6

Do rozednění se neobjevili žádní liktoři, aby mě zatkli, tak jsem měl za to, že se můžu vydat kamkoli, což jsem taky udělal.

To ráno poskytlo občanům nové rozptýlení, na Martovo pole totiž přijížděli Caesarovi muži. Na chvíli na mě zapomněli, protože se všichni vyhrnuli severozápadními branami na staré armádní cvičiště, aby přivítali hrdiny z Galie. Muži byli v plné zbroji, proto nemohli vstoupit do města, ale volby se konaly právě na Martově poli, takže ani nemuseli.

Za poslední generaci se pole hodně zastavělo, vyrostly domy a obchody kolem Flaminiova cirku a komplexu Pompeiova divadla, což byla vlastně vesnice sama o sobě, ale stále bylo hodně prostoru vyhrazeno vojenskému cvičení. Než jsem tam dorazil, dvě kohorty už měly vztyčené stany a přicházeli další vojáci jako nekonečný proud valící se po via Flaminia.

Byli to veteráni a taky tak vypadali. Paže měli špinavé, obaly štítů poznamenané nepřízní počasí, pera a chocholy na helmách zplihlé. Jejich pláště hrály snad všemi odstíny rudé, od jasně červené až po zrzavě hnědou. Ale boty a meče měli bez poskvrnky, a jestli jejich vybavení nebylo úplně vhodné na přehlídku, pak naprosto vyhovovalo pro bitvu. Působili velice zdatně a nebezpečně.

Vyšel jsem branou Fontinalis spolu s hloučkem kolegů senátorů, ke kterým jsem se připojil na Foru.

„Jupitere, ochraňuj nás!“ prohlásil jeden, když jsme je uviděli. „Jsem opravdu šťastný, že je Caesar stále na sever od Rubikonu!“

Z nějakého důvodu jsme se nikdy nebáli římské armády, pokud byl její generál někde jinde. Caesarovo impérium končilo u Rubikonu. Kdyby ho přešel, stal by se jen pouhým občanem. Nebo jsme si to alespoň mysleli.

Toho rána vyrůstal na Martově poli hodně velký trh, protože potulní prodejci a podvodníci zaútočili na tu spoustu vojáků, kteří pochodovali celou cestu z Galie se mzdou ve svých váčcích.

Muži byli z celé Itálie a Sicílie, ze špice Kalábrie až k nejsevernějšímu okraji Umbrie. Byli to muži vesnic a venkova, ale i z měst, jež rodila římské občany už staletí, či z těch, jejichž otcové si ještě pamatují, jak válčili s Římem. Většina z nich ale Řím nejspíš nikdy neviděla.

Poslední dobou to začínalo být stále běžnější. Za Hannibalových časů dokázali konzulové písknutím svolat deset legií během jednodenního pochodu z města, tak hustě bylo Latium obydlené vzkvétajícími rolnickými rodinami. Teď musíme prohledávat celý poloostrov, abychom postavili stejný počet legií, a kromě důstojníků slouží jen málo skutečných Římanů. Snad měl Caesar pravdu a jednoho dne budeme muset verbovat Galy. Tedy pokud je dřív všechny nezabije.

Pátral jsem po známých tvářích, ale v tak obrovské armádě jsem znal v podstatě jen hrstku mužů. Většinu svého času v Galii jsem strávil velením pomocnému sboru auxilia nebo jsem pracoval v Caesarově hlavním štábu. První příchozí patřili k legiím, které v Galii ani nebyly, když jsem tam naposledy sloužil. Původně celkem skromné tažení na podporu našich spojenců a zahnání Germánů zpátky za Rýn, se změnilo na velkou dobyvačnou válku, jež se rozšířila, aby dosáhla až na neznámý ostrov Británii.

Navzdory jejich vítězstvím nebyly k vidění žádné vavřínové věnce, trofeje ani jiné vítězné insignie. I na Caesara by to bylo příliš arogantní a jistě vydal svým mužům přísné rozkazy, aby nic tak troufalého nevystavovali na odiv. Senát si stále žárlivě střežil právo udělovat či odepřít triumf a Caesar ještě nebyl připravený zcela se se senátem rozejít. Tedy zatím ne.

