Badinová Alena Badinová napsal:

    Děkuji za zajímavý rozhovor. Potěšilo mě, že Marek Šindelka zmínil mezi svými oblíbenci Alberto Moráviu, který mne také jednu dobu velmi uchvátil. Zejména jeho Římské povídky. Mám pocit, že dnešní čtenáři jej už moc neznají…
    Jinak – beru tento rozhovor jako tip na zajímavé povídkové čtení, děkuji.

Napsat komentář