Ukázka z knihy: Kathy Letteová – O mé rodině a jiných mimozemšťanech

O_me_rodine_a_jinych_mimozemstanech
Přečtěte si humorný a dojemný román od Kathy Letteové! Vypráví o Lucy, mámě autistického chlapce, která po mnoha letech už nechce být sama, a najednou má nápadníky hned dva. Kterého si vybere? Toho pravého otce pro svého syna, nebo toho pravého muže pro sebe?

Jsem angličtinářka a matematika mi moc nejde. Půlku času jsem se trápila sčítáním a odčítáním a půlku dělením. Jako malé mi tabulky s násobilkou naháněly větší hrůzu než vlkodlak. Ale i takový matematický trouba jako já jasně viděl, že s mými financemi se nezmůžu na soukromou výuku. Jak bych mohla tak rychle vydělat peníze? Existovaly jen dvě reálné možnosti: stát se prostitutkou nebo vyloupit banku. Samozřejmě bych mohla vydělat majlant, kdybych se věnovala modelingu a předváděla plavky, ale odrazovala mě nutnost neustále se holit… Kdybych tak mohla prodávat sarkasmus, byla bych bohatší než Bill Gates. Možná bych mohla požádat ředitelku své školy, aby mi vyplatila plat předem – řekněme za příštích deset let. Jelikož matka utratila poslední peníze z otcovy pojistky ještě předtím, než mě Jeremy opustil, existovala jen jedna osoba, na kterou jsem se mohla obrátit… Těšila jsem se na to jen o něco víc, než bych se těšila na trest smrti ukamenováním v Teheránu.

„Ty máš syna?“ Viděla jsem, jak Oktavián v duchu rychle provádí výpočty.
„Hříchy raného mládí,“ vysvětlovala jsem lehkým tónem.
„Jsem opravdu tvůj syn?“ Větrem zcuchané vlasy poletovaly Merlinovi kolem tváře. „Je to úžasné, že? Mně připadá podivuhodné, že jsem tvůj syn. Kdo nás představil? Jak jsme se seznámili? Bylo to na nějakém večírku? Bylo to někdy v devadesátých letech, že?“
„Miláčku, neměl by ses vrátit k babičce?“ naléhala jsem.
„Zapomněl jsem si tady jednu knížku.“ Pak Merlin, kterému naprosto unikaly jemné nuance a podtóny společenské konverzace, vesele pokračoval: „Je mi jedenáct, ale máma chce, abych říkal, že jsem mladší. A má tady málo světla, abyste neviděl, jak je stará.“
„Dám ti vědět, až budu na vrcholu senility,“ žertovala jsem rádoby veselým hlasem, abych skryla své rozpaky. Ve skutečnosti jsem si přála být na jakémkoli jiném místě na světě – včetně základny Guantánamo. Přivinula jsem Merlina k sobě v naději, že pochopí mou řeč těla a už konečně zmlkne. „No ne, podívej,“ pohladila jsem ho prstem po tváři, „roste ti knír.“
Můj syn se na mě uvážlivě podíval a pak věcně prohlásil: „Tobě taky.“

Když jsme dojedli pizzu, navrhla jsem Merlinovi, aby vzal děvčata do zahrady a zaskákali si na trampolíně, a pak jsem padla Bobovi do náruče. Měla jsem pocit, že bude v posteli tak dobrý, že bych si do ní měla namontovat airbagy. Už se mi začaly sbíhat sliny, když obě dívky nečekaně vpadly do místnosti.
Vyskočili jsme s Bobem na nohy, jako by nás zasáhl elektrický proud. Dívky mu začaly šeptem něco vykládat. Orosila jsem se, kapky potu mi vyrazily na kůži jako diamanty. Merlin přišel a ve snaze být pohostinný se usilovně usmíval.
„Je všechno v pořádku?“ zeptala jsem se nakonec, i když jsem dobře věděla, že není. Mladší z holčiček v slzách škytala, že chce jít domů.
Teď už jsem se potila víc než Paris Hilton při luštění sudoku.
Bob mě odvedl stranou. „Vypadá to,“ řekl stroze, „že tvůj syn se mých dcer zeptal, kolik mají let. Když mu řekly, že třináct a patnáct, poznamenal, že to už jim určitě rostou prsa a on je teď právě v pubertě a bylo by pro něj velice poučné, kdyby se na ně mohl podívat.“
Najednou jsem si přála, abych si místo pizzy dala něco jiného, třeba smrtící hamburger doktora Kevorkiana.