Hned jak muži postavili tábor, vytvořili ze svých kopí trojnožky, opřeli o ně štíty, helmy pověsili na špičky kopí a zbroj i meče uložili do stanů. Když se procházeli davem, ponechali si jako znak svého postavení pouze vojenské opasky a boty. Při téhle ukázce důkazu dobré vůle si i ti nejzarytější proticaesarovci s úlevou vydechli a připojili se k všeobecnému veselí. Takto odzbrojení směli vojáci vstoupit do města.

Tihle vojáci, podobně jako vojáci ve všech dobách a na všech místech, předváděli svá vyznamenání, suvenýry a kořist. Kroucené náhrdelníky – zkroucené prstence, které nosili galští válečníci – byly k vidění všude, od prostých bronzových kousků, jež nosili ti níže postavení Galové, až k překrásně zpracovaným zlatým či stříbrným, které sejmuli z krků náčelníků často jednoduchou operací – useknutím hlavy. Během několika dnů už to vypadalo, jako by každý chlapec v Římě nosil kolem svého hubeného krku velký bronzový prstenec.

Jiní ukazovali nádherné štíty z bronzu zdobené smaltem a dlouhé úzké meče, které očím přivyklým na krátký široký gladius připadaly exotické. Galové mají vášnivě rádi šperky a tihle muži jich přivezli do Říma neskutečné množství, stejně jako míle extravagantně obarvených látek zpracovaných v ohromujících vzorech s proužky a kostičkami. Řím měl brzy ty nejbarevnější, nejzářivější děvky na světě.

Bezpochyby to vypadalo stejně, když se Řekové vrátili z Troje.

„Velmi chytré,“ poznamenal Scribonius Libo, další kandidát na prétora a Pompeiův přítel. „A pro Caesara typické; jediným činem dosáhne několika věcí. Za prvé, všichni tihle muži převáží hlasování ve prospěch jeho kandidátů. Za druhé, všem to připomene, jak mocným se stal. Za třetí, je to náborové tažení. Tihle muži hlásají: ,Podívejte, jak může voják zbohatnout, když slouží Caesarovi.‘“

„Caesar využívá své zdroje efektivně,“ souhlasil jsem, „ale je to zcela legální.“

„Nemělo by být,“ zavrčel Scribonius. „Potřebujeme zákon, který udrží legie na hranicích tak dlouho, dokud budou ve zbrani.“

Tenkrát se o téhle záležitosti vedla spousta řečí. Náš dosavadní systém budování legií pro každou novou válku a jejich rozpouštění při návratu byl strašlivě zastaralý. Stále jsme je takhle stavěli pro rozsáhlé války, jako byla ta Caesarova, či pro neplánovaná tažení, jako bylo to Krassovo proti Parthům, ale následné usazování veteránů z vítězných válek se ukázalo jako trvalý bolehlav. Obvykle neměli žádnou půdu, kam by se mohli vrátit, protože většinu Itálie skoupili majitelé plantáží. Ti nestáli o to, aby se rozdělila mezi veterány, protože ji získali velice levně. Spousta největších vlastníků půdy byli senátoři, což byla další skutečnost, díky které si v těch letech má vlastní třída pod sebou čile podřezávala větev.

Legionáři se zřídka živili jinak než zemědělstvím nebo bojem. Protože půda byla vzácná, snažili se, seč mohli, aby zůstali ve zbrani co nejdéle. Z některých legií se staly trvalé instituce, předávaly se od jednoho prokonzula k druhému a zůstávaly pod svými zástavami dvacet i více let. Jiné, rozpuštěné, zůstávaly pospolu a s připravenými zbraněmi čekaly na další povolání k orlům.

Nějak se nám podařilo vytvořit třídu profesionálních vojáků. Pro stabilitu republiky představovali trvalé nebezpečí a Scribonius nebyl sám, kdo je chtěl zcela vážně vypudit z Itálie a umístit do stálých pevností podél našich hranic. Tenhle záměr byl opodstatněný, ale zatím neměl nikdo odvahu nebo moc takový plán provést. Pompeius by to mohl udělat, ale jeho moc byla úzce svázaná se starým systémem. Jeho demobilizovaní veteráni byli jeho klienti a jeho mocenská základna. Kdykoli je mohl povolat zpátky do zbraně a všichni to věděli.

