Alfred Hitchcock byl nepochybně králem žánru spadajícího do psychothrilleru. Není tu třeba žádných krvelačných upírů ani oživlých mrtvol, aby divák užasl. Jeho díla spadají do filmové tvorby a je možná dobré se zamyslet, zda se i v literárních kruzích nenajde autor, jenž by byl schopen stvořit žánrově podobné příběhy překypující napětím, malým prostorem a především nečekaným rozuzlením, kterému předchází překvapivý zvrat. Zamířím-li do české literatury, pak se mi po přečtení povídkové knihy Právo na vraždu, již vydalo na podzim loňského roku nakladatelství MOBA, jeví její autorka Veronika Černucká jako vcelku vhodný kandidát tohoto žánru.

Kniha sestává z devíti povídek, které na sebe nijak nenavazují. Spojuje je pouze jediné – vražda…

Autorka nenabízí žádné komplikované zápletky. Děj příběhů je rychlý, stejně jako voda padající z Niagarských vodopádů. O to více ale bude čtenář vnímat vložený základ, kterým je nahlédnutí do mysli postav, s nimiž tu budete mít možnost se seznámit. Každá z nich je jiná, mají i své starosti jako zcela obyčejní lidé. Ale zda je jejich život skutečně tak jednoduchý, je už otázkou, nad kterou se budete muset při čtení, chtě nechtě, zamyslet. Kniha Veroniky Černucké totiž není žádnou obyčejnou detektivkou, což ostatně vyplývá už z jejího názvu. Psychologický podtext se zde prolíná všemi povídkami. Jako čtenáři budete postaveni před zásadní otázku: Proč?

Autorka se zabývá tématem toho, co nelze vidět, ale tím, co máme každý z nás ukryté hluboko v sobě. Věci týkající se například pomsty. Takové, jež se člověku honí hlavou, proč dělá to, co dělá, jaký má důvod k tomu, aby se z něj stala nelítostná bestie…A především, jaký si za své činy zaslouží trest. A právě zde vyvstává otázka, zda pobyt za mřížemi dokáže vraha dostatečně potrestat. Pokud je něco, co ovlivnilo jeho myšlení, nejčastěji jsou to prožitky z dětství, pak „vězeňská terapie“ zřejmě stačit nebude. Je ale i přesto řešením, aby „někdo“ vzal vynesení rozsudku do svých rukou…?

Veronika Černucká  nabízí povídky tak mrazivé a zahalené tajemnou atmosférou, že se čtenáři bude po celou dobu tajit dech. Alespoň do té chvíle, než si dočte poslední slovo, protože po něm bude následovat očekávané, hluboké vydechnutí. Konec každého příběhu je vyplněn skutečným „šokem“, jímž autorka zakončuje každou povídku. Je sice pravda, že při jednotlivém hodnocení lze oddělit ty, které v sobě skrývají větší či menší potenciál, v globálu bych je ale všechny ohodnotila velmi pozitivně co se týče napětí a nečekaných zvratů.

Důraz je kladen hlavně na tajemno a následný dojem vystupující z vylíčené atmosféry. Dle mého se Veronice Černucké podařilo napsat perfektní knihu, ze které budou nadšeni všichni příznivci dobrých detektivek, ale i ti, kteří vyhledávají ponurou atmosféru ze snímků Alfreda Hitchcocka. A ač se to může zdát z nadpisu tohoto článku až příliš troufalé, při čtení mě neustále napadalo právě ono srovnání s „mistrem hororu“… A domnívám se, že se autorce přiblížení k tématu psychotrilleru, tak, jak jej známe z Hitchcockových filmů, vcelku zdařile povedlo.

Povídky Veroniky Černucké nejsou jen obyčejnými příběhy na dlouhé zimní večery. Možná po jejich přečtení začnete uvažovat, zda stejné osoby zde vylíčené jako vrazi nemůžete potkat i ve svém blízkém okolí. Zamyšlení nad právem vraždit pak vyvstane samo a vy se tak budete trochu „prát“ s myšlenkou, jak byste se zachovali vy…

Kniha mě zaujala neotřelým tématem a zároveň i velmi dobrým ztvárněním, za což jí dávám osm hvězdiček z deseti a rozhodně ji doporučuji všem, kteří hledají titul, jenž dokáže bez předsudků překvapit.

Související knihy

Černucká, Veronika

Moravská Bastei MOBA, 2012