S hlavou na jeho svalnaté hrudi, v blikající záři táborového ohně a za šumění vln na skalnatém pobřeží jsem se Adamovi svěřila, že je ten pravý a jediný v mém životě.
Jelikož se z Adamovy dlouholeté přítelkyně vyklubala nutkavá lhářka a kleptomanka, která se vyspala se všemi jeho nejlepším kamarády, znamenalo pro něj toto vyznání opravdu hodně. Oříškové oči mu zazářily. „Merline!“ Adam objal mého syna kolem ramen. „Tvá máma mi právě řekla, že jsem jediný muž v jejím životě! Tedy kromě tebe.“
Merlin, který si právě opékal pěnové bonbóny, zamrkal zmateně svýma modrýma očima. „No, technicky to není úplně přesné.“
Než jsem ho stačila zastavit, odříkal Merlin s počítačovou přesností data a jména a trvání všech vztahů, které jsem měla za posledních pět let.
„2005, od dvaadvacátého do pětadvacátého května, Oktavián, hráč póla. Když zjistil, jak je máma stará, vypařil se. Bob, zubař, od třetího března do dvacátého dubna 2006. Vztah vyprchal kvůli jeho sexuální prudérnosti. Chris, pilot, od dvaadvacátého června do prvního září 2007.“

Občas se zajdu podívat na seznamovací stránku, kterou pro mě matka se sestrou založily před čtyřmi lety, a dám tam zprávu:
BLÍŽÍ SE INVAZE MIMOZEMŠŤANŮ, KTEŘÍ UNESOU VŠECHNY KRÁSNÉ A SEXY LIDI. NEBOJ SE, TY JSI V BEZPEČÍ, JEN TI PÍŠU NA ROZLOUČENOU.
Od nynějška už budeme vždycky jen my dva, Merlin a já…

Byla to chyba. Věděla jsem to už v té chvíli, kdy jsem to vyslovila. „Fajn, můžeš zůstat. Na týden. Jen na zkoušku. A můžeš začít tím, že přesvědčíš toho Poltergeista, aby sešel dolů na snídani.“
Archie otevřel kytarové pouzdro, opřel si nohu o židli jako nějaký conquistador, zastrčil šňůru do zásuvky a udeřil do strun. Ozval se zvuk připomínající jaderný výbuch. Než dohrál sérii akordů, třáslo se sklo v oknech.
„Kruci, tak špatně jsem ještě nikdy nehrál!“
„Nevypadá to, žes už vůbec někdy hrál!“ zakřičela jsem s rukama přes uši. Ale než jsem mohla odvolat svou nabídku, do dveří strčil hlavu Merlin.
„Mozek mi teče ušima ven,“ oznámil můj syn.
Zmocnila se mě panika. Může to být nějaké krvácení?
„Jo? Mně můj mozek teče ušima v jednom kuse, kámo. To je úplně normální,“ uklidnil ho Archie mezi dvěma akordy. Podívala jsem se na Merlina. Usmíval se.

„A od Jeremyho pořád nemáš žádné zprávy?“
„Ne.“ Merlinův otec svému synovi nikdy nevolal ani nenapsal. Snažila jsem se to zamluvit rádoby vtipnou poznámkou. „Když se žena vdává, měla by se zamyslet – je tohle to jméno, které bych ráda viděla každý měsíc na složenkách s výživným?“
Ale svou milující sestru jsem neoblafla. Přitáhla mě k sobě a pevně mě objala. „Nechápu, jak to zvládáš, Lucy.“
„Alkohol a drogy,“ odpověděla jsem suše.

Knihu O mé rodině a jiných mimozemšťanech od Kathy Letteové vydalo nakladatelství Jota.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeO mé rodině a jiných mimozemšťanech

Letteová, Kathy

Jota, 2012

Napsat komentář