To, co nikdo nezmínil, byl největší zdroj bohatství pro Caesarovy řádící legie: otroci. Po větších bitvách, kdy byl zajat velký počet vězňů, dal Caesar občas každému muži vězně jako otroka, aby ho prodal, nebo si ho ponechal, zkrátka jak chtěl. Pochopitelně muži, jež byli stále ve zbrani a na pochodu, měli pro otroky jen malé využití a žádný vhodný způsob, jak je poslat domů, tak je obvykle hned prodali obchodníkům s otroky, kteří odjakživa sledují legie jako supi vznášející se nad bitevním polem.

Musím dodat, že tihle vězni nebyli zajatí válečníci. Ti byli považováni za příliš nebezpečné pro práci na poli či v domácnosti, takže byli většinou zabiti na místě, pokud se dřív nezbavili života sami, aby se vyhnuli potupě. Ti, kteří přežili a jež Caesar vybral k boji na svých triumfálních hrách, byli posláni do Itálie v řetězech pod přísnou stráží. Člověk je nemusel moc litovat. Někteří z nich skutečně boj přežili a získali tak svobodu. Galští bojovníci neměli v žádném případě námitky vůči smrti v zápase. Oni se děsili práce. Pro muže jejich postavení byla obyčejná práce nevýslovně potupná a ponižující.

Zajatci byli většinou ženy a děti kmene nebo lidé, kteří už byli otroky, a ti posledně jmenovaní byli nejpočetnější. Na rozdíl od Germánů, mezi kterými byli všichni svobodní muži válečníci, galští válečníci patřili jen k aristokracii. Většina obyvatel byli Galovénarození do otroctví nebo do jistého druhu degradovaného vazalství, které nebylo o moc lepší.

Výsledek toho všeho byl, že Itálii opět zaplavovalo moře levných otroků s následnými dopady na ekonomiku i na společnost vůbec. Svobodně narození Italové si obtížněji vydělávali na živobytí a další rolníci přicházeli o práci. Po velké válce to bývalo pravidlem. Člověk by si řekl, že se poučíme, ale nikdy se tak nestalo.

Objevil se Kato. Vlekl se bos, procházel mezi řadami stanů sem a tam jako nový velitel na první inspekci. Připojil se k nám na místě, odkud jsme sledovali vyrůstající trh před Pompeiovým portikem, kousek severně od jeho divadla. Pro jednou se Katonův ošklivý obličej nešklebil.

„To jsou skuteční římští vojáci,“ vyjádřil se pochvalně. „Tihle muži by se mohli postavit Hannibalovým.“

„To zabolí, když to musíš vyslovit, ne, Katone?“ prohlásil Scribonius Libo.

„Časy upadají,“ prohlásil Kato, „ale s italskými muži není nic v nepořádku. Nesouhlasím s Caesarem a nikdy jsem se tím netajil. Je to muž s příliš velkými ambicemi a příliš malým respektem k senátu. Ale ví, jak využít armádu. Taky ví, jak vytrénovat a vycvičit vojáky. Nerozmazluje je, nelichotí jim a nepodplácí je jako Pompeius.“

„Uvidíš,“ poznamenal jsem, „že se budou chovat dokonale. Pompeiovi veteráni tu přece při volbách dupali plně ozbrojení a zlověstně se mračili.“

„Caesar zkrátka ví, jak zabodovat taktněji,“ prohlásil Scribonius Libo.

„Decie Caecilie, můžu s tebou promluvit?“ řekl Kato a položil mi ruku na rameno způsobem, který naznačoval, že by si rád pohovořil v soukromí.

„Jistě.“

Vyšli jsme schody portika a vydali se do stínu sloupoví. Jeho zadní zeď zdobily nádherné fresky. Pompeius projevil nečekaný vkus a vybral mytologické náměty místo toho, aby oslavoval svá vlastní vítězství.

„Včera jsem se účastnil contia,“ začal Kato. „Myslím, že bys měl zpochybnit jeho ústavnost. Za prvé, bylo velmi neformální. Nebyly vykonány žádné oběti, žádné věštění, takže jeho rozhodnutí nemohou mít závaznou moc zákona.“

„Podle tradice,“ řekl jsem, „se contio pořádá, aby se prodiskutovaly sporné záležitosti a rozhodlo se, zda je nutné zasedání sněmu comitia. Oběti a věštění nejsou nutné.“

„Přesně. Přesto Manilius jednal, jako kdyby měl na contiu moc svolat zasedání soudu, když je přitom nutné hlasování celého sněmu comitia, aby se to provedlo. Tedy byl velice obratný. Jednal jako nejdůležitější úředník od dob Fabia Kunktatora, ale jeho taktika byla radikální! Tak především, comitia tributa nemá žádné právo soudit hrdelní případy.“

„Ale je to opravdu hrdelní případ?“ zeptal jsem se. „Je to jen obyčejná vražda. Není to vlastizrada, takže se nejedná o žádnou svatokrádež. Nebyl zabit jedem ani magií. Byl zkrátka obyčejně ubodán, i když to bylo provedeno s neobvyklou horlivostí. Není to totéž, jako bych byl obviněn ze skutečně závažného zločinu, jako je žhářství nebo vlastizrada.“

„Nesmysl! Oběť, i když byla neznámá, byl muž z dobré rodiny. I ty pocházíš z dobré rodiny a těšíš se skvělé pověsti. Pokud nebudeš souzen před jedním ze stálých soudů, měl bys požadovat soud před celou comitia centuriata, kde budou zastoupeny všechny třídy a kde nebudou všechno ovládat tribunové.“

„Na to není kdy, jestli mám kandidovat ve volbách. Budu-li hrát o čas, Maniliova a Fulviova frakce to využijí jako základ pro obžalobu a pokusí se mi zabránit převzít úřad.“ Sloužící úředník nemohl být pohnán před soud, ale pokud by samotné volby byly prohlášeny za neplatné, mohli mu tím zabránit převzetí úřadu.

„Tak co budeš dělat? Za tak krátkou dobu nemůžeš dát dohromady dobrou obhajobu a oni měli spoustu času připravit si svoje intriky, ať už jsou jakékoli.“

„Že jsem nevinný, hodlám prokázat dřív, než dojde k soudnímu procesu.“

Zatvářil se skepticky. Podobně jako Julie měl Kato pramalou důvěru v koncept pouhé nevinnosti.

Cizince často mátl náš starý republikánský systém s jeho změtí lidových shromáždění, soudů, úředníků s konkurujícími soudními pravomocemi, politických frakcí a soupeřících clientel, ale nám to dávalo dokonalý smysl. Tedy téměř dokonalý. Jako v tomto případě se často vedly pře o to, kdo má právo něco udělat.

Během generací bojovaly různé třídy o politickou moc; nejprve patricijové proti plebejům, pak nobiles a senátoři proti equites a nižšímu plebsu; takže teď byly třídy beznadějně propletené. Já byl skvělý příklad: plebejec rodem, nobiles dědictvím, protože mezi mými předky bylo mnoho konzulů, eques majetkovými předpoklady a senátor zvolením. Nebyl jsem patricij, ale tou dobou už byly patricijské rodiny téměř vymřelé, a jediná výsada, která jim zbývala, byly určité kněžské funkce, což mi skvěle vyhovovalo. Jen blázen chtěl být flamen dialis nebo rex sacrorum.

Většina cizinců se domnívala, že chod věcí řídí senát. Přestože byl plný mocných mužů, jeho vlastní moc se omezovala téměř výhradně na zahraniční záležitosti. Cicero se dostal do ohromných potíží, když odsoudil katilinovské spiklence v senátu a popravil je, aniž měli možnost se odvolat. Ač je Kato odjakživa nesmírně konzervativní a tehdy zcela schvaloval jeho kroky, přesto byl Cicero rozhodnutím comitia tributa poslán do vyhnanství, ale pak povolán zpět hlasováním comitia centuriata.

SPQR, naše prastaré občanské insignie, znamenaly „senát a lid římský“ a mysleli jsme to vážně.

Teď je pochopitelně všechno jinak. Většina starých sborů a institucí zůstává, ale všechny dělají jen to, co jim přikáže První občan. Kdysi jsme ničili jeden druhého velice důkladně, není proto divu, že jsme pro své nepřátele představovali takovou hrozbou. Bojím se, že Řím před sebou nemá žádnou velkou budoucnost, když je ­– až na své jméno – monarchií.

Ale takové myšlenky mě v té době netrápily. Tohle obvinění z vraždy bylo jen dalším povyražením ve všeobecném volebním rozruchu. Bylo to nepříjemné, ale cokoli bylo lepší než být v Galii.

„Katone, vzpomínáš si na dav, který mě včera na schodech baziliky veřejně obvinil? Byli na contiu?“

„Byli tam. Stále tě obviňovali.“

„Nezmínili náhodou, že mě přistihli ve Fulviově domě, jak se hrabu v jeho věcech?“

„O tom neřekli ani slovo. No, ale jdou nějaké řeči, že tebe a tvého Herma viděli, jak skáčete z balkonu a utíkáte, jako by vás honily Furie, ale to slýchám tak často, že jsem tomu nevěnoval pozornost. Co jsi měl za lubem?“

„Sbíral jsem důkazy. Dveře nebyly zamčené a nebyl tam nikdo, kdo by mi zakázal vstoupit, takže se nejednalo o vloupání. Mě zajímá spíš fakt, že o tom neřekli ani slovo.“

„To vážně vypadá podivně. Co jsi našel?“

„Nic, co by se mi rovnou hodilo. Ale na nuzáka si v domě, který vlastní Gaius Klaudius Marcellus, žil neobvykle dobře.“

„To znamená politickou laskavost,“ řekl. „Ale jakou? Je to zapřisáhlý anticaesarovec, ale stejně jako tebe ho k Caesarovi pojí manželský svazek.“

„Vážně? To jsem netušil.“

„Ano, jeho manželka je Octavia. Je to vnučka Caesarovy sestry.“

„Praneteř? To není zrovna velké pouto.“

„V tomhle případě by Caesar mohl prokázat velkou přízeň jejímu bratrovi, mladému Gaiu Octaviovi. Jestli brzy nezplodí dědice, možná toho kluka adoptuje. Před několika měsíci přednesl ten mladík pohřební chvalořeč za svou babičku Julii. Na někoho tak nezralého si vedl výtečně.“

„V životě jsem o něm neslyšel,“ řekl jsem. A to platilo pro většinu z nás. Pro náš duševní klid bylo jen dobře, že jsme nevěděli, co budoucnost chystá pro tohohle spratka, kterému v té době bylo asi dvanáct let.

„Před několika lety, když Caesar a Pompeius urovnali jednu ze svých rozepří, Caesar chtěl, aby se Octavia rozvedla s Marcellem a vzala si Pompeia. Caesar by byl zapudil Kalpurnii a oženil se s Pompeiovou dcerou. Ale nějak to nevyšlo.“

„To jistě způsobilo nejednu napjatou domácí večeři v Caesarově domě,“ poznamenal jsem.

„Proč?“ Kato byl upřímně zaražený náznakem, že by tyto ženy snad mohly odmítnout příkaz rozvést se a vdát z něčího politického rozmaru. Pompeiova dcera byla ženou Fausta Sully a měla s ním dvě děti. Nakonec si Pompeius dokonce vzal dceru Metella Scipiona. Byla vdovou po Publiu Krassovi, který zemřel se svým otcem u Karrh. Naše politické sňatky byly stejně komplikované jako naše volební politika.

„Zdá se, že Klaudius Marcellus bude příští rok jedním z konzulů,“ řekl jsem. „Co asi udělá?“

„Teď když tu jsou Caesarovi vojáci, jeho kolegou se stane Lucius Aemilius Lepidus Paullus. Viděl jsi obrovské renovace Aemiliovy baziliky?“

„To se jen těžko přehlédne.“

„Nu, Lucius povede obřad při novém posvěcení baziliky. Bude na ní vytesáno jeho jméno jako obnovitele, ale na práci padnou Caesarovy peníze.“

Stavba nebo renovace památníků byla nesmírně významná pro prestiž každého muže. Rodiny tradičně dbaly o udržování památníků svých předků, čehož dokladem byla nová střecha na porticusMetelli. Tím, že Lucius Aemilius opravil starou baziliku, oslavil nejen sebe, ale ukázal, že zachovává úctu ke svým předkům.

Napadlo mě ještě něco. Podobně jako spousta starších římských staveb i Aemiliova bazilika měla víc než jedno jméno. Lidé jí občas říkali Fulviova bazilika.

Knihu Otázka práva – SPQR X. vydalo nakladatelství Dokořán.

Související knihy

Roberts, John Maddox

Dokořán, 2012

Roberts, John Maddox

Dokořán, 